Domů » Zahrada » Rady » Píše Václav Větvička » Václav Větvička o antickém bájném květu z krve Hyacintovy
Václav Větvička o antickém bájném květu z krve Hyacintovy
21. 2. 2021
My, nedočkavci, jimž se každá, i ta nejmírnější zima zdá dlouhá, si přivoláváme jaro rozmanitě. Začínáme, samo sebou, už začátkem prosince, barborkami.
Nic nedám na ustálené tvrzení, že barborky si stříhají či řežou vdavekchtivé. Vdavekchtivé od právě plnoletých – až po ty skutečně plno leté. Já si osobně myslím, že to jen taková zástěrka, že i ty vdavekchtivé, plnoleté i plno leté za takovou tužbou skrývají tu každoroční. Každoročně se vdávat, to by asi jednoho, spíš jednu, za chvíli omrzelo. Ale ta neúprosnost střídání ročních dob, a hlavně sychravá zima (občas i mrazivá), ta poňoukne kdekoho, aby si nedočkavě vyiludoval jaro (omlouvám se, vyvolal iluzi jara).
Od svaté Barbory třešňovou větévkou, v novější době spolehlivější zlaticí, forsythií, až po novoroční rychlené konvalinky a bílé šeříky. Na těch jsem si zvlášť dával záležet, abych je – už před půlstoletím – včas sehnal. Bylo to v dobách, kdy se nenakupovalo, ale shánělo.
Foto Shutterstock
Naše maminka, a já jsem to zdědil dozajista taky, měla takového jarního přivolávače v hyacintech. Jakmile mi provoní byt (a to jej chovám mezi okny, aby vydržel!), tak vím, že do jara je nedaleko, nebo alespoň není daleko.
Kdysi jsem hyacinty rychlíval sám, byla to rodinná tradice. Cibule jsme mívali v zásobě, protože jsme hyacinty vysazovali i na hřbitově – a tak jsem je nechával od září zakořenit. Jakmile se tak stalo, šup s nimi do chladna, ba dokonce i do zimy.
A jak se tak zkracovaly dny, už jsem to nevydržel, vytáhl je do tepla a z tvrdšího papíru vytočil kornouty, za něž by se nemusel stydět kdejaký pouťový prodavač nebo kupec. Kornouty byly nasazeny na rašící hyacinty, to aby byly dost dlouho po tmě, a ob den jsem pod kornouty nakukoval, zda se tam neobjevují první poupata. A jak se tak stalo, bylo na místě druhé šup, tentokráte šup s nimi na světlo. A pak už jen přišlo ke slovu to sladké očekávání.
Sladké mi dozajista dovolíte, protože takový Hyacinthus orientalis, ten ušlechtilý, šlechtěný, jako třeba onen modrý ´King of the Blues´, růžová ´Lady Derby´ nebo bělokvětá odrůda ´L Inocence´ (jako trikoloru jsem je míval na zahradě) – tedy protože takový hyacint východní někdy voní víc a intenzivněji než červnové lilie. A vůbec mu nevadí, že venku mrzne a že na 28 až 29 dní míváme ve stejné době únor.
Foto Shutterstock
S hyacintím jménem to je na pováženou
Odcituju literární údaj: „Hyacint v řecké báji je květ, vyrostlý z krve antické postavy Hyacinta…“ Příručka pokračuje… „…ale slovo je cizí, neznámého původu, původně snad nějaká jiná rostlina červenohnědé barvy jako má drahokam hyacint…“
Zirkonový hyacint; foto Shutterstock
Takový hyacint je křemičitan, obsahující zirkon (ZrSiO4); Bohuslav Balbín dokonce zaznamenal, že se u nás nacházely hyacinty nedaleko hradu Tolštejna v severních Čechách.
Hyacint je tedy také název odrůdy křemičitanu zirkončitého; je žlutočervený až červenohnědý.
Zajímavý je i výklad názvu zirkonu: pochází z perského výrazu zargun, což znamená zlatisté zbarvení, které měly právě odrůdy křemičitanu zirkončitého.
Onen Starořek Hyakinthos byl údajně synem Sparťana Amykla a jeho ženy Diomédy. Vzhledově se, jak se říká, povedl, a tak o jeho přízeň soupeřili takoví starořečtí VIP, jako Zefyros a Apollón. Kdyby to nemělo tragický konec, byla by to jedna z raných zmínek o gayích.
Foto Shutterstock
V soupeření o Hyakintovu přízeň uspěl Apollón a tak zhrzený Zefyros při tréninku hodu diskem vrženým sportovním nářadím Hyakinta zabil. Z jeho krve… ale to už bylo zmíněno výše. Jsem-li u priorit, tak to je současně také raná zmínka o sportovním úrazu a sportovní tragédii.
Botanický rod Hyacinthus zahrnuje buď jen tři druhy, nebo dokonce sedm; podle jiných zdání jen jeden druh s nejméně pěti poddruhy atd. Co botanik, to názor.
Stejné to je se zařazením do vyšší jednotky, do čeledi: Dlouhá léta byly domácí čeledí liliovité. Pak se objevilo zařazení mezi chřestovité a (nejen) současní botaničtí našinci jej, vedle snědku, ladoňky, modřence a puškinie, ustájili do čeledi hyacintovitých, Hyacinthaceae.
S hyacinty to je jako s pověstným čmelákem, který létá, protože neví, že po fyzikální stránce ho jeho křídla nemohou unést. I hyacintům je jejich postavení jedno – a proto jsou, a voní…
Zajímá toto téma vaše přátele? Dejte jim vědět!
Prosíme, nezapomeňte článek pochválit klepnutím na ❤
