Pěstování skalniček patří v České republice přinejmenším od dob Karla Čapka, ale možná ještě déle, k oblíbeným a rozšířeným koníčkům.
Mnozí čeští pěstitelé se stali světově či evropsky ceněnými znalci těchto rostlin a rovněž skutečnými mistry ve stavbě skalek.
Prvotní inspirací pro řadu začínajících skalničkářů bývá buď právě návštěva někoho, kdo se pěstováním skalniček již věnuje déle, nebo přímo návštěva hor, kde vidí v květu desítky druhů drobných rostlin žijících často v nepatrných spárách mezi kameny či ve skalních puklinách.
O tuto skalku z nepravidelných žulových kamenů prosypanou žulovou kamennou drtí pečuje Klub skalničkářů Praha; foto P. Hanzelka
Často za hlubší zálibou ve skalničkách bývá i náhodný nákup první rostliny na zahradnické výstavě, kterou by pak přece bylo škoda nechat na zahradě samotnou… V tomto článku se pokusíme přiblížit základní principy pro úspěšné pěstování skalniček na zahradě.
Ideálním místem bývá plocha na mírně se svažujícím terénu na plném slunci. Pokud není k dispozici přirozený svah, lze skalku z kamenů a substrátu zbudovat i na rovině.
Hrubá stavba skalky před dosypáním spár kamennou sutí a osazením
Přirozený vzhled skalky podpoříme přiměřenou velikostí a přizpůsobením okolí. Je vhodné, aby plocha skalky byla alespoň několik metrů čtverečních a aby vhodně navazovala na výsadby v okolí, například na okraj terasy, suchou zídku, okraj zahradního jezírka apod..
Nejpodstatnější věcí při výběru kamene pro stavbu skalky je to, aby všechny byly z téže horniny. Kombinace více druhů kamene, například vápence, žuly a pískovce, vede málokdy ke zdařilým kompozicím.
Tady skalku tvoří velké vápencové kameny a kamenná drť
S volbou kamene souvisí i jeho skládání do podoby vlastní skalky. Zde je nutné respektovat plochy odlučnosti a skládat kameny tak, jak k sobě „pasují“ v přírodě. Inspirací mohou být nejrůznější kamenné výchozy v přírodě.
Skalku bychom měli sestavovat z kamenů různých velikostí a plochu mezi nimi vysypat kamennou drtí téže horniny. To jednak vypadá přirozeněji než volná zem a jednak drť vytvoří mulč – tzv. povrchovou drenáž, která zamezí vzniku půdního škraloupu a kořenům rostlin poskytne velmi vhodné prostředí. Ideální vrstva kamenného mulče je alespoň 5 cm, případně i více.
Nejpodstatnější je, aby substrát byl propustný. Pro běžné, snadno pěstovatelné druhy je obvykle zcela dostačující směs běžné zahradní zeminy s hrubozrnným pískem v poměru 1:1. Většina skalniček vyžaduje opravdu velmi dobrou drenáž a naopak málokterý druh dlouhodobě toleruje příliš vlhké stanoviště (zejména ne v zimním období).
Opravdové horské druhy rostou převážně ve velmi chudém minerálním substrátu s minimem organického podílu.
Zcela nevhodný je organický, zahradnický substrát, používaný např. pro pokojové rostliny nebo květiny do okenních truhlíků. Organický substrát se hodí spíše do hajních partií zahrady, pro časně kvetoucí, zejména podrostové druhy květin. Některé druhy rostou striktně na půdách s obsahem vápníku, jiné vápník nesnášejí.
Nicméně většině běžných rostlin je to jedno a tolerují normální zahradní půdy. Pokud budeme sledovat půdní reakci, pak ji lze ovlivnit přidáním mletého vápence pro vápnomilné druhy, nebo naopak přidáním rašeliny pro kyselomilné druhy rostlin.
Přírodní sklaní výchoz neboli místo, kde hornina vystupuje na povrch
Tato kapitola je u skalniček vcelku snadná. V naprosté většině případů skalničky žádné přídavky hnojiva během vegetace nepotřebují. Ani při stavbě skalky není nutné do půdy žádné minerální ani organické hnojivo přidávat.
Většině druhů skalniček obvykle vyhovuje půda stále mírně vlhká, ale velmi dobře drenážovaná, tedy propustná, nezadržující velké množství vláhy. To, zda bude potřeba skalku zalévat, ovlivňuje řada faktorů. Záleží na
Pokud na skalce máme štěrkový mulč, tak rostliny daleko lépe snášejí případné krátkodobé přísušky. Nicméně za podmínek horkého a suchého léta se obvykle zálivce skalky nevyhneme.
Ideální dobou pro zálivku je brzy ráno, dokud je ještě chladno, případně pozdě večer. Lépe je zalévat důkladně jednorázově (třeba 10–15 l/m²) a zálivku třeba po týdnu zopakovat, než kropit každodenně malým množstvím vody, která se třeba ani nedostane ke kořenům.
Rozhodně nezaléváme během horkého dne za plného slunce. Některé druhy mohou na takový způsob zálivky reagovat uhníváním kořenů nebo spálením části trsů. Jde zejména o velmi kompaktně, bochánkovitě rostoucí skalničky typu písečnice (Arenaria), chudiny (Draba) aj.
Přírodní skalní výchozy bývají ideální inspirací pro tvorbu skalky
Největším rizikem pro skalničky mohou během zimy být déle trvající holomrazy, nebo naopak zima příliš vlhká, deštivá, kdy se často střídají dny mrazivé a naopak relativně teplé.
Proti holomrazům dobře poslouží lehká přikrývka chvojím, kdy se jím rostliny spíše jen přistíní. V prostoru pod chvojím musí stále proudit vzduch, aby nedocházelo k rozvoji plísní.
Pro případ příliš vlhkých zim je nejlepší ochranou dobrý, velmi dobře propustný substrát a rovněž silnější vrstva povrchového štěrkového mulče.
Často se stává, že si z výstavy či zahradního centra přineseme skalničky pěstované ve velmi lehkém substrátu, obvykle na bázi rašeliny. V takovém případě je lepší kořenový bal části tohoto organického substrátu zbavit, zbytek zeminy mírně rozvolnit a pak teprve vysadit do spár mezi kameny a přisypat už pouze minerálním substrátem ze skalky.
Pokud bychom to neudělali, hrozí, že by kořenový bal mohl rychle vysychat a rostlina by mohla zvadnout dříve, než prokoření do okolí (to hrozí zejména v suchých a horkých dnech). V zimě by pak naopak mohlo hrozit přemokření kořenového balu vinou vysoké schopnosti rašeliny poutat vodu.
Foto autor
Mezi zahradními vytrvalými květinami se shorakvěty řadí k těm nejvýznamnějším, které jsou ceněny pro svou nenáročnost a všestranné použití.
Na českých a moravských zahradách se zabydlí jen občas. Přitom se většina z nich pěstuje velmi snadno. Díky botanické početnosti patří k chrpám řada zajímavých zahradních rostlin.
Z výraznějšího výskytu některých druhů plevelů můžeme vyčíst, jak je na tom půda se zásobami výživných látek a kterých.
Rod vytrvalých (i jednoletých) zahradních plamenek neboli floxů zahrnuje vedle vysokých vytrvalých druhů i málo vzrůstné druhy a kultivary plamenky.
Stromky nesázíme ani na místě poraženého stromu dříve než po pěti letech. Půdu ozdravíme pěstováním záhonové plodiny, kypřením a přidáváním kompostované zeminy. Tam, kde žila jádrovina, i po několika letech upřednostníme peckovinu.
