Jiřiny uchovávaly vodu, jejich hlízy jedli Aztékové a v Česku se staly symbolem vlastenectví. Přečtěte si zajímavosti o těchto květinách.
Jiřinková sezona pomalu končí, tak si ještě vychutnejme krásu jejich květů a přečtěme několk méně známých faktů, které s nimi přímo nebo nepřímo souvisejí.
Jiřiny pocházejí z Mexika a Aztékům nesloužily jen pro okrasu. Původní druhy jiřin, které rostou v horských oblastech podél cest, jsou mohutné rostliny dorůstající do výšky tří, ale i deseti metrů (např. rychle rostoucí Dahlia imperialis, jiřina královská). Jejich tlusté duté stonky jsou uvnitř rozdělené příčnými přepážkami, respektive uzlinami (nody), na jednotlivé segmenty (internodia), v nichž rostliny dokáží shromažďovat velké množství vody přefiltrované z půdy. Obyvatelům proto jiřiny sloužily jako „polní láhve“ – stačilo stonek přeseknout mačetou a napít se.
Původní jiřiny dorůstají v Mexiku i do výšky deseti metrů, např. jiřina královská (na fotce), která však v našich podmínkách dosáhne „jen” tří metrů
Aztékové jiřiny rovněž cíleně pěstovali pro podzemní hlízy, které konzumovali jako brambory. Hlízy jiřin chuťově připomínají celer a topinambur a jedly se buď syrové, nebo se pekly v popelu. Španělé, kteří přivezli jiřiny do Evropy, doufali, že jejich hlízy nasytí zdejší obyvatelstvo. Jiřinková chuť se tu ale neujala.
Jiřiny byly koncem 18. století do Evropy dovezené jako užitkové plodiny, zdejší obyvatelstvo jimi však pohrdlo. Potkal je tak podobný osud jako brambory, které byly původně zamýšleny jako okrasné – jen opačný
Pro Evropu objevil a popsal jiřiny francouzský botanik Nicolas-Joseph Thiéry de Menonville. Když v roce 1777 podnikl tajnou „špiónskou“ misi do mexického města Oaxaca s cílem ukořistit pro svou zemi červce nopálového, z něhož se vyrábí karmínové barvivo, a opuncii, na níž tento červec paraziticky žije, narazil mimo jiné na neobvykle velké a krásné rostliny – v budoucnu nazvané jiřiny. Ačkoli je do Evropy fyzicky nedovezl, popsal je vědeckému světu, a Evropa tak získala první ucelenější informace o jejich existenci.
Do Evropy se jiřina dostala o pár let později, v roce 1789, kdy ji ředitel botanické zahrady v Mexico City poslal do Madridu. Tam byla vědecky znovu popsána a pojmenována podle švédského botanika Anderse Dahla – Dahlia. Jiřina ale původně získala dvě jména: Dahlia (a to platí dodnes) a Georgina. V Německu totiž profesor Willdenow rostlinu nezávisle popsal a pojmenoval ji po svém kolegovi Johannu Gottliebu Georgim. Německé označení Georgina se na začátku 19. století dostalo i do českých zemí, kde z něj překladem vzniklo české označení jiřina.
České jméno jiřin vzniklo zrcadlovým překladem z německého názvu Georgina. Ten sice později zaniknul a do současnosti přetrvalo pojmenování Dahlia, česká jiřina však už zůstala
U nás se jiřiny ve 30. letech 19. století staly fenoménem a později i symbolem českého vlastenectví. Roku 1836 vznikl v České Skalici Jiřinkový spolek – nejstarší jiřinkářská společnost na světě. Organizovaly se jiřinkové plesy a slavnosti, kterých se účastnily tehdejší známé osobnosti včetně Boženy Němcové nebo Bedřicha Smetany. Nové odrůdy se pojmenovávaly podle postav české mytologie, například „Božena“ nebo „Vlasta“.
U nás se jiřinám s jedlými hlízami více věnoval šlechtitel růží Jan Böhm, který vybíral z různých jiřinkových hlíz ty nejchutnější a za nejsladší určil pomponkovité jiřiny. Současní šlechtitelé však konzumaci okrasných odrůd nedoporučují a odkazují na odrůdy určené přímo ke konzumaci (u nás ale nejsou dostupné).
Nejsladší hlízy by podle doporučení Jana Böhma z Blatné měly vykazovat pomponkovité jiřiny. Současní šlechtitelé jiřin ale konzumaci hlíz okrasných odrůd nejsou nakloněni
Inulin obsažený v hlízách jiřin se v lidském těle neštěpí a nezvyšuje hladinu krevního cukru. Všimli si toho už Aztékové a moderní věda to potvrdila – inulin funguje jako přírodní sladidlo pro diabetiky. Původní obyvatelé Mexika využívali rozmačkané hlízy a listy jiřin také k léčbě různých kožních problémů (díky fungicidním účinkům) a odvary z nich užívali při potížích s ledvinami.
Foto: Pixabay, Unsplash
Také při podzimním uskladňování hlíz jiřinek začínáme s přípravami na příští květinovou sezonu. Na jaře postačí, aby v teple narašily, a koncem dubna je můžeme vracet do země.
Jiřinky nás těší přibývajícími květy. Většina odrůd se hodí k řezu, a tak plníme vázy své i přátel. Květiny však potřebují ochranu. Někdy pomůže deštník.
Po vyrašení prospívá hlíznatým květinám voda, přísun živin a další péče. Mečíky přihnojujeme roztokem plných hnojiv po vytvoření třetího listu.
Historie je protkána jmény významných osobností a v tom zahradnickém a botanickém světě tomu není jinak. Mnohá jména navíc známe z názvů rostlin.
Jakkoliv prostě zní botanický název a lidové označení této rostliny – štětka soukenická, jednoduše bodlák, ve vzpomínkových aranžmá jí svěřujeme čestné místo. Spolu s dalšími v pietní vazbě uctívá Památku zesnulých.
