Rod prvosenka (Primula) patří bezesporu mezi zahradnicky nejvyužívanější vytrvalé rostliny. Asi se nenajde žádný zahrádkář, který by nějakou prvosenku někdy nepěstoval.

Prvosenka japonská, (Primula japonica)

Celosvětově je známo více než 500 druhů těchto nádherných rostlin a v současnosti také mnoho stovek či dokonce tisíců nejrůznějších zahradních odrůd. V přírodě roste nejvíce druhů na loukách a horských stanovištích střední a především východní Asie.

Z této oblasti pochází rovněž skupina prvosenek, které spojují velmi specifické stanovištní podmínky: obvykle stále vlhké až podmáčené horské louky a do určité míry také botanická příbuznost. Mnohé z těchto mokřadních druhů patří do tzv. sekce Candelabra (nyní správněji Proliferae).

Mokřadní aneb patrovité prvosenky

Ze zahradnického hlediska je to velmi efektní vlastnost, která kromě jiného prodlužuje celkovou dobu kvetení. Česky jsou někdy mokřadní prvosenky označovány jako tzv. patrovité prvosenky.

Primula beesiana s patrovytým květenstvím

Do zahradní kultury si našla cestu celá řada těchto silně vlhkomilných druhů, přesto se s nimi na zahradách setkáváme relativně méně často než s jinými prvosenkami. Souvisí to s velmi specifickými nároky na zahradní stanoviště, protože jde o rostliny převážně z nevysychavých až podmáčených horských luk, okrajů vodních toků, pramenišť apod.

Tyto nároky na stálou vlhkost si pak samozřejmě přenášejí i do kultury a nejsou schopny růst na místech, která by, byť i krátkodobě, vysychala. Ideálním zahradním stanovištěm je stále velmi silně vlhká až podmáčená půda.

Výběr vhodného stanoviště

Jedná se např. o přirozený mokřad, okraje zahradních jezírek a potůčků, rašeliniště apod. I když dávají přednost půdám kyselejším či neutrálním s vyšším obsahem organických látek, tolerují ve většině případů i půdy těžší, s vyšším podílem jílovitých částic. Lze je pěstovat na stinném, polostinném, ale i zcela osluněném stanovišti.

Zásadní podmínkou, a to především na plně osluněných místech, je výše uvedená podmáčenost substrátu. I velmi krátkodobý nedostatek vody vede k rychlému zavadání listů.

Vysokohorské druhy např. P. sikkimensis nebo P. secundiflora hůře snášejí přílišná letní vedra. Z toho důvodu je přeci jen vhodnější spíše místo polostinné s odklonem od přímého poledního slunce.

Jak mokřadní prvosenky množit

Rostliny množíme především výsevem semen. Osivo můžeme vysévat již v zimě a ponechat jej několik týdnů venku. Toto chladné období napomáhá vzcházení. Na vhodném stanovišti se mnohé druhy přesévají i samy.

Reálné, ale nepříliš efektivní je rovněž dělení trsů brzy na jaře nebo po odkvětu. Obecně se jedná o rostliny spíše krátkověké, žijící 3–5 let. Proto je dobré vždy nechat nějaká zralá plodenství, aby došlo k přesetí semen a rostliny se tak na místě udržely více let samy.

Pozor na kořeny

Co se týká případných chorob a škůdců, mohou rostliny ohrožovat především larvy brouků lalokonosců, které dokážou kořeny zcela okousat. K tomu ale dochází spíše při předpěstování rostlin v kontejnerech nebo na místech s vyšším obsahem humusu a pouze v běžně vlhkém substrátu. V opravdu silně podmáčené půdě se lalokonosci obvykle nevyskytují.

Sortiment

Nejvýznamnějším a nejčastěji pěstovaným druhem této skupiny prvosenek je prvosenka japonská (P. japonica), původem z japonských ostrovů. Pokud má dostatek živin a vody, může dorůstat 60–80 cm a tvořit 5–7 pater květů nad sebou.

