Jako by nám nestačilo, že naši botaničtí pantatínkové si v 19. století házeli jarním podbělem a devětsilem jako horkými brambory.
Jednou byl devětsil podběl, jindy podběl devětsilem.
Takovéto přirovnání mne napadá i v případě kytek z mnohem teplejších dnů podletních i letních. U těch nejnedočkavějších dokonce červnových – straček a ostrožek. Mám je moc rád, protože ta straččí modrá nemá v přírodě snad obdoby. Každá modroočka jim tu modrou může závidět. A těch odstínů modré!
Není mnoho rostlin, které by měly tak pestrý sortiment lidových jmen; stračka je jednou z nich. České jméno stračka se jako rodové poprvé vyskytuje ve Staňkově Přírodopisu prostonárodním z roku 1843. Neznamená to ovšem, že nebylo známo už dřív. Dokonce se vyskytuje i v druhém českém vydání Mattiolova Herbáře z roku 1596 jako lidové jméno. Stará čeština řadě „ostruhatých“ květin říkala stračí noha, lépe stračie nóžka. K tomu názvu se stará čeština dobrala přes středolatinské pes picae. Pes je noha, Pica pica je straka obecná. Taky se prý stračce říkávalo picopeda.
Delphinium; foto M. Paclová
Ne dosti na tom: Někomu (a nejen u nás, ale v Německu a ve Francii) ostruhy v květu připomínaly stojáček, nožku skřivana. Ona stračí nožka se pak krajově rozmanitě komolila (to víte, ústní podání): strašia nožka, stračia noha, stracenůžka, stračička… až zbyla ta nejkratší, stračka. Vědecké názvosloví zná rodové jméno Delphinium. Výklad tohoto jména je snadný: Ostruha v květu nebo poupata prý tvůrcům jména připomínala malého delfína; delfinion se mu říká (staro)řecky.
Dokonce i ono české zvolené či navržené jméno ostrožka souvisí s předchozími stračími nožkami, případně ostruhami; ostatně, ostruhy mají rostliny obou rodů v květech. Tak vznikla asi nejdřív ostrůžka, jak navrhl Jan Svatopluk Presl v roce 1819. V roce 1843 už použil výraz ostrožka – a ten ostrožkám vydržel dodnes.
Stračka vyvýšená (Delphinium elatum) v květu; foto Shutterstock
Presl to dokonce zdůvodnil takto: Jméno své nosí, poněvadž květy jako v ostruhu jsou prodlouženy. Ostruhaté jméno mají stračky i ostrožky v řadě okolních slovanských jazyků, ba dokonce i v němčině, kde rytířova ostruha zní Rittersporn. Německý vliv byl zaznamenán i u nás: Kdybyste se setkali s lidovým jménem vytrčpán tak vězte, že to je právě zkomolený Rittersporn – ať jde o stračku, nebo ostrožku.
Krásná polní rostlina, ostrožka Consolida regalis bývá plevelem v obilí, růstává i na skládkách a rumištích. Podle obilných polí nesla i synonymum Consolida segetum, ostrožka polní (segetum = polní, rolní).
Ostrožka stračka (Consolida regalis); foto Shutterstock
Rodové jméno Consolida nese tak trochu neoprávněně, consolidus znamená rány hojící – ale také se to dá vysvětlit jako pevný, silný – což ostrožkám sluší. Z řady lidových jmen rád připomenu třebas pantoflíčky, ptáčky, randlíčky, Pána Boha nohavičky, židovy gatě ba dokonce zajíčky.
Mírnou ránu do vazu uštědřila prolínání obou jmen současná botanika, která druh Consolida regalis nazývá česky ostrožka stračka…
Zelená je stále sytá, začínají se objevovat červené tóny. Jistěže ne v květech, tam se drží už nějaký čas, ale třeba v plodech. Ne nadarmo nese červenec jméno právě po červenání.
Kdybychom se na zahradě museli spokojit jen se třemi rostlinami, tavola kalinolistá by mezi nimi neměla chybět. Zvlášť pak kultivar Diabolo.
Tomka to je, kdo či co je příčinou té krásné červnové vůně sena. Milovníci dýmkových tabáků ji také znají.
Na břízu se dívají našinci nejčastěji z hlediska svých zájmů, profese, užitečnosti nebo užitkovosti, vzhledu a tak dokolečka.
Nejrůznější škůdci, ale i spory původců chorob ovocných stromů přezimují v kůře kmenů. Proto je dobré starou rozpraskanou borku z kmenů ovocných stromů lehce oškrábat na rozloženou fólii, a poté ihned spálit, aby se zamezilo šíření škůdců.
