Zajímají vás symboly věčného života? Přečtěte si fascinující historii a význam používaných taxonů v mytologii i zahradní architektuře.
Často slýcháme výrok: „Túje, ty já na zahradu nechci, patří na hřbitov.“ A skutečně, podíváme-li se na některé hřbitovy, vidíme, že tam jsou vysazeny sloupovité formy tují, cypřišků a jalovců. Pokud se však vydáme po stopách těchto hřbitovních jehličnanů hlouběji do historie, dostaneme se až do Malé Asie, Persie a Řecka. Tam mají svou vlast štíhlé jehličnany – cypřiše.
Cypřiš – symbol smutnu
Vysvětlení, proč se právě cypřiš stal symbolem smutku, nacházíme v řecké mytologii. Apollon proměnil v cypřiš (Cupressus) sličného mládence Cyparisia, který omylem zastřelil svého milovaného jelena a stále po něm truchlil. Proto hraje cypřiš důležitou roli při pohřebních obřadech. Domy, kde někdo zemřel, se zdobily větévkami cypřišů a hranice, na kterých byli spalováni zesnulí, byly stavěny rovněž z jeho dřeva, kterého bylo všude dostatek. Egypťané z cypřišových prken vyráběli rakve a staří Řekové i Římané zasvětili tento strom bohům podsvětí Plutonovi a Hádovi.
Cypřiš, který roste v celé oblasti Středomoří, se stal váženým a uctívaným stromem. Od nepaměti byl vysazován do parků, na poutní a památná místa, u chrámů, významných budov a také na hřbitovy. Sytě zelené cypřiše snesou obrovská letní vedra i sucha a vzdorují i chladné zimě. Proto se staly symbolem věčného života a přechodu z pozemského bytí do života věčného. Podle jedné báje si i Amor zhotovuje své šípy právě z cypřišového dřeva, proto je tato dřevina spojována i s trvalou láskou.
Cypřiše jsou v našem klimatu choulostivé
V našem klimatu jsou pravé cypřiše (Cupressus) příliš choulostivé a pěstují se spíše jako přenosné rostliny v nádobách. Po vzoru jižních zemí se však nahrazují jinými sloupovitě rostoucími jehličnany. Cypřiš vždyzelený (Cupressus sempervirens) zůstává jedním z nejrozšířenějších středomořských jehličnanů, dorůstá výšky až 30 metrů a stáří nejstarších jedinců se odhaduje na úctyhodných 1500 až 2000 let.
Kdybychom chtěli zmínit jinou pamětihodnou rostlinu s bohatou historií a širokým využitím, byl by to určitě břečťan. Tyto rostliny byly na Zemi už v třetihorách a za tu dobu se příliš nezměnily. V našich podmínkách se pěstují dva druhy, a sice břečťan kavkazský (Hedera colchica) a břečťan popínavý nebo též obecný (Hedera helix). Jako jediná stálezelená liána přetrval v našem zeměpisném pásmu i dobu ledovou, zatímco ostatní podobné druhy vyhynuly.
Břečťan se stal pro křesťany, tak jako pro pohany cypřiš, symbolem věčnosti, věčného života
Břečťan roste i v nejtmavších koutech zahrad, pokrývá půdu a vytváří souvislý porost tam, kde se nedaří trávníku. Jakmile však narazí na kmen stromu nebo zeď, začne šplhat vzhůru ke světlu. Při tomto překotném růstu skládají břečťany své listy jako stavebnici, aby si vzájemně nestínily a využily veškerou sluneční energii. Zajímavé je, že jakmile rostlina dosáhne vrcholu a začne tvořit keřovité výhony, její listy změní tvar z laločnatých na srdčité. Staří zahradníci říkali, že břečťany jsou „poslední zásnuby přírody“, protože kvetou až od září do listopadu. Včelaři si břečťanu nesmírně považují jako poslední pastvy včel, zatímco ptactvu jeho jedovaté plody slouží jako výtečná potrava, čímž pomáhají jeho šíření v krajině.
