Zlatobýly nemusí být jen invazní rostliny. Poznejte neinvazní druhy a odrůdy, které rozzáří zahradu koncem léta a na podzim.
Zlatobýly (Solidago) nemají v České republice zrovna nejlepší pověst. Některé druhy totiž patří mezi invazní (nepůvodní a velmi rychle se šířící) rostliny, které ohrožují domácí rostlinná společenstva. K těm nejagresivnějším patří především zlatobýl kanadský (S. canadensis) a zlatobýl obrovský (S. gigantea). Rod zlatobýl je ale značně početný, a najdou se zde i takové druhy (a odrůdy), které se tak snadno nemnoží, resp. nešíří semeny.
Solidago caesia ´Maryland´
Valná většina zlatobýlů pochází ze Severní Ameriky, kde jsou nejčastěji součástí prérijních společenstev, lesních pasek či světlin, popř. dokonce lesního podrostu (např. S. caesia). Mnohé druhy tvoří bohatá a hustá květenství, která jsou tvořena velkým množstvím drobných, nejčastěji jasně žlutých úborů. Právě jasně žlutá barva je typická pro naprostou většinu druhů zlatobýlů. Jednou z mála barevných výjimek je bělokvěté Solidago ptarmicoides (syn. Aster ptarmicoides) ze sušších oblastí středu USA. U nás je občas pěstovanou trvalkou vhodnou právě na slunná a sušší stanoviště. Oblíbený je např. jako součást kombinovaných trvalkových záhonů mulčovaných štěrkem. Jde o poměrně dlouhověkou a zcela nenáročnou rostlinu, která naštěstí patří k těm neinvazním.
Nejznámějším euroasijským druhem (který roste i v ČR) je zlatobýl obecný (Solidago virgaurea), známý i jako zlatobýl celík. Historicky se jedná především o oblíbenou léčivou rostlinu používanou často v lidovém léčitelství při kožních ale i ledvinových problémech. Botanický druh dosahuje výšky až kolem 1 m. Na zahradě se jako okrasná pěstuje především kompaktněji rostoucí odrůda ´Nana´s výškou cca 50 cm. Dobře roste na slunci i v polostínu v mírně vlhké, nevysychavé půdě.
Solidago virgaurea´Nana´
Ještě miniaturnější variantou je S. virgaurea subsp. minuta var. minutissima (někdy uváděná i jako cv. Minutissima), která dorůstá 15–20 cm a tvoří velmi husté a bohatě kvetoucí „keříky“. Lze ji klidně použít i do skalek, popř. na okraje záhonů. Kvete až na podzim, což je v sortimentu skalniček spíše výjimka. Je ideální na slunné stanoviště s propustnou, stále mírně vlhkou půdou s příměsí hrubšího písku či štěrku.
Solidago virgaurea subsp. minuta var. minutissima (foto z počátku října)
Vraťme se ale do Severní Ameriky, odkud pochází stěžejní zahradnicky využívané druhy zlatobýlů. Níže uvedené poznatky vycházejí z pozorování rostlin ve výsadbách Botanické zahrady hl. m. Prahy, především toho, zda se zde zmíněné druhy přesévají nebo ne. Uvedené informace se tedy nedají zcela zevšeobecnit. Pokud chceme zabránit případnému přesevu, je dobré po odkvětu celé květenství sestřihnout. Nicméně níže uvedené druhy se ve výsadbách v BZ v Troji buď nepřesévají, nebo pouze velmi mírně.
Asi nejhezčím druhem vůbec, který je zde vysazen, je Solidago speciosa. Vyniká nápadným, hustým, kónicky utvářeným květenstvím tvořeným svítivě žlutými kvítky. Hezkým druhem s výrazně širšími listy s pilovitým okrajem je S. flexicaulis, především pak jeho pestrolistá odrůda ´Variegata´.
