Které drobné cibuloviny zvolit pro smíšené výsadby okrasných rostlin, aby nám přečkaly zimní období a ideálně se i dál na stanovišti množily?
Jako cibuloviny jsou obvykle prezentovány nejrůznější druhy vytrvalých rostlin, které přečkávají mimovegetační období, nejčastěji suché a horké léto, v podobě podzemních zásobních orgánů. Těmi jsou nejčastěji cibule nebo hlízy, popř. i dužnaté oddenky. Nadzemní část pak bývá v období sucha většinou zatažená.
Slova cibule a hlíza ovšem nejsou synonyma a představují odlišné typy zásobních orgánů.
Cibule zjednodušeně představuje celistvou rostlinu se všemi základními orgány, pouze ovšem v danou chvíli podstatně redukovanými. Najdeme na ní základ kořenů, které vyrůstají ze silně zkráceného stonku, tzv. podpučí, na který přisedají zdužnatělé listy. Těchto listů bývá obvykle několik, výjimečně i jeden. Často je patrný i základ květů.
Hlíza je tvořena lokálním ztloustnutím pouze jednoho orgánu. Nejčastěji jde o hlízy kořenové, např. u jiřinky, nebo stonkové, např. hlízy bramboru.
Ladoničky v porostu vřesovce
Jako smíšené či kombinované výsadby mohou být brány porosty okrasných rostlin, nejčastěji trvalek, trav či polokeřů, např. levandule, kde je na jednom záhonu použito více druhů. Ty tvoří menší skupiny, často propletené mezi sebou v zapojený porost. Do volnějších ploch mezi tyto rostliny pak lze použít právě cibuloviny.
Pro tento kombinovaný typ výsadeb se hodí především takové druhy a odrůdy, které nevyžadují pravidelné vyndávaní cibulí a hlíz z půdy, a které dokážou fungovat více let na jednom stanovišti. Nebo se dokonce dokážou rozšiřovat do plochy pomocí dceřiných cibulek nebo i výsevem semen.
V nabídkách zahradnických firem jsou tyto druhy často označovány jako vhodné ke zplanění, tedy volnému šíření po okolí původní výsadby.
Díky svým blankytně modrým, v odrůdách i bílým či růžovým květům, patří mezi nejefektnější časně jarní hlíznaté rostliny. Jde o zcela nenáročný druh, který se na vhodném stanovišti sám velmi ochotně přesévá. Roste dobře na plném slunci, ale i v polostínu mezi různými keři. Nakvétá v dubnu.
Ne příliš rozšířený, zato ale velmi hezký druh hlíznaté rostliny. Jako okrasné se pěstují zejména její pastelově zbarvené kultivary, které vynikají výraznými růžovými, červenými či fialovými barvami květů. Hodí se především do podrostových partií zahrady, mezi skupiny dřevin, pod vzrostlé stromy apod. Nakvétá obvykle již koncem března či počátkem dubna.
Do smíšených výsadeb, ale třeba i do extenzivních, později kosených trávníků, se hodí především drobnokvěté druhy a odrůdy, někdy prezentované jako tzv. botanické šafrány. Doporučit lze především kultivary odvozené od C. chrysanthus, které jsou asi nejčastější, C. angustifolius, C. tommasinianus, který se obvykle velmi ochotně a rychle rozrůstá do okolí, C. sieberi apod.
Sortiment nabízí desítky výrazně zbarvených kultivarů od jasně žluté přes odstíny fialové, blankytně modré. Nakvétají obvykle již během března.
Patří mezi nejranější hlíznaté květiny. Může nakvétat už v únoru, při mírnějším průběhu zimy. Vyhovuje mu polostinné stanoviště pod vzrostlými listnatými stromy a velmi dobře propustnou, humózní půdou, např. směs listovky, zahradnického substrátu, běžné zahradní zeminy a písku.
Rizikovým obdobím jsou zimní holomrazy, kde se vyplatí jeho nakrývka listím.
Patří mezi rané hlíznaté rostliny. Koncem února či počátkem března nakvétá talovín zimní (E. hyemalis), o něco pozdnější je pak E. cilicica. U obou druhů jsou květy jasně žluté. Rostliny tvoří velké množství semen a velmi ochotně se na zahradě přesévají. Dobře rostou na plném slunci a i v podrostu vyšších dřevin. Květy představují pro včely velmi oblíbený a hojně navštěvovaný časný zdroj potravy.
Mezi další, velmi známé, patří:
V přírodě roste často ve světlých, na jaře spíše vlhčích, listnatých lesích. Na zahradách bývá k vidění především domácí druh sněženka podsněžník (G. nivalis) a její odrůdy a občas také turecká G. elwesii se širšími listy. Rostliny se obvykle ochotně rozrůstají a časem vytvoří mohutné trsy.
Ve výsadbách se často a ochotně přesévají a časem dokážou zarůst poměrně velké plochy. Nejčastěji jsou pěstovány Scilla siberica, S. bifolia, S. mischtschenkoana, Chionodoxa luciliae, Ch. forbesii a Puschikinia scilloides.
Jeho velké, nejčastěji modré květy, se objevují již během března. Rostlinám vyhovuje slunné stanoviště a dostatečně propustná, dobře drenážována půda. Občas bývá k vidění i kosatec danfordiae (Iris danfordiae), s jasně žlutými květy. Ten je ale trochu náročnější. Hůře totiž snáší příliš vlhké půdy a snáze vymrzá. Na nevhodných stanovištích většinou po 3–4 letech z výsadby mizí.
kosatec danfordiae (Iris danfordiae)
U smíšených výsadeb je vhodné sestříhat odumřelou nadzemní hmotu trvalek včas, resp. nejpozději do konce února, aby nakvétající cibuloviny měly prostor a mohly dostatečně vyniknout.
Naopak po odkvětu cibulovin určitě není dobré odstraňovat jejich listy. Buď vůbec, nebo až začnou samy zasychat. Cibule a hlízy by zbytečně slábly a časem by z porostů mizely. Ideálním stavem je nechat zavadající listy cibulovin přirozeně zakrýt později rašícími okolními rostlinami.
Zdroj: kurátor trvalek a okrasných rostlin,
Pražská botanická zahrada
Foto autor a Shutterstock
Na první pohled se zdá, že všechny sněženky jsou stejné, ale není tomu tak. Sběratelé sněženek, galanthophilové, znají více jak 500 odrůd.
Minulý týden jsem chodil po Praze a na štěrkových záhonech, například na Žižkově, na Olšanském náměstí kvetou krokusy.
Podzim a září zvlášť se hodí pro výsadbu cibulových květin. Za několik měsíců nás první jarní květy potěší tím víc, čím lepší podmínky rostlinám vytvoříme.
V máji jsme našli zalíbení především díky přírodě, která je najednou pestrá a plná květů. Také listy mají mnoho příjemných odstínů.
