Navštívili jsme herce a zahradníka Stanislava Hyblera v jeho Botanické zahradě v Dubinách u Velkých Popovic.
Mnozí z čtenářů ho možná znají ze seriálu Policie Modrava. Povídali jsme si o tom, jak vznikala jeho zahrada, jak se od divadla dostal k rostlinám a proč dává přednost přírodním řešením před chemií.
Zahradu v obci neminete, je označená cedulí Botanická zahrada v Dubinách
Stando, kdy tě napadlo vybudovat takovouto zahradu?
„Zakládal jsem zahradu v době, kdy jsem už navrhoval soukromou i veřejnou zeleň. Chtěl jsem lidem ukázat, jak stromy vypadají v určitém věku, a vytvořit ukázkovou zahradu. Budoval jsem ji řadu let a práce mě velmi bavila. Po škole jsem pracoval v Botanické zahradě Karlovy univerzity v oddělení sukulentů a zároveň jsem začínal zpívat a hrát v Karlínském divadle v pěveckém sboru. Dělal jsem Lidovou konzervatoř a pak jsem přešel na Státní konzervatoř. A to už jsem hrál v Karlínském divadle.“
Co tedy bylo dříve? Divadlo nebo příroda, kytky atd.?
„Odjakživa, od první třídy jsem si doma sázel kytky, nosil jsem domů čolky, ježky a spoustu dalších zvířat. Pro mě vždycky byla na prvním místě příroda. K přírodě mne vedl táta. Vodil mě do lesa, učil mě, jak se v lese chovat, jak správně sbírat houby, poznávat jednotlivé druhy ptáků a stromů. Takže já byl odmalinka vedený k lásce k přírodě. Snažil jsem se to vštěpovat i mým dětem a dneska je to u všech čtyř snad znát. Myslím, že se to podařilo. U divadla jsem s tím vždycky trošku bojoval. Začal jsem sice zpívat v Karlínském divadle, ale talent jsem neměl tak velký, jak si někteří namlouvali. Takže jsem utekl do činohry – tam se hned nepozná, že nemáte talent,“ směje se Standa. „Vystřídal jsem divadla v Příbrami, Kolíně, Pardubicích, Kladně. Byl jsem asi patnáct let u divadla. Hrál jsem, ale zároveň už jsem budoval zahradu. A víc jsem myslel na tu zahradu než na herectví. Ale pokud chce člověk dělat divadlo, mělo by být na prvním místě – přes to vlak nejede. Kolegové v divadle byli zapálení, já to bral spíš jako koníček. Časem jsem přešel na volnou nohu a začal jsem se intenzivněji věnovat zahradní činnosti.“
A jak došlo k tomu, že máš najednou regulérní botanickou zahradu, která je členem Unie botanických zahrad?
„Znal jsem lidi v botanických zahradách, přes ně jsem sháněl různé rostliny. Soustředili jsme se na čeleď Taxodiaceae, kterou nám nedávno zrušili a přesunuli do Cupressaceae. Pěstujeme tu Taxodium, Metasequoia, Sequoiadendron, Cupressus – to nás baví. Máme tady pěknou vzrostlou kuninghamii – ostrolistec (Cunninghamia) i stříbrnou varietu. Araukárii (Araucaria araucana), které se tady daří. Vždycky se mi líbily cedry a sekvojovce – a najednou tady vznikla největší sbírka těchto dvou rodů v České republice. Tehdy mi Tomáš Vencálek (kurátor dřevin v Botanické zahradě v Praze-Troji) říkal, proč nejdeme do Unie botanických zahrad, když máme takovou sbírku. Navázali jsme komunikaci s Unií a dnes jsme jejími členy už několik let. Musím říct, že je to úžasné, hlavně komunikace se spoustou odborníků z různých odvětví. Máme možnost dostat se ke spoustě informací, ale i sehnat rostlinný materiál. Se synem Standou jsme si řekli, že začneme i víc množit, abychom měli rostliny na výměnu. Ta spolupráce je skvělá, moc nás to baví. Syn, který vystudoval v Lednici zahradní architekturu, je z toho nadšený. On už toho zná daleko víc než já, má i povšechnější znalosti. Takže když spolu projektujeme, jde to docela rychle.“
Panorama zahrady
Ty ale děláš zahrady i pro lidi. Kdy jsi se k tomu dostal?
