Železo – Fe

Mikroelement, svým vyšším obsahem v některých rostlinách řazen někdy k makroelementům. Účastní se tvorby bílkovin a nukleových kyselin. V rostlinách ho najdeme ve složitých organických vazbách v procesu tvorby a odbourávání glycidů – v chloroplastech a mitochondriích. Má významnou úlohu při tvorbě chlorofylu, i když v něm není obsažen.

!Pro zajištění správné výživy Fe u rostlin, je na prvním místě respektování jejich nároků na stanovištní podmínky – zejména u vytrvalých rostlin je hlavním preventivním opatřením. Ve většině našich půd je dostatečné množství Fe pro zajištění správné výživy rostlin, rozhodujícími podmínkami pro jeho dostupnost rostlinám jsou ale aciditní podmínky (pH) – především omezení vyloženě alkalické reakce.

Nedostatek železa pro příjem rostlinami vzniká na karbonátových půdách, při nerozumném převápnění půd a to hlavně po aplikaci páleného vápna (CaO). U rostlin se projevuje typickou chlorózou na vrcholcích rostlin, vzniklou omezením tvorby chlorofylu. Vrcholky jsou světle zelené, později žloutnou a chloróza postihuje celý list, zelenou zůstává pouze nervatura (rozdíl oproti nedostatku Mg). Vyskytuje se velmi často u kyselinomilných rostlin – vřesovištní, rajčata, lupina, u ovocných stromů a hlavně peckovin – u broskvoní tuto chlorózu nazýváme kalcióza (! není způsobena nedostatkem Ca – viz. kalcióza).

Nadbytek železa se může projevit jen na silně kyselých stanovištích, kde se stávají sloučeniny Fe vysoce rozpustnými – projevem je až toxicita (většinou současně s Mn a Al), následně bývá ovlivněn také příjem fosforu a molybdenu. Celkové zhoršení podmínek pro rostliny má za následek jejich špatný růst a vývoj. Tolerantnější jsou rostliny snášející kyselou půdní reakci (vřesovištní, jehličnany, bobulové ovoce, len, lupina, oves, žito).