Mezi často pěstované odrůdy patří např:

• Miller´s Crimson  – tmavě vínově červené barvy
• Appleblossom – fialovočervené nebo bílé či bělavě růžové barvy

Velmi podobné druhy jsou:

• P. bulleyana a P. chungensis – s jasně žlutooranžovými květy
• P. cockburniana – se žlutými až svítivě oranžovými
• P. beesiana, P. burmanica nebo P. poissonii – s růžovými květy
• P. secundiflora  – s jasně růžovofialový květy a bíle pomoučenými květními stopkami

Blízce příbuzné, s podobnými pěstitelskými nároky, ale již z jiné sekce, jsou pak např.:

• P. alpicola  – se žlutými až fialovými květy
• P. sikkimensis  – s citronově žlutými květy
• P. florindae  – s jasně žlutými nebo oranžovými květy, současně vyniká i mimořádným vzrůstem
  

  Primula chungensis

Na půdách spolehlivě zásobených vodou a živinami mohou rostliny dorůstat výšky i přes 1 m. Výše zmíněné druhy kvetou obvykle během měsíců května a června.

Relativně nízkým druhem je pak jedna z nejhezčích prvosenek vůbec:

• prvosenka růžová (P. rosea) z horských vlhkých luk Himálaje. Tento druhy vyniká svítivě pastelově růžovou barvou květů a velmi časným kvetením. Obvykle kvete již v první polovině dubna. Stanovištní podmínky jsou podobné jako u předchozích.
• prvosenka vstavačokvětá (P. vialii) – jde oneobyčejně atraktivní druh s netypickým, spíše klasovitým, odspodu nakvétajícím květenstvím, tvořeným červenými poupaty a růžovofialovými květy. Taktéž jí vyhovuje stabilně vlhká půda s dostatkem organické hmoty spíše v polostínu.

I tyto dva poslední druhy jsou spíše krátkověké a je dobré je nechat na stanovišti přesévat.

Mokřadní prvosenky představují velmi efektní možnost, jak zatraktivnit silně podmáčená stanoviště či okraje vodních prvků na zahradě. Pokud dodržíme jejich základní pěstitelské nároky, tedy především dostatek vláhy, pak patří mezi snadno pěstovatelné a nenáročné zahradní trvalky.

Zdroj: Autor je kurátorem trvalek a okrasných trav v Botanické zahradě v Praze Troji.

Foto autor

O to víc to platí u stálezelených druhů dřevin, kde je zelená hmota pro některé škůdce velkým lákadlem. Výrazně poškozené listy nám pak ničí naší snahu o pěstovanou zelenou clonu.

Pavučina zavíječe zimostrázového

Zavíječ zimostrázového

Žravé housenky zavíječe (Cydalima perspectalis) jsou zvláště v posledních letech velkým rizikem. Tento bílý nebo hnědý motýl z čeledi travaříkovitých (Crambidae) k nám přicestoval zřejmě na dovážených rostlinách z Asie.

Hrozbou není samotný dospělec, ale jeho housenky, které jsou aktivní od jara do podzimu. Největší škody napáchají během léta, a to hned v několika vlnách.

Housenka zavíječe zimostrázového na listech; foto Shutterstock

Housenky poznáme podle svítivě zelené barvy a černých pruhů. Dosahují délky okolo 5 cm a zatím zřejmě napadají pouze zimostrázy vždyzelené (Buxus sempervirens). Nejdříve nejsou příliš viditelné, protože začnou listy a zelnou kůru požírat uvnitř dřeviny, teprve pak postupují k povrchu korunky. Požer může být pro dřevinu takřka likvidační, proto se doporučuje dřeviny od jara do podzimu kontrolovat rozhrnutím větví. Přítomnost housenek se pozná také podle četného trusu velikosti krupice, který je na dřevině všudypřítomný.

