Na českých a moravských zahradách se zabydlí jen občas. Přitom se většina z nich pěstuje velmi snadno. Díky botanické početnosti patří k chrpám řada zajímavých zahradních rostlin.
Najdeme mezi nimi letničky, záhonové trvalky i druhy vhodné na skalky či suťoviště.
Chrpa modrá
Nejvýznamnějším jednoletým druhem je bezesporu chrpa modrá (Centaurea cyanus). V Česku je stále relativně hojná a často je k vidění na polích, různých rumištích, náspech, při okrajích cest apod.
Chrpa modrá pochází z jihovýchodní Evropy a pravděpodobně již ve starověku se díky obchodu s obilím rozšířila i do jiných míst evropského kontinentu a později i do Ameriky.
V létě nakvétá typickými, takřka nezaměnitelnými modrofialovými úbory.
Semena lze vysévat přímo na stanoviště na jaře či popř. již na podzim, nebo předpěstovat rostliny ve skleníku či pařeništi z časně jarního výsevu. Odrůdy chrpy modré bývají často součástí letničkových směsí pro přímý výsev.
Dalším o něco méně známým jednoletým druhem je chrpa císařská (C. imperialis), která nabízí barvy květů v odstínech růžové, nachové, bílé či žluté barvy. Její pěstování je podobné. Je vhodné ji vysévat přímo na stanoviště na jaře.
Sortimentu záhonových chrp dominuje zřejmě nejběžnější a nejméně náročný druh, a to chrpa horská (C. montana) rostoucí v přírodě na podhorských a horských loukách většiny jiho- a středoevropských hor. Botanický druh nakvétá sytě modrými až modrofialovými květy. Zahradních odrůdy jsou i bílé, růžové, purpurové a modrofialové. Zajímavá je i žlutolistá odrůda Gold Bullion.
Chrpa horská
Hodí se zejména do přírodně pojatých zahrad, na okraje záhonů.
Lze ji dobře kombinovat např. s kakosty, šalvějí hajní, kopretinami, středně vysokými rozrazily apod. Snadno se rozrůstá podzemními výběžky.
Občas se pěstuje i podobný druh původem z Alp, C. nervosa, s purpurově růžovými květy.
Podobně nenáročná, ale o něco mohutnější je chrpa bělavá (Centaurea. dealbata) nakvétající zářivě růžovými květy na přelomu května a června. Velmi dobře roste v jakékoliv zahradní půdě, kde obvykle dosahuje velikosti 50–80 cm. Možnosti jejího uplatnění jsou podobné jako u předchozího druhu.
Ještě mohutnějším zástupcem, který ale nabízí jasně žlutou barvu květních úborů je původem kavkazský druh chrpa velkohlavá (Centaurea. macrocephala). Jde o robustní bylinu, dosahující výšky až 150 cm. Kvete v létě, obvykle během července a srpna. Lze ji dobře použít i pro řez květů do vázy. Dává přednost slunným stanovištím, popř. mírnému polostínu a nevysychavým půdám. Její listy bohužel velmi chutnají slimákům.
Naopak do sušších a propustných půd je vhodný balkánský druh Centaurea rupestris nakvétající rovněž žlutými úbory na delších, bezlistých stoncích.
Řada drobnějších druhů vytrvalých chrp se hodí pro skalky nebo suťové záhony. Jde především o horské druhy vyžadující spíše sušší, propustné, velmi dobře drenážované půdy a naopak hůře snášející přetrvávající zimní vlhko.
Oblíbeným a dobře rostoucím druhem je např. Centaurea pindicola původem z jihozápadního Balkánu. Je okrasná bílými květy a stříbřitošedým olistěním. Velmi dobře se rozrůstá podzemními výběžky. Nakvétá obvykle ve druhé polovině května. Lze ji množit dělením.
Kavkazská chrpa Centaurea simplicicaulis
Velmi hezké jsou dvě kavkazské chrpy a to Centaurea simplicicaulis a Centaurea bella. Oba druhy si jsou velmi podobné. Nakvétají světle růžovými květy a mimořádně dobře snášejí suché půdy. Nakvétají v květnu a liší se hlavně výškou květních stonků, ta je u C. simplicicaulis asi 20–30 cm, u C. bella 40–50 cm. Obě lze množit řízkováním, či zakořeňováním oddělků ze starších rostlin.
Velmi hezká, ale trochu náročnější na stanoviště je turecká Centaurea urvillei rovněž nakvétající jasně růžovými květy. Je citlivá především na přetrvávající zimní vlhkost a spolehlivěji prospívá ve skalničkovém skleníku.
Foto autor
Na stoupající oblibě lilií se podepisuje i fakt, že jejich pěstování je daleko jednodušší než třeba u mečíků.
Jako by nám nestačilo, že naši botaničtí pantatínkové si v 19. století házeli jarním podbělem a devětsilem jako horkými brambory.
Asi nejznámější skupinou zahradních kosatců jsou ty bradaté. Označení je českým překladem pojmenování od Carla Linného – Iris barbata.
Svatolína, santolína i svantolína; s těmito českými názvy se lze setkat u polokeřovitých bylin rodu Santolina z příbuzenstva hvězdnicovitých rostlin.
Zahradu na venkově bychom měli upravovat tak, aby odpovídala místním pěstitelským tradicím, klimatickým poměrům i okolní přírodě.Víc než jinde tu platí, že v jednoduchosti spočívá půvab i svéráz zahrady.
