Čas je běžec s dlouhým krokem – a někdy připomene i staré dluhy a nesplněné sliby. Václav Větvička se vrací k tématu rostlinných imigrantů.
Tentokrát sleduje cestu asijských dřevin, které si lidé přivedli do našich zahrad, parků a botanických sbírek.
„Čas je běžec s dlouhým krokem, chvíli pokoj nedá si…“ nazpíval kdysi – a pěkně – Jiří Popper. Mně slova té písničky připomněla dluh, nesplněný slib a tak. Už je tomu několik pět let, co jsem se v Zahrádkáři rozhodl také pro migraci, imigraci spíš než emigraci. Jedno malé písmenko, e nebo i – a hned je všechno jinak. Tehdy jsem připomněl americké migranty. Spíš imigranty. Ať migrovali kam chtěli, jsouce původně Američany a Američankami, z pohledu Ameriky vystupovali jako emigranti, z pohledu třeba našich zemí jako imigranti. Přistěhovalci. Na řadě jsou tedy „slíbení“ Asiaté mezi námi. Upozorňuju, že jde výhradně o rostlinné migranty, nikoliv živočišné v tom nejširším slova smyslu. I když – až na nepatrné výjimky (na žádnou si teď honem nevzpomínám) – jejich cestu řídily prsty a ruce našinců, lidí.
Když hledám prvního asijského imigranta mezi jehličnany (což se hodí, protože až na málo opadavých výjimek, jako jsou metasekvoje a asijské modříny, zůstávají konifery poctivě olistěné i dnes – ojehlicované, u hyby a zeravince dokonce ošupinovatělé), musím sáhnout po několika málo pramenech, soupisech pěstovaných dřevin.
Ginkgo biloba – jinan
Za jeden z nejstarších, možná vůbec první, považujeme soupis ze „zapomenuté botanické zahrady“ v Hluboši na Příbramsku. První seznam tam pěstovaných rostlin pochází z roku 1809, druhý z let 1812–1813. Všechny další dochované soupisy vznikly výrazně později, například v prvotní pražské botanické zahradě na Smíchově, a to nejméně o 30 let.
V hlubošském seznamu najdeme záznam, že první jinan (Ginkgo biloba) u nás rostl už před rokem 1809. Autoři jej tehdy uvádějí jako dřevinu již vzrostlou. Jinan je Asiat jak náleží – jen přesně nevíme, odkud. Patrně pochází z Číny, i když ta je veliká a jinan lidé po staletí pěstovali u buddhistických klášterů. Zřejmě právě odtud jej kolem roku 1730 přivezli do Evropy; možná i dříve, protože už tehdy se o něm mluvilo jako o rostoucím stromu.
Thuja orientalis, kultivar Aurea Nana
Asie ovšem není jen Dálný, ale i Blízký východ. Libanonský cedr (Cedrus libani) pěstovali v Hluboši už před rokem 1812, kdy jej také zapsali do seznamu. Třetím do party patří zeravec východní – kdysi zerav východní (Thuja orientalis), později Biota orientalis a dnes Platycladus orientalis. I ten zakořenil v Hluboši už před rokem 1809.
Za zatím posledního jehličnatého imigranta z Asie považujeme metasekvoji čínskou (Metasequoia glyptostroboides). Vědci ji objevili ve 40. letech 20. století ve střední Číně a roku 1949 ji americké Arnoldovo arboretum rozšířilo do botanických zahrad celého světa.
Metasequoia glyptostroboides – metasekvoje
U nás se jí ujala Botanická zahrada Karlovy univerzity v Praze. Dnes už tamní metasekvoje dosahuje výšky kolem 25 metrů. Její sestry z téhož roku, případně z let 1950 a 1951, vysadili zahradníci v Průhonickém parku a v Královské zahradě na Hradčanech. Na všech těchto místech rostou dodnes. Další vlny introdukcí metasekvojí z Číny později zajistil Ing. Zdeněk Kříž z Arboreta Nový Dvůr u Opavy. Odborníci mu připisují také zavedení mikrobioty (Microbiota decussata), dálně východního jehličnanu, který věda poznala teprve roku 1921 v oblasti severně od Vladivostoku.
Sciadopitys verticillata – pajehličník
K novinkám 20. století dnes řadíme i velmi oblíbenou jedli korejskou (Abies koreana). Zahradníci ji u nás poprvé pěstovali roku 1934 v Průhonicích. Během celého 19. století přibývalo imigrantů z Asie postupně – od jedle kavkazské (Abies nordmanniana) až po tsugu Sieboldovu (Tsuga sieboldii). Tu zahradníci poprvé vysadili roku 1879 v sychrovském parku a roku 1927 také v parku průhonickém. Dokonce i rodové jméno Tsuga představuje „introdukci“ – jde o někdejší japonský národní název zcela jiné dřeviny. Ve výčtu asijských imigrantů nesmí chybět ani snad nejpodivnější jehličnan: japonský pajehličník přeslenitý (Sciadopitys verticillata), který pěstitelé poprvé zaznamenali roku 1859 u Nových Hradů v jižních Čechách.
Foto Shutterstock
Nedostatek hořčíku a draslíku poznamená jehličnany: Žloutnou, jehlice nejprve zesvětlí, posléze hnědnou, protože rostlině chybí živiny.
Kdo se rozhodne pro vysoký neprůhledný živý plot ze zeravů neboli tújí, a kupuje si proto velké drahé sazenice, může být nepříjemně překvapen.
U stálezelených listnáčů (některých kalin, ptačích zobů, cesmín, buxusů,…) není problém s obnovou řezem. Ve chvíli, kdy jsou přerostlé, prostě se do nich více řízne a ony obrostou.
Jaro přináší mnohé radosti včetně kvetení. Těšíme se zejména z květů jarních cibulovin, talovínů, lýkovců, čemeřic, ovocných či okrasných stromů.
Do této skupiny patří: komule (Buddleja), ořechoplodec (Caryopteris), tavolník (Spirea x bumalda), Pustoryl (Philadelphus) – pokud jsme je již neořezali v předchozím období podle rady z 12. 1. Dále po tomto termínu za vhodného počasí a v období bez
Zdravím pana Větvičku měla jsem ráda vaše rady v Receptáři škoda že už Ti novodobí už mají jiné rádce ,přeji hodně zdravíčka aby vám ještě dlouho sloužilo.Vaše obdivovatelka Hela