Obranu můžete zvolit s ohledem na své přesvědčení, ale také vzhledem k množství napadených dřevin. Pokud se chceme vyhnout syntetickým postřikům, nezbyde nám nic jiného, než housenky vysbírat nebo keře propláchnout proudem vody a škůdce potom posbírat ze země.

Zimostráz napadený zavíječem je poškozen až k nepoznání; foto Shutterstock

Tento způsob ovšem nebývá příliš efektivní. Housenky se totiž opět líhnou z nakladených vajíček. Je samozřejmě jasné, že tato metoda nebude možná ani v případě, že máme ze zimostrázu založený živý plot. Raději pak zvolíme postřik proti žravému hmyzu, který aplikujeme i do vnitřní struktury dřeviny.

Lalokonosec rýhovaný, nejčastější škůdce pěnišníků

Lalokonosec (Otiorhynchus sulcatus) je škůdce, který patří do čeledi nosatcovitých (Curculionidae). Je dalším nevítaným hostem stálezelených živých plotů. Jeho larvy na kožovitých listech bobkovišně lékařské (Prunus laurocerasus) vytvářejí typické, ostře ohraničené požery.

Dospělec lalokonosce rýhovaného

S tímto škůdcem si poradíme šetrnou metodou, která spočívá v aplikaci parazitických hlístic rodu Heterorhabditis, které se dostanou do těla larev lalokonosce trávicím nebo dýchacím ústrojím. Tam se množí a po úhynu hostitele vyhledávají další jedince. Hlístice se aplikují v zálivce přímo na rostliny a mají účinnost asi šest týdnů.

S lalokonoscem se setkáváme hlavně u pěnišníků (Rhododendron), které jimi bývají často silně poškozeny.

Takto poškozují dospělci lalokonosců listy rododendronů

Je důležité, abychom čas o od času kontrolovali naše zelená království a v případě potřeby zasáhli co nejdříve. Předejdeme tím zbytečně napáchaným škodám a tomu, aby škody byly pokud možno co nejmenší.

Foto autorka a Shutterstock

Při výběru dřevin do živého plotu je třeba zohlednit několik faktorů:

• Jaké máme na pozemku či zahradě stanovištní podmínky.
• Požadavky dřevin, rychlost jejich růstu a estetická působnost.
• Pokud chceme atraktivní barevnou proměnlivost, raději vybíráme z opadavých listnáčů.
• Celoroční clonu nám zase poskytnou dřeviny stálezelené.
• Do volně rostlého přírodního plotu se lépe hodí odlišný sortiment než do striktně tvarovaného.
• V posledních letech jsou navíc zvláště v přírodních zahradách oblíbené ovocné živé ploty, které poskytují i zdravou sklizeň.

Živé barvy živé hradby

Některé druhy se nám mohou líbit v zahradnictví, kdy jsou mladé a zapěstované, ale během let možná zjistíme, že je nadlidský úkol je udržet na uzdě. Stejně tak můžeme být zklamaní u dřevin pomalu rostoucích, ze kterých v našich podmínkách vyšší živý plot jen tak nevypěstujete. A když už se konečně po mnoha letech alespoň částečně zadaří, silný holomráz naši snahu zhatí.

Poměrně nepříjemnou záležitostí jsou přemnožení škůdci některých stálezelených druhů. Dřeviny mohou napadnout larvy lalokonosce nebo housenky zavíječe zimostrázového. Neopadavé druhy jimi bývají poměrně výrazně poškozeny, což se podepíše hlavně na estetickém působení.

Živý plot s brzkým efektem?

Některé dřeviny vynikají opravdu rychlým růstem, který oceníme hlavně tehdy, když se chceme dočkat zelené stěny za několik let. Dobrým příkladem je:

• Cypřišovec Leylandův (Cupressocyparis x leylandii) – roste opravdu bujně. Pokud ho nebudeme pravidelně tvarovat, může být jeho rychlý růst spíše na obtíž.
• Ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare) – vyznačuje se rychlým růstem a skvělou regenerační schopností, díky které ho můžeme po několika letech zmladit.

