Fejeton Václava Větvičky o ibišku neboli ajbiši – rostlině s bohatou historií, mnoha druhy a překvapivými příběhy.
Při hledání odpovědí na dotazy čtenářů Zahrádkáře přišla řeč – či spíš padl pohled – na ibišky. Václav Větvička ve svém fejetonu odkrývá příběhy názvů, původů i překvapivých souvislostí této známé, a přitom často nepochopené rostliny.
Ibišek nebo Hibiscus je totéž, čeština se tu moc nenamáhala s hledáním nového slova. Jen si lidé sem tam latinské Hibiscus či „ibišek“ upravili do pusy, aby se jim snadněji vyslovovalo. Třeba do podoby ajbiš, převzaté z německého Ibisch. Jenže i Němci to měli podobné s námi. Rod Hibiscus patří do čeledi slézovitých (Malvaceae), podobně jako jiné rostliny – například proskurník (Althaea), Lavatera či Alcea. Některým z nich, třeba právě proskurníku lékařskému (Althaea officinalis), říkají Němci Eibisch. A naši předkové si to převzali: proskurníku říkali jednoduše ajbiš či ibišek. Němci se posléze pochlapili a rostlinám z rodu Hibiscus přisoudili národní jméno Rosenibisch. Do obou jazyků se ibišek dostal přes latinu, a snad i přes řečtinu – z egyptského jména boha Ibis a přípony -iskó, znamenající „ctím, připodobňuji“.
V obecném povědomí se pod slovem ibišek skrývá nejčastěji ten velkokvětý – Hibiscus rosa-sinensis. Do češtiny se nepřekládá jako „čínská růže“, ale prostě jako ibišek čínský. Jenže rod Hibiscus zahrnuje na dvě stě druhů – rozšířených v mírném i tropickém pásmu. Například Hibiscus cannabinus, známý jako kenaf, je významná textilní rostlina. Její technické vlákno může být až 2,5 metru dlouhé, rostlina dorůstá výšky čtyř metrů a pochází z Indie. Vlákno se využívá podobně jako juta a semena obsahují až 20 % oleje.
Do Botanické zahrady, kde jsem působil, přinesl před lety dr. Jiří R. Haager semena či mladou rostlinu ibišku dřípeného (H. schizopetalus) z východní Afriky. Přestože jde o tropickou rostlinu, někdy se mu říká japonský ibišek. V Botanické zahradě Karlovy univerzity Na Slupi roste ve skleníku s bazénem viktorie královské. Jeho převislé květy s dřípenými korunními lístky daly vznik názvu schizo-petalus – „rozštípnutý okvětní lístek“.
V čajových směsích bývají nápadně tmavě červené sušené části, které dávají čajům růžovou barvu a příjemnou chuť. Ty pocházejí z ibišku súdánského pravého (H. sabdariffa var. sabdariffa) z tropické Afriky. Kalichy této rostliny po odkvětu dužnatějí, obsahují kyseliny, barviva i pektiny a používají se k výrobě džemů nebo sušené do čajů. Známé jsou pod názvem rozelle.
Nejznámější u nás je jistě ibišek čínský, pěstovaný v mnoha odrůdách, ale stále oblíbenější je i ibišek syrský (H. syriacus). Pochází spíše z jižní a východní Asie než ze Sýrie. Díky mírným zimám se u nás téměř zdomácněl – kvete od druhé poloviny léta a jeho modrofialové květy jsou ozdobou pozdních zahrad. Často se i sám vysemeňuje a stal se běžnou součástí našich podzimních záhonů.
Foto: D. Auf, J. Stanzel
Smil není jen rostlina, ale i kousek české historie. Václav Větvička vzpomíná na setkání se smilem, smilkou i slaměnkami a odhaluje jejich botanické zajímavosti.
Věřím, že už máte zelíčko dávníčko naloženo, ušlapáno a zkvašeno, vykysáno – jak se na správnou hlavatici sluší.
Jak vybrat rostliny pro budovanou zahradu tak, aby v závěru vegetační sezony nabídla veškerou svou podzimní krásu? Nabízíme několik nápadů.
Zasadila jsem na zahradě vedle sebe dvě sazenice chryzantém rozdílné barvy. Velmi mě překvapily dva květy rozdílné barvy na jednom stonku.
Pokud půda není zamrzlá, můžeme přesazovat přerostlé trvalky a případně je množit rozdělením trsů. Lze odebírat i kořenové řízky. U rostlin nově zasazených a přesazených nezapomeneme na ochranu mulčováním před promrzáním.
