Domů » Zahrada » Rady » Píše Václav Větvička » Václav Větvička o drchničce a violce na poli po sklizni
Václav Větvička o drchničce a violce na poli po sklizni
6. 8. 2021
Anagalis s Violou. Ta jména připomínají postavy z řecké či antické mytologie. Jako třeba Dafnis a Chloe. Zůstaňme však v současnosti a na sklizeném poli.
Pro mne je totiž sklizené pole doslova botanickou zahradou. Jakmile dominantní vysoké obilí zmizí, najednou je na poli dostatek světla pro všechny ostatní, kteří a které tam živořili i živořily.
Jen si vezměte třebas tu nádhernou a možná nepatrnou bylinku. Nepatrnou i co do jména: drchnička. Na první pohled byste to do ní neřekli, ale drchnička je prvosenkovitá rostlina. Když si vybavíte třeba petrklíč – a civíte na drchničku, tak se možná neubráníte poklepání na čelo, cože ten Větvička spojuje kytky tak rozdílné! Ale je to tak, páni botanikové mezi „prvosenky“ zařadili povícero rostlin, do kterých byste to neřekli.
Drchnička rolní (Anagallis arvensis), foto V. Větvička
Neřekli byste to tedy ani do kuřího moru, jak drchničkám říkali po staročesku. Moc se s tím nenamáhali, byl to jen překlad z latiny, která drchničkám říkala morbus gallinae.
Vzhledově – a nekvetoucí – vypadá drchnička rolní jako ptačinec, kytka chovateli ptactva velebená. Jenže ti, když to popletli a dali místo dobrého ptačince ten tzv. červený, bylo zle. Bylo po ptácích či po ptákách, jak se říká. Je totiž jedovatá, alespoň pro opeřence, včetně kuřat.
Ono krásné a něžné slůvko drchnička je ovšem novotvar starý dnes bezmála 200 let. V roce 1819 s ním přišli bratři Preslové. Zdá se, že ho okoukali na českém venkově. Prý to všechno souvisí se starým slovesem drchati, tj. nadrobno trhati.
Latinské jméno rodu Anagallis má několikerý výklad: Mně se nejvíc pro ta sklizená pole s blížícím se podzimem hodí vysvětlení přes řecké ana = opět, zase a agalló = zdobím. V srpnu, na sklizeném poli znovu kvete – a zdobí. Zdobí pěknými nejčastěji červenými květy; cípy jejich korunních lístků se při bázi překrývají.
Když na takovou drchničku na poli koukáte, stojíte nad drchničkou rolní, Anagallis arvensis. Pokud tomu tak není, a je-li koruna výrazně až nebesky modrá, roste před vámi vzácnější drchnička modrá, Anagallis foemina. Těch rozlišovacích znaků je víc, a někdy dokonce se mezi červenokvětými rolními drchničkami objeví nějaká ta modrokvětá – ale není to ona modrá, jen se podívejte na korunní cípy.
Čas pro violky
Na rozdíl od řeckých a antických mýtů a dvojic je má Anagalis rodu ženského stejně jako Viola. V případě sklizeného pole nastává čas polních, chcete-li planých či dokonce našich macešek. Ta nejmaceškovatější (třebaže do zahradních má daleko) je violka trojbarevná (Viola tricolor), v jejímž květu bílou, žlutou i modrou určitě najdete. Tato violka u nás roste v několika poddruzích, z nichž ta nejobecnější je jednoletá violka trojbarevná pravá.
Violka trojbarevná (Viola tricolor) v plném květu; foto Shutterstock
Ostatně si myslím, že s dalšími – vzácnými poddruhy – jste se zatím nikdy nesetkali, třebaže některé z nich jsou i (krátce) vytrvalé. Jednoletá je asi i ta nejběžnější polní violka „maceška“ – violka rolní, (Viola arvensis), o níž se v botanických klíčích jednoznačně píše, že u nás roste hojně. Její do plochy rozevřené korunní listy jsou nejčastěji bělavě až světle žluté, se sytější žlutou skvrnou na dolním lístku.
Někdy si s námi zažertuje a přidá jinak barevné skvrnky. Je to takový polní paria, plebejec: Ve výčtu míst, kde roste, nechybí pole, rumiště okraje cest a místa člověkem i jinak ovlivněná. V nedotčené přírodě na ni možná ani nenarazíte. A já jsem rád, že po sklizeném obilí najdu ten skromný barevný souzvuk, který mi nabízejí ony polní víly, Anagallis a Viola.
Zajímá toto téma vaše přátele? Dejte jim vědět!
Prosíme, nezapomeňte článek pochválit klepnutím na ❤