Živý plot vymodelovaný z ptačího zobu

Živý plot, který nás nepřeroste

Ne vždy potřebujeme rychle rostoucí dřeviny. Ty pomalu rostoucí využijeme hlavně na nízké živé ploty nebo obruby okrasných či užitkových záhonů. Často používané jsou:

• Zimostráz vždyzelený (Buxus sempervirens) – pomalu rostoucí druh s jemnou texturou listů. Při pravidelném řezu je silně zahuštěný. Je dostupný v kultivarech s panašovanými listy.
• Tis červený (Taxus baccata) – hodí se zejména do stínu a je možné ho pořídit v mnoha atraktivních kultivarech. Roste sice pomalu, ale po delší době dosahuje značných rozměrů. Pravidelným řezem se dá dobře udržet v potřebné velikosti.

Tis patří k silně jedovatým rostlinám

Dřeviny pro ovocné živé ploty

Ve venkovských a přírodních zahradách vždy hledíme i na jiné efekty, než na estetickou působnost nebo rychlost, s jakou dokáží některé dřeviny vytvořit neprůhlednou stěnu. V ekologicky laděných zahradách oceníme dřeviny ovocné. Některé z nich se dají dokonce tvarovat:

• Různé druhy muchovníků (Amelanchier)
• Růže svraskalá (Rosa rugosa) – růže v kultivarech s bílými či růžovofialovými květy se mnohdy netvarují, ale ponechají se svému přirozenému vývoji. Po několika letech tak vznikne neprostupná trnitá stěna, kterou jen tak někdo neprojde.
• Trnka obecná (Prunus spinosa) – má podobný efekt jako růže svraskalá. Navíc plní i krajinotvornou funkci.
• Mišpule obecná (Mespilus germanica)  nebo temnoplodec černoplodý (Aronia melanocarpa) jsou vhodné do volně rostoucích ovocných plotů.

Mišpule obecná je typickou dřevinou pro živý ovocný plot

Přehled dřevin do různých podmínek

• Bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) – je třeba vybírat odolnější kultivary, preferuje normální zahradní půdu, snese polostín i stín
• Buk lesní (Fagus sylvatica) – dlouho drží listy, poradí si i se sušší půdou
• Cypřišovec Leylandův (Cupressocyaris x leylandii) – má rychlý růst, ideální do normální zahradní zeminy, aby prospíval, potřebuje dostatek světla
• Duby (Quercus robur, Q. petraea) – snesou sušší půdu, jsou odolné proti mrazům
• Habr obecný (Carpinus betulus) – řadí se mezi nenáročný druh na světlo, snese chudší a sušší půdu, je odolný nízkým teplotám

• Javor klen (Acer pseudoplatanus) a javor mléč (A. platanoides) – nenáročné druhy na světlo, zvládnou i mírný polostín
• Kalina pražská (Viburnum x pragense) – snese polostín a normální zahradní zeminu
• Muchovníky (Amelanchier) – stačí jim normální zahradní zemina, světlo nebo polostín, snesou tvarování

Muchovník v době květu

• Ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare) a ptačí zob vejčitolistý (L. ovalifolium) – jsou to odolné druhy, mají dobrou regenerační schopnost, snesou suchou i méně kvalitní půdu, světlo i polostín
• Růže svraskalá (Rosa rugosa) – nemá problém s nekvalitní suchou půdou, má ráda světlo, ale zvládne i polostín

Růže svraskalá se nechává divoce růst

• Tis červený (Taxus baccata) – je vhodný i do hlubokého stínu, středně kvalitní i méně kvalitní zeminy, kultivary s panašovanými jehlicemi potřebují více světla
• Trnka obecná (Prunus spinosa) – nenáročný druh, který snese kamenitou půdu horší kvality, vyžaduje obsah vápníku
• Zeravy (Thuja) – středně kvalitní zahradní zemina, má ráda světlo,  v polostín a ve stínu ale řídnou
• Zimolez fialový (Lonicera pileata) a zimolez lesklý (L. nitida) – snesou sucho a stín, vyžadují ovšem chráněné stanoviště, protože mohou namrzat
• Zimostráz vždyzelený (Buxus sempervirens) – snese stín i sucho