„Mám jen střední zemědělskou školu – rostlinnou výrobu. Začínal jsem ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Ruzyni, kde jsem dělal v oddělení genetických zdrojů. Když se tam vchází, vpravo je takový skleník. Vždycky tam byly květináče s kytkama. Když jsem nastoupil, řekl jsem, že si to vezmu zadarmo na starost, že se mi to nelíbí. Dali mi volnou ruku. Vytahal jsem květináče, zavozil to zemí, vysázel tam ananasy, banánovníky atd. Takovou malou botanickou… Všechno to plodilo a chodily se na to dívat zástupy lidí. To byla vlastně první expozice. „Rozhodl jsem se založit zahradnickou firmu, množit a prodávat rostliny a zároveň je lidem sázet. Brzy jsem zjistil, že si většina lidí vůbec neumí představit, jak by jejich zahrada měla vypadat. Začal jsem tedy zahrady sám navrhovat a tvořit. Abych doplnil své znalosti a zkušenosti, sbíral jsem literaturu a studoval architekturu – základy kompozice, dominantu, subdominantu a principy, díky nimž celek získával směr a řád. Tatínek byl také architekt, ale interiérový, navíc byl úžasný malíř, takže to máme v rodině.“
V zahradě máš i jezírka, jak to tam funguje?
„Všechnu vodu v zahradě jsme svedli do jezírek, ta jsou propojená. Vznikla taková vodní soustava. Žije tu pět druhů žab, dva druhy čolků, užovky, ještěrky, slepýši, spousta druhů vážek. Naše zahrada dokonce získala status významného krajinného prvku. Máme vlastní technologii na bázi kořenové čistírny a bakteriální filtrace – docela to funguje. Chceme tu udělat i ukázkové koupací jezírko. Jinak těch koupacích jezírek už jsme docela dost naprojektovali.“
Zahrada je krásná i v zimě
Prozraď čtenářům, jak řešíš ochranu před škůdci ve sklenících.
„Jsem bláznivej ekolog a postřiky jsem nikdy nesnášel. V přírodě to přeci funguje miliony let, tak to nějak musí jít. Navodit nějakou biocenózu – to mě vždycky zajímalo. Dělám na tom už dlouho. Jenže ve sklenících se velmi obtížně vytváří skupina živočichů, kteří se doplňují, navzájem nelikvidují a zároveň neuletí ani neutečou. Zkoušel jsem různé drobné ptáky, ale někteří ničili kytky. Nakonec jsem dospěl ke kruhoočkám, což jsou afričtí malí ptáčci, kteří neničí kytky a jen ozobávají hmyz a škůdce – puklice, mšice, molice. Díky spolupráci se Zooparkem Zájezd jsme tu měli i strdimily, africkou obdobu kolibříka. Ti likvidují mšice i molice. Nejúžasnější se ale ukázali kruhoočky. Ve sklenících vadí také sviňky, které okusují kořínky, a pak slimáci – na to jsou skvělé žáby. Máme čtyři druhy žab, třeba rajčatovka si poradí i s velkým slimákem. Jen jeden druh červce nežere nic, na něj platí Biool. Slimáky na zahradě jsem zlikvidoval pomocí hlístic. Stály mě dva a půl tisíce, ale sedmý rok jsem tu neviděl jediného slimáka. Slimáci jsou kanibalové a tím se nakazí další. Nepoužívám žádnou chemii.“
Stanislav Hybler si zahrál v seriálu Policie Modrava se Soňou Norisovou
Zahradu může navštívit každý, kdo se předem telefonicky nebo písemně ohlásí. Kontakty najdete na stránkách zahrady: www.botanickazahradadubiny.cz
Foto: autor a archiv majitelů
Počtení na prázdninové lenošení aneb rozhovor s Ferdinandem Lefflerem, zahradním architektem o jeho pohledu na „fylozofii zahrady“.
Historik, spisovatel a publicista Vlastimil Vondruška je znám především jako autor mnoha historických románů i detektivních příběhů.
Lotosy mají krásné květy a pozoruhodné vlastnosti. Říjnový Zahrádkář se vypravil za Kateřinou Veselou, aby se podíval, jak se v Česku lotosy dají pěstovat.
Dubnový Zahrádkář roku 2018 zjišťoval, co přilákalo pěstitele bambusů Honzu Kocourka k asijským rostlinám a které druhy by zájemcům doporučili do tuzemských zahrad.
Pokud půda není zamrzlá, můžeme přesazovat přerostlé trvalky a případně je množit rozdělením trsů. Lze odebírat i kořenové řízky. U rostlin nově zasazených a přesazených nezapomeneme na ochranu mulčováním před promrzáním.
Má opravdu krásnou zahradu…