Možná si klademe otázku, proč právě břečťan je u nás tak oblíbený pro osazování hrobů. Připomeňme si verše Jaroslava Vrchlického: „Nechť růže zvadnou (zmrznou), břečťan zbude přec, i kolem hrobu on se věrně točí.“ Právě těmito verši se dostáváme k jeho významu na hřbitovech. První křesťané hledali rostlinu, která by nahradila cypřiš uctívaný pohany, a vybrali břečťan. Ten se stal symbolem věčnosti, věčného života, a dokonce i manželské věrnosti. Proto se dříve dával novomanželům při svatebním obřadu a zdobily se jím svatební prostory podobně jako myrtou či rozmarýnou.
Břečťan je také symbolem manželské věrnosti a lásky
Pro svoji odolnost a tvarovatelnost se břečťany staly oblíbenými i v našich domovech. Uvádí se, že náš břečťan má více než 8000 kultivarů. Při pokrytí neomítnutých staveb listy břečťanu fungují jako střešní tašky, po kterých stéká voda, takže zdi zůstávají suché. Porost navíc chrání budovu před letními horky a v zimě působí jako účinný izolant.
Granátové jablko, marhaník či Evino jablko – Punica granatum – patří mezi nejstarší kultivované rostliny světa. Jeho jméno vzniklo podle podobnosti se zbraní i drahokamem, neboť semeno obalené rudým míškem drahokam svou barvou skutečně připomíná. Původní vlastí granátovníku je ostrov Sokotra, odkud se rozšířil do celého světa. Je to opadavý keř, který upoutá ohnivě červenými květy a následně rudými plody obsahujícími stovky semen. Právě kvůli vysokému počtu semen se stal u mnoha národů symbolem plodnosti a úrodnosti, zatímco podle rudé barvy krve je symbolem života a životodárné energie.
Granátovník je symbolem plodnosti, úrodnosti, bohatství, hojnosti ale také symbolem života
Král Šalamoun si granátová jablíčka velmi oblíbil a podle jejich kalichu si nechal zhotovit svou královskou korunu. Granátové jablko bylo také oním posvátným „zapovězeným“ rajským stromem, ze kterého si Eva utrhla jeden plod. Bylo to tedy to nejcennější, co si mohla z ráje odnést. V řecké mytologii o něj usilovaly bohyně Héra, Athéna a Afrodita. Paris jej dal Afroditě (Venuši), která se tak stala symbolem lásky a půvabu. V českých zemích se granátová jablka pěstovala v zámeckých sklenících a byla dostupná pouze šlechtě. Prostý lid si však obyčeje spojené s tímto vzácným plodem spojil s našimi červenými jablky, především s odrůdou Panenské české. Dělení jablíček na dílky, hledání hvězdičky nebo darování rudého jablka jako symbolu oddané lásky – to vše jsou lidové rituály, které u nás pevně zakořenily, ačkoliv jejich hluboké kořeny sahají až k dávným mýtům o zlatých jablkách a granátovníku.
Foto Shutterstock
Přinášíme vám nápady na podzimní dekorace z přírodnin, které spojují úctu k tradici s krásou přírodních materiálů.
Pamatuji z dětství, že babiččin hrob býval na hřbitově vyzdoben stejně jako ty okolní. Podzimní macešky na jaře střídaly voskovky či lobelky.
Ve Středozemí vídáme granátovníky v parcích i na zahradách. Plody můžeme v čerstvém stavu ochutnat prakticky po celý rok. Jak je to s pěstováním v Česku?
„Kmen jednoho stromu na mé zahradě je ovinut břečťanem a ten dorůstá do jeho koruny. Vypadá pěkně, ale nebere stromu živiny?”
Připomeňme si nejdůležitější zásady pro řez ořešáku. Výchovný – tvarovací řez korunky stromku děláme jen pokud je nutný v období prvních pěti let po výsadbě. Řez prosvětlovací – průklest, je možný v plodném věku stromu a to vždy v několikaletém odstupu.