Foto autorka a Shutterstock

Dospělci poškozují nadzemní části rostlin typickým bočním žírem (zoubkováním). Kromě toho poškozují celé listy a výhony okénkováním nebo hrubým žírem. Na listech se spíše jedná o vady na kráse, ale dospělci poškozují také pupeny nebo povrchově ožírají bylinné nebo dřevnaté stonky. Po tomto poškození rostliny uvadají.

Takto poškozují dospělci lalokonosců listy rododendronů

Larvy způsobují žírem v půdě ještě významnější škody. Vyskytují se často ve velkém množství na jednom místě v různých stadiích vývoje. Mohou se vyskytovat i v nádobách (květináče, truhlíky, mísy) nebo ve skleníku či pařeništi.

Žírem poškozují celý kořenový systém i kořenový krček. Pronikají do cibulí a hlíz, které úplně ničí žírem uvnitř. Poškozené části rostlin často infikují bakterie nebo spory hub.

Nejčastěji škodí na mladých ovocných stromech, jahodách, drobném ovoci a vinné révě. Z okrasných rostlin na brambořících, prvosenkách, begóniích, fuchsiích, rododendronech, tisech a jiných rostlinách, pěstovaných v humózních, rašelinových zeminách. Mohou silně poškodit i trávníky.

Lalokonosec rýhovaný, škůdce jahodníku

Kontrolujeme sadbu, zda nenese stopy po lalokonosci

Lalokonosci se sice mohou rozšířit na zahradu ze sousedství, ale mnohem častěji si je nevědomky zanesou na zahradu sami pěstitelé. Dospělce, larvy nebo kukly si nepozorovaně šíří koupenými sazenicemi, zejména v nádobách.

Mohou se šířit i pytlovanými nebo volně loženými substráty, rašelinou a drcenou kůrou. Vzhledem k jejich dlouhému a komplikovanému vývoji může trvat i několik let, než se na zahradě významně přemnoží a působí velké škody. Zdroj je pak prakticky nedohledatelný.

Jedinou radou je sledovat na rostlinách při nákupu drobné, často ojedinělé boční výkusky na listech. Nedoporučuji nákup ani zdravých rostlin v prodejně, v níž jiné rostliny stejného druhu a stejného dodavatele mají příznaky poškození lalokonosci.

Lalokonosec libečkový

Chemická ochrana má omezení

Chemická ochrana je obtížná a málo účinná. Aktuálně dostupné přípravky a postupy uvádí Rostlinolékařský portál.

Alternativní možností je využít místo chemické ochrany proti larvám parazitické hlístice Heterorhabditis bacteriophora. Používané parazitické hlístice jsou velké 0,6 mm. Larvy invazního stádia se v půdě aktivně pohybují a vyhledávají larvy lalokonosců.

Do larev pronikají trávicím či dýchacím ústrojím. Napadené larvy hmyzu do 48 hodin hynou. V uhynulých tělech se hlístice dále množí. Jedna samice produkuje asi 1500 vajíček, z nichž se líhnou larvy, následně opouští hostitele a vyhledávají nového. Takto je zajištěna dlouhodobější ochrana.

Přípravek rozředíme vodou a aplikujeme se zálivkou nebo postřikem na dobře provlhčenou půdu. Problémem bývá, že se hlístice někdy nedostanou v půdě k larvám. Zálivka totiž často neprosákne dostatečně substrátem do míst, kde larvy lalokonosců způsobují škody.