Solidago flexicaulis´Variegata´
Zajímavou rostlinou je rovněž S. petiolaris var. augustata s většími květními úbory. Mimořádně efektní a bohužel málo doceněnou trvalkou je S. caesia. Tento druh je nápadný tvorbou kvítků v paždí listů téměř po celé délce lodyhy. Tvoří tak velmi bohatě a hustě kvetoucí trsy. Nakvétá obvykle až na přelomu září a října. Jde také o výjimečný druh, který v přírodě roste spíše v podrostu světlejších listnatých lesů. Na zahradě se tak daří jak na plném slunci, tak v polostínu
v mírně vlhké, nevysychavé půdě.
Na takovýchto stanovištích pak roste dobře také S. rugosa, zejména jeho odrůda ´Fireworks´ nápadná téměř „vodorovně“ rozloženými květenstvími. Slibně, co se týká nepřesévání se, to vypadá také se S. roanensis, druhem, který se vyskytuje na relativně malém území Roan Mts. v Apalačském pohoří v USA.
Solidago rugosa ´Fireworks´
I mezi severoamerickými druhy se najde zástupce nižšího sortimentu. Je to třeba S. cutleri, dorůstající zhruba 20 cm. Vůbec nejpozdnějším druhem (alespoň v BZ Troja) je Solidago sempervirens. Tyto rostliny vynikají širšími a tužšími listy a především velmi pozdním kvetením. K tomu dochází často až ke konci října a může trvat až do prvních silnějších mrazů.
Nelze samozřejmě opomenout ani celou řadu odrůd zlatobýlů. Jejich přesévání nelze na zahradě zcela vyloučit, proto je vhodnější po odkvětu květenství sestřihnout. Jednak se tak omezí riziko šíření semeny a také nedojde ke ztrátě odrůdy tím, že by ji přerostly podobné semenáče. Mezi zajímavé kultivary, které se v BZ nepřesévají (nebo to minimálně nebylo pozorováno), patří např. ´Queenie´ se žlutozelenými listy a výškou cca 20–30 cm. Zelenožluté olistění má rovněž odrůda ´Goldenmosa´.
Velmi bohatě nakvétá odrůda ´Solar Cascade´, která se sice nepřesévá, ale bohužel netvoří příliš pevné stonky a ve výsadbách má sklon k rozvalování a potřebuje tedy kolem sebe oporu. Velmi hezký je kultivar ´Loysder Crown´. Jde o jednu z novějších odrůd s jasně citronově žlutými květenstvími. Velmi podstatnou vlastností tohoto kultivaru je to, že je prezentován jako sterilní, kde tedy nehrozí přesévání v žádném případě.
Výše zmíněným druhům a odrůdám zlatobýlů vyhovuje na zahradě slunnéstanoviště (pokud není uvedeno jinak) a živná, propustná, ideálně stále mírně vlhká půda. Většina výše zmíněných druhů ale poměrně dobře snáší i krátkodobé přísušky. Kvetou nejčastěji ve druhé polovině léta a na podzim a významně tak rozšiřují sortiment pozdnějších trvalek, které dokážou prozářit zahradu díky svým výrazně zbarveným květenstvím. Nemůžeme také opomenout, že jde o významné medonosné a pylodárné rostliny, které jsou hojně navštěvovány včelami a mnoha dalšími druhy hmyzu.
Foto autor
Podzimní trvalkové záhony mohou přinést na zahradu pestrou paletu barev, výrazné listy a ozdobné plody.
Mezi vysoké okrasné trávy řadíme ty, které při výsadbě přesahují 120–150 cm. Při správné péči dorůstají do výšky dvou až tří metrů.
Květiny, které kvetou hlavně koncem léta a na podzim, vysazujeme v okrasných zahradách méně často než druhy kvetoucí na jaře nebo v létě. Proč?
Proč se mění rozdělení tulipánů do skupin? Protože to původní přestalo stačit kráse těchto oblíbených cibulovin. Přibývají kříženci pohádkového vzhledu.
Keřové a vyšší velkokvěté, stromkové růže a mini-růže uložíme k zazimování: Seřízneme výhony asi na polovinu délky, odklidíme opadané listí a přisypeme zeminu s příměsí dobrého kompostu. Vrstva by měla být tak vysoká, aby ochránila asi 15 cm spodní části keře.
