Kdoule je exotický rozvětvený keř či stromek s pokroucenými větvemi, kdoulovce zase pro své barevné květenství favoritem u okrasných keřů.
Čeština je úžasná řeč. Dokáže, třeba jen s pomocí koncovky, vyjádřit rozmanité vlastnosti. Určitě to znáte v případě složených listů. Složený list má třeba jasan, trnovník bílý nebo akát. Celý list je list, a ty menší díly jsou přece lístky. Ale co když máte po ruce třeba dvakrát zpeřený list, jako například arálka nebo nahovětvec? I tady si čeština poradila.
Celek je tedy list, složený z lístků, a protože i ty jsou zpeřené, tak každý jednotlivý dílek je lísteček.
I v obecné rovině to čeština umí. Malý Týn je Týnec, malý nebo nový Kácov je Kácovec. A malá kdouloň či kdoule je, jak jinak, než kdoulovec.
V časech geniálního Karla Linnéa či Linného byly kdoule i kdoulovce zařazeny k hruškám. Kdouloň jako Pyrus cydonia (tedy hrušeň kdouloň). Mezi hrušně zařadil kdouloně a kdoule sám Linné v roce 1753.
České jméno kdoule případně gdoule zaznamenali bratři Preslové v Kwěteně české v r. 1819 s tím, že je to jméno v češtině známé odnepaměti v podobě kdúle či gdúle. Někteří etymologové se dokonce dovolávají souvislostí českého slova kdoule s latinským Cydonia. Kdoule měly ovšem ještě další český název, a to kutna či kutně, které mělo označovat jakousi planou kdouli či kdouloň.
Slovo kdoulovec je výrazně mladší. Poprvé se objevilo v roce 1950 v Dostálově velké Květeně ČSR.
Kdouloň obecná (Cydonia oblonga)
Kdoulovec (Chaenomeles)
Na rozdíl od blízce příbuzných rodů hrušeň (Pyrus) případně jabloň (Malus) odděluje kdoulovce červená barva korunních lístků, a hlavně to, že v každém semeníkovém pouzdru je několik vajíček, zatímco u hrušní a jabloní vždy jen dvě.
Kdoulovec japonský je keř vysoký kolem 1 metru s květy výrazně cihlově červenými. První zmínka u nás se objevuje kolem r. 1865 z parku v Hluboké nad Vltavou; vyšší, spíše růžově nebo teple červenokvětý kdoulovec ozdobný (Chaenomeles speciosa).
Uvádí se, že kdouloň obecná (Cydonia oblonga) u nás byla poprvé pěstovaná v roce 1910 v Průhonicích. Někde se ale zřejmě opominulo její pěstování na našem území ještě v dobách dřívějších. Za původní oblast se označuje nejen Středozemí, ale Írán, Zakavkazí, střední Asie a další oblasti Blízkého východu.
Malvice kdoulovců nejsou velké a hodí se, podle naší rodinné zkušenosti, do prádelníku k provonění. Plody jsou ale i u kdoulovce jedlé. Pro sovu kyselost by mohou nahradit citron.
To pravé kdoule z kdouloně čas od času zaváříme na tzv. kdoulový rosol. Neznám brilantnější svítivě červenou barvu, než má kdoulový rosol. Jeho výroba či příprava je ovšem pracná a časově náročná. A postupů je samozřejmě několik. My malvice rozkrájíme na tenké plátky, 24 hodin je máčíme/vyluhujeme ve vodě, a pak nastává zdlouhavé a pomalé vaření a zahušťování. Ta práce ale stojí za to! Očičko ve vánočním cukroví je nejlepší právě z kdoulového rosolu. Kam se hrabe rybíz!
Foto Shutterstock
V máji jsme našli zalíbení především díky přírodě, která je najednou pestrá a plná květů. Také listy mají mnoho příjemných odstínů.