Život v louce

Louky a pastviny jsou neodmyslitelnou součástí naší krajiny i života na venkově – stejně jako sady a aleje.

Louky jako součást krajiny a života na venkově

Sady a aleje jsou neodmyslitelně součástí našeho venkova a krajiny. Nejinak je tomu s loukami a pastvinami. I ty, ve vší své pestrosti, patří k naší krajině i životu na venkově. Jsou s námi od nepaměti a poměrně nedávno se (znovu) staly i součástí zahradní tvorby. Zakládají se více či méně úspěšně také v zahradách.

Louka jako přechod mezi zahradou, vsí a krajinou

Naše zahrada u venkovského stavení je klasicky rozčleněna na předzahrádku, dvůr a záhumenní zahradu. Záhumenní zahrady se dochovaly v naší obci téměř za všemi statky. V některých jsou krásné staré sady, v dalších jsou sady nově zakládány. Snad společně dokážeme, že obec zůstane i nadále při pohledu z kraje z většiny malebná.

Takový pohled je ale křehké zboží. Negativní prvky přitahují pozornost jako magnet. Stačí pár rozpadajících se aut v jedné zahradě, nevydařená novostavba v druhé a betonový plot v třetí a po malebnosti není rázem ani vidu ani slechu. Na záhumenní zahrady u nás navazuje velká louka, pole, rybníky a lesy na obzoru. A právě kousek té louky se stal částí naší zahrady (Obr. 1). Naši loučku jsme tedy neseli, ale získali jako přirozený porost místa.

Louka jako zdroj sena

Možná vás napadne otázka, k čemu nám ta louka je. Odpověď je jednoduchá – hned několik důvodů. Nejsme hospodáři, ale louku jako součást obhospodařované krajiny nelze nechat jen na přírodě. Bez pravidelné seče by ji časem nahradil pro místo přirozený les. I naše louka je proto dvakrát ročně sečená (Obr. 2), seno sušíme (Obr 3, 4) a máme to štěstí, že ve vsi jsou drobní hospodáři, kteří o něj stojí. Voňavé seno odvezou a potěší nás platem vajíček (Obr. 5) nebo sklenkou dobrého medu.

Louka jako místo zadržení dešťové vody

Louky dokáží zadržet násobně více vody než jiné obhospodařované plochy. To má význam jak pro obce, tak i pro okolní krajinu. Louka za naší vsí tuto roli plní velmi dobře.

Louka jako pestré místo pozorování a budoucí sad

Pozorovat, co se v loučce děje a jak se v průběhu sezony i let vyvíjí, patří k velkým zahradním radostem. Louka sama ukáže, kde má suché nebo na živiny chudší části, kde je trochu podmáčená nebo kde roste na živné půdě. Mateřídoušky (Obr. 6) a nižší trávy nám poradily, kde se neutopí ořešák.

Živnější a vlhčí části s pryskyřníky nabídly místo pro švestku. Naši loučku totiž jednou přistíní koruny nově vysazeného sadu (Obr. 7).

Louka jako místo života i odpočinku

Louka je pro nás cílem každodenní procházky zahradou a místem odpočinku. Rádi tu sedáváme s návštěvami, s hrnkem kávy na lavici (Obr. 8), klábosíme a kocháme se pohledem na louku i do kraje. Pod korunami březového hájku (Obr. 9) na kraji loučky někdy obědváme, čteme nebo pracujeme. V louce nežijeme sami. Hnízdí tu vosy, na ohradě sedávají rehci a vrabci, přilétají hejna stehlíků. Jsou tu s námi ježci, slepýši, tesaříci, motýli, včely i kobylky. Posledních několik sezon také hraboši. Boj s nimi přenecháváme jiným – přeprat celou louku a krajinu nedokážeme.

Na kraji loučky jsme instalovali bidýlko pro dravce. Mladí sousedé na dohled také. Zatím ale hony na hraboše u nás pořádají spíš místní kočky (Obr. 10). Nad zbytkem louky však pravidelně krouží poštolky, káně i orli.

Louka jako záhon?

Byly časy, kdy jsme chtěli naši loučku doplnit trvalkami. Těžko dnes říct, co nás k tomu vedlo – snad zahradnická rozmařilost, snad chuť experimentovat. Nevytrvali jsme. Čas a cit nám ukázaly, že přirozená skladba rostlin (Obr. 11) je pro nás natolik zajímavá, že do ní nechceme zasahovat.

Louce už tedy nemluvíme do života. Jen občas sebereme semena několika trsů kopretin (Obr. 12) a po seči je rozhodíme na místa, kde se půda jeví odhalená. Další už je jen na tobě, louko.