Historik, spisovatel a publicista Vlastimil Vondruška je znám především jako autor mnoha historických románů i detektivních příběhů.
Listopadový Zahrádkář roku 2018 se za Vlastimilem Vondruškou vydal, aby zjistil, jak se ve středověku a během následující renesance lidé stravovali a co k tomu účelu pěstovali. Tady je krátký výběr z pěti časopiseckých stránek zajímavého vyprávění.
Historik, spisovatel a publicista PhDr. Vlastimil Vondruška, CSc.
Pojem „knedlík“ zná česká renesanční kuchyně. Označovala se tak ovšem šiška mletého masa.
Hlavním typem jídla byla kaše. Tu si ovšem nesmíme představovat jako řídké bramborové pyré z pytlíku bez chuti. Kaše byla v podstatě všechno, co se smíchalo a povařilo. Byly kaše sladké i slané, ovocné i masové. Záleželo na umu a fantazii hospodyň a samozřejmě na tom, co bylo zrovna k dispozici. Podle dochovaných receptů z 16. a 17. století bychom si na nich rozhodně pochutnali i my. Už proto, že se vařilo z čistých základních surovin.
Přílohou k jídlu býval chléb, ovšem ten se pekl z kvásku, a když byl čerstvý, musel být vynikající. Často se chléb uváděl jako samostatný chod. V soupisu chlebů, které nabízeli pražští pekaři v 16. století, se objevuje několik desítek typů, protože mnohé chleby byly plněné zeleninou, masem, ochucené kořením.
Dalším běžným jídlem byla polévka, k jejíž přípravě se někdy používaly zbytky (protože vyhazovat jídlo je hřích). Oblíbená byla chlebová polévka ze starých a ztvrdlých kousků chleba, ale rovněž kyselé mléčné polévky. Klasický vývar se podával obvykle jen lidem nemocným a starým. A rodičkám.
Masová jídla byla ve středověku poměrně dostupná a dokonce na stolech velice častá, a to i v prostředí prostého lidu (nezapomeňme, že si dobytek na porážku chovali sami). Oblíbené byly především zabijačkové vepřové pochoutky – jelita, jitrnice, krvavý prejt. Z mléka si lidé zhotovovali máslo, tvaroh a sýry. A kromě toho jedli ryby, ale také raky, ježky a mnoho dalšího.
Zločin na Bezdězu a řada dalších historických detektivek pochází z pera Vlastimila Vondrušky
Za nejlepší jídla se ovšem považovala ta sladká, ochucená medem nebo ovocem. Zhotovovaly se marmelády, kompoty a ovoce se také sušilo. Důležitou složkou stravy bylo nakládané zelí. Takže jak vidíte, naši předkové jedli celkem dobře a zdravě, samozřejmě za předpokladu, že nepřišla neúroda a hladomor.
Čistá nekontaminovaná voda byla ve středověku na hradech a ve městech obrovským problémem, protože s ohledem na neexistující kanalizaci se různé splašky dostávaly do studní i do řek. Hygienicky závadné byly i podzemní vody, třeba v případě, že pramen protékal hřbitovem, nebo poblíž byla sklářská huť nebo se zpracovávala ruda. Naproti tomu ve vesnicích tenhle problém tak velký nebyl, a proto se paradoxně venkované dožívali zřejmě vyššího věku než obyvatelé měst. Podle jedné z teorií právě díky kvalitnější vodě.
Medovina byla od hradištní doby až do 13. století jedním z důležitých, ne-li hlavním alkoholickým nápojem Slovanů. Proto se vždycky v hospodářství věnoval tak velký důraz na včelařství a tomu, kdo by kradl med nebo včelstva, hrozily hrdelní tresty. Naši předkové pili rádi a hodně, neboť netušili, že alkohol škodí (a proto byly jejich zábavy bujaré a veselé). Existovalo úsloví, že hostina, z níž by hosté odešli po svých, se nepovedla.
S příchodem křesťanství však začalo pivo a medovinu pomalu vytlačovat víno. Na tohle téma jsem dokonce napsal divadelní představení Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, protože je to málo známá, ale nesmírně zajímavá kapitola našich dějin. A když už zde zmiňujeme pivo, je třeba říci, že se kdysi vařilo jinak, přičemž výsledkem byla hustá alkoholizovaná kaše, které se nepila, ale konzumovala lžící. Dobovým jazykem se pivo „žralo“.
Ptal se Jan Stanzel
Foto Petr Kříž
Zdroj Zahrádkář 11/2018
Sukulenty ho zajímaly už v dětství, ale živobytím se mu staly až po třicítce, dozvěděli jsme se při návštěvě pěstitele sukulentů Jaroslava Honce.
Květinové trendy, tipy do listopadové zahrady, rady odborníků, nápady pro podzimní dekorace, recept na cibulovou marmeládu a mnohé další přináší Zahrádkář.
Lotosy mají krásné květy a pozoruhodné vlastnosti. Říjnový Zahrádkář se vypravil za Kateřinou Veselou, aby se podíval, jak se v Česku lotosy dají pěstovat.
Mezi zájmovými časopisy se měsíčník Zahrádkář může pyšnit tradicí ještě delší, než je ta padesátiletá. Lidé i dnes pociťují vášeň pro to, co kdysi bylo venkovskou přirozeností.
V máji jsme našli zalíbení především díky přírodě, která je najednou pestrá a plná květů. Také listy mají mnoho příjemných odstínů.