Aplikaci mohou usnadnit různé půdní sondy do hloubky až 50 cm, do nichž přípravek vléváme. Snadnější je situace s rostlinami pěstovanými v nádobách. Nejlepší je substrát k výsadbě několikrát přeházet a postupně vlhčit zálivkou s hlísticemi. Tím se hlístice rovnoměrně rozšíří v celém profilu substrátu.

Hlístice musíme aplikovat s odstupem 1–2 týdnů (delší období pro neonikotinoidy) po aplikaci chemických přípravků proti dospělcům.

Dospělec lalokonosce rýhovaného

Uvedená opatření však nebývají dostatečně spolehlivá. Proto dostupnou ochranu několikrát opakujeme. Na běžných zahrádkách pomůže spolupráce mezi sousedy, aby opatření mířila proti výskytu lalokonosců v celém areálu zahrad. Při silném namnožení lalokonosců může trvat i několik měsíců, než omezíme přítomnost škůdce.

Foto autor

Houbové choroby a okrasné rostliny

Levanduli se velmi dobře daří na sušších místech, ale někdy začnou lístky od báze výhonů zasychat a postupně opadávat. Při bližší prohlídce jsou na zelených lístečcích viditelné drobné hnědé skvrny, které mají světlejší střed. Jejich původcem je houba Septoria lavandulae.

Většinou není nutná fungicidní ochrana, ale pokud používáme k zálivce postřikovače, kapkami vody jsou rozšiřovány spory houby, které způsobují další skvrnitosti a keříky levandule ztrácejí svou okrasnou hodnotu. Houba se tak přenáší i osivem.

Plísně a padlí

Pokud se na listech šalvěje, zejména za vlhkého počasí, tvoří na líci pouze nažloutlé, postupně hnědnoucí skvrny a listy odumírají, je šalvěj napadena plísní Peronospora lamii. Na rubu listů v místě skvrn se tvoří rozmnožovací orgány. Pokud onemocnění plísní zjistíme hned při prvních příznacích, stačí když napadené lístky odstraníme. Pokud pěstujeme šalvěj jako okrasnou rostlinu, provedeme ošetření proti plísním na okrasných rostlinách.

Plísně nás mohou nepříjemně překvapit také u dalších druhů okrasných rostlin, jako jsou netýkavky, růže, krásnoočka a mnoho dalších. Symptomy plísní lze někdy zaměnit za napadení háďátky, která způsobují na napadených listech a především na bázi výhonů hnědé skvrny ohraničené listovými žilkami. Častěji se vyskytují u trvalek, případně u mladých okrasných dřevin.

Trvalkový záhon vytvořený pouze z nešlechtěných domácích rostlin; foto A. Baroš

Krásné teplé počasí se silnými rosami podporuje výskyt padlí. Padlí se vyskytuje pouze na živých pletivech rostlin. Mezi nimi lze nalézt druhy, které mohou napadat mnoho druhů rostlin, například padlí jiřin Golovinomyces orontii. Nejprve vytváří bělavé kruhovité skvrny na listech. Následně pokrývá stonky, květenství a listy bílým, souvislým, rychle se rozšiřujícím povlakem. Tento povlak postupně šedne a pletivo pod povlakem hnědne. Může následně i zasychat.

Některé hostitelsky specifické druhy se vyskytující pouze na určité rostlině, například padlí Erysiphe ulmariae, které napadá pouze tužebník jilmolistý. Jiné druhy rostlin nenapadá.

Proti padlí lze použít přípravky obsahující síru či hydrogenuhličitan draselný nebo klasické fungicidy. Napadení padlím se bohužel nevyhnou ani balkonové rostliny, např. sporýše neboli verbeny či petúnie.

Pokud šalvěj používáte jako bylinu, na její ošetření nejsou povoleny žádné přípravky.

Napadení padlím bývají mnohé okrasné rostliny, z nichž některé jsou současně i léčivé. Například na listech šalvěje jsou viditelné nejprve drobné kulaté skvrny pokryté bělavým povlakem, které se velmi rychle rozšiřují na