V našich zeměpisných šířkách a délkách nemají kaktusy úplně ideální podmínky k růstu. Především jim schází dostatek slunečního svitu během podzimních a zimních měsíců.
Paradoxně jim také nevyhovuje přehřáté prostředí špatně větraných skleníků během nejteplejších letních týdnů. Svou významnou roli hraje často nevhodně namíchaný substrát.
Nejen tyto, ale i další negativní vlivy prostředí mají výrazný vliv na neblahý rozvoj a působení bakteriálních a houbových chorob. Jedinci ve špatné kondici snáze podléhají útoku živočišných škůdců – zejména sviluškám a savým červcům.
Virózy nejsou naštěstí choroby, které by ve větším rozsahu napadaly kaktusy. Největší obavu z nich mají zahradníci zabývající se komerčním pěstováním některých atraktivních rodů rozmnožujících se především řízkováním. Takovým je např. vánoční (Schlumbergera) nebo velikonoční kaktus (Rhipsalidopsis). Ve sbírkách amatérských pěstitelů mohou být virózou napadeny především podnože vegetativně dlouhodobě přemnožované.
Projevy a působení viróz nejsou u kaktusů dostatečně prozkoumány, ale obecně se udává, že jde o postupné krnění rostlin s prožloutávajícími pletivy.
Bakteriózy se u kaktusů vyskytují o poznání častěji a jejich průběh je neobyčejně rychlý. V dužnatém stonku kaktusu se tyto organismy velmi rychle množí, což se nejčastěji projevuje tzv. mokrou hnilobou. Bakterie se do stonku obvykle dostanou rankou po drobném poranění, ale mohou proniknout i průduchy, hniloba většinou postupuje od báze k vrcholu rostliny a dřív než ji pěstitel zaregistruje, bývá vnitřek stonku přeměněn v hnědou kašovitou hmotu. Naděje na záchranu takto napadené rostliny je velmi malá a ve většině případů končí útok bakterií Bacterium cactivorum a Erwinia cactitida kompletním shnitím kaktusu.
Ochrana kaktusů před bakteriózami je poměrně složitá a většinou se jedná o nepřímá opatření, jakými jsou např.
Asi největším postrachem kaktusů resp. kaktusáře jsou houbové choroby řádící ve výsevech a u následně pikýrovaných semenáčků. Jelikož jsou výsevy kaktusů, ale i mladé pikýrované semenáče udržovány v mnohem vlhčí kultuře než vzrostlé kaktusy, je to zároveň mnohem příznivější prostředí pro rozvoj půdních hub, například z rodů Pythium či Rhizoctonia. Tyto houby způsobují tzv. padání klíčních rostlin, ale stejně mohou poškozovat i čerstvě pikýrované semenáče.
U sbírkových rostlin hrozí především napadení houbami poškozujícími svazky cévní. Jedná se především o houby rodu Fusarium, které vnikají do kaktusu kořenovým systémem, na němž se také objevují první příznaky, tj. hnědnutí kořenů. Houba se dále šíří cévními svazky, které také hnědnou, postupně se ucpávají, což vede k postupnému sesychání rostliny, až k úplnému uschnutí a mumifikaci stonku. Také proto se mezi kaktusáři často používá termín tzv. suchá hniloba.
Na oslabených rostlinách nebo na rostlinách ve špatné kondici se někdy nepříznivě projevuje šedá hniloba (dříve plíseň šedá, Botrytis cinerea). U kaktusů se s ní většinou setkáváme na podzim a v zimě, kdy se rozvíjí za nižších teplot a zvýšené vzdušné vlhkosti.
Živočichů, kteří na kaktusech škodí, je celá řada počínaje drobnými hlodavci. Kdo se domnívá, že kaktusy jsou díky svým trnům ochráněni třeba před slimáky, tak se krutě mýlí. Osobně jsem v pařeništní kultuře přišel o pěknou řádku vzácných semenáčků, které jsem přes veškerou snahu neubránil nočním nájezdům plzáků španělských.
Faktem však zůstává, že na kaktusech nejčastěji škodí saví roztoči – svilušky a saví červci. Ve výsevech jsou opravdovým postrachem larvy smutnic, které dokážou čerstvě vyklíčené semenáčky zlikvidovat během několika dní.
Svilušky, mezi kaktusáři nazývané červený pavouček, patří k obávaným a velmi úporným škůdcům. Jejich nebezpečí tkví v tom, že díky nepatrné velikosti (do 0,5 mm) a nenápadnému zbarvení unikají pozornosti pěstitele. Ovšem jakmile se projeví jejich řádění, je pro kaktusáře pozdě, jelikož na pokožce rostlin vznikají šedavé, postupně se dohněda zbarvující plochy, které odrůstají, při větším rozsahu poškození mnoho let. Někdy se rostlina z útoku svilušek nezregeneruje vůbec.
Sviluškou kompletně posátý stonek Turbinicarpus laui začíná v další sezoně prorůstat, ale jeho úplné zhojení je prakticky nemožné
Dalšími obávanými škůdci jsou červci (nejčastěji červec citroníkový a č. paprsčitý) sající na stoncích kaktusů. Těm kaktusáři neřeknou jinak než vlnatka, protože mají svá těla obalena voskovými výpotky, které je chrání a opravdu vypadají jako by byla obalena jemnou bílou vlnou.
Rostlina rodu Gladulicactus silně napadená vlnatými červci
Dalším nepříjemným červcem je červec kořenový, který saje na kořenech rostlin a kaktusáři mu říkají kořenovka. Oba typy červců se rozvíjejí především v době absolutního sucha během vegetačního klidu, což je také zároveň doba, kdy nemá kaktusář své rostliny denně pod kontrolou.
Ochrana kaktusů je poměrně komplikovaná v případě, že se patogen již projeví. Výhodnější je tomuto stavu předcházet správnými pěstitelskými postupy a technikami. Víc o nich v seriálu o pěstování kaktusů.
Foto autor
Bezesporu, volba substrátu pro kaktusy je jedním z nejdůležitějších faktorů, které významně ovlivňují úspěch nebo nezdar při jejich pěstování.
Nepřímé, tzv. xenovegetativní rozmnožování čili roubování kaktusů má řadu zastánců a stejně tolik odpůrců.
Určit nejvhodnější dobu pro přesazování kaktusů, stejně jako vybrat ideální tvar nádoby nebo její přesné rozměry, to je poněkud složité.
Obvykle za tři až pět dní, někdy i za 24 hodin po výsevu začínají klíčit semena kaktusů. Každému, kdo váhá, zda kaktusy množit semeny, doporučujeme to vyzkoušet.
Mezi volně rostoucími nebo kulturně pěstovanými rostlinami, najdeme velké množství nebezpečných a problematických druhů. S těmito rostlinami se můžeme setkat ve výsadbách veřejné zeleně, zámeckých a městských parcích, v soukromých zahradách.
