
Paprika díky své vysoké vitaminové hodnotě, chuťovým vlastnostem a širokému kulinářskému využití jednoznačně patří k oblíbené zelenině.
Odrůdový sortiment je široký jak tvarem plodu, tak barvou a chutí. Seznam odrůd zapsaných ve Státní odrůdové knize k roku 2021 uvádí 194 odrůd. Z toho 61 odrůd hybridních, 28 odrůd pálivých.
Podle dochovaných historických pramenů byla paprika známa již devět tisíc let před naším letopočtem. Tato zelenina pochází ze Severní Ameriky a Mexika. Do Evropy ji přivezl Krištof Kolumbus na počátku 16. století. K většímu rozšíření došlo v Evropě až v 19. století po vyšlechtění nepálivých odrůd z papriky roční (Capsicum annuum).
Současný sortiment zahrnuje odrůdy zeleninové papriky včetně pálivých feferonek, kořeninové papriky a drobnoplodých pálivých odrůd okrasné papriky.
Pro milovníky ostrých paprik se nabízí chilli papriky druhu papriky čínské (Capsicum chinense).
Jako okrasné chilli papriky se pěstují i druhy: Capsicum baccatum (zvonkovité plody), Capsicum frutescent (drobné plody rostoucí vzpřímeně) a Capsicum pubescens (masité, kulovité, mírně pálivé plody).
V tuzemských podmínkách je paprika jednoletá rostlina s mělkým kořenovým systémem. Ze stonku, který ve spodní části dřevnatí, vyrůstají vejcovité, zašpičatělé a celokrajné listy. Po vytvoření šesti i více listů, v závislosti na odrůdě, se vytvoří květ a stonek se rozvětví. Každá větev se po vytvoření listu a květu opět rozvětví.
Květy jsou oboupohlavné s bílou korunou. Vyrůstají po jednom, ale i ve 2–3 květných vijanech. Květy jsou samosprašné, avšak může dojít i k cizosprášení čmeláky. O tomto jevu se mohli přesvědčit pěstitelé, kteří pěstovali sladkou a pálivou odrůdu papriky a po výsevu semen získaných z nepálivé odrůdy, byla část plodů pálivá.
Plodem je vysýchavá bobule jehlancovitého, kvadratického a kulovitého tvaru. V technické zralosti má barvu bílou, krémovou, zelenou, žlutou, fialovou a v botanické zralosti, kdy jsou zralá semena, barvou červenou, oranžovou, žlutou i hnědou.
Podle chuti mohou být plody sladké, což je většina plodů, nebo pálivé. Pálivost způsobuje alkaloid kapsaicin, který se vyskytuje hlavně v centrální semenici, zvané také placenta, na které vyrůstají semena a v prodloužené semenici, což jsou žilky v plodu. Obsah kapsaicinu se vyjadřuje v SHU jednotkách a může dosáhnout u nejpálivějších odrůd více než dva miliony SHU.
Semeno si klíčivost udrží 2–3 roky.
Významná je zejména pro vysoký obsah vitaminů, jejichž množství závisí na odrůdě a zralosti plodu a minerálních látek.
Paprika je náročná na teplo, světlo, výživu a vodu. Optimální teplota je 22–25 °C, noční pak o 7 °C nižší. Maximální teplota je 30 °C, minimální 8 °C. Při překročení těchto teplotních hodnot dochází k zastavení růstu.
Půda by měla být lehká, provzdušněná a s vysokým obsahem humusu. Provzdušněnost je pro dobrý růst papriky důležitá.
Paprika je náročná na vodu, bez závlahy jí nelze pěstovat.
Papriky pěstujeme v I. trati, po sobě s odstupem 4–5 let. Ideálním hnojivem je hnůj chlévský, nebo kompost v dávce 40 kg/10 m². Živiny můžeme doplnit průmyslovými hnojivy nebo také kombinovanými hnojivy se stopovými prvky, jako je Cererit v dávce 400–600 g/10 m² nebo 2,5 kg NPK. Dvě třetiny aplikujeme před výsadbou a zbývající část pak v průběhu vegetace.
Sadbu předpěstujeme z výsevu od poloviny února do poloviny března. Pro klíčení jsou vhodné teploty nad 25 °C. Při těchto teplotách stačí za týden vyklíčit. Po vyklíčení ji pěstujeme při teplotě 17–20 °C ve dne a okolo 14 °C v noci. Důležitý je dostatek světla, pravidelná závlaha a přihnojování.
S výsevem paprik začínáme co nejdříve, budeme se o ně starat až pět měsíců, než plody dozrají. Někdy déle. Foto Shutterstock.
Papriku vysazujeme od poloviny do konce května do sponu 60 x 25–40 cm nebo do dvouřádků 80–100 + 40–50 x 30–40 cm. Po výsadbě můžeme papriku zakrýt netkanou textilií, abychom zlepšili teplotní a vlhkostní podmínky.
Ošetřování spočívá v kypření půdy, v závlaze v týdenních intervalech dávkou 20 mm na m². Přihnojujeme koncem června, začátkem července. Výhodná je kapková závlaha, která šetří vodu.
Z chorob se vyskytují virová onemocnění, která se projevují mozaikou listů, kdy přenášečem jsou mšice. V osevním postupu nezařazujeme papriku po lilkovitých, tykvovitých a vojtěšce pro nebezpečí přenosu virové mozaiky vojtěšky.
Na plodech se může vyskytnout úžeh nebo suchá hniloba papriky, způsobená relativním nedostatkem přijatelného vápníku v důsledku např. nedostatku nebo nadbytku vody v půdě, nadbytku dusíku nebo draslíku.
Pokud plody sklidíme předčasně, brzy nám budou vadnou a mít trávovitou chuť a tenkou stěnu oplodí.
Rozdíly jsou také v ranosti a ve využití pro spotřebu v čerstvém stavu nebo pro sterilování. K tomu jsou zvlášť vhodné kapie s jehlancovitým, plochým plodem, které se sklízejí v botanické zralosti. Mají pevnou stěnu, takže syrové nejsou moc vhodné k jídlu, ale hodí se ideálně ke sterilování, protože nezměknou a zavařené vydrží pevné až rok.
Foto J. Rod, Shutterstock a autorka
Do této skupiny patří: komule (Buddleja), ořechoplodec (Caryopteris), tavolník (Spirea x bumalda), Pustoryl (Philadelphus) – pokud jsme je již neořezali v předchozím období podle rady z 12. 1. Dále po tomto termínu za vhodného počasí a v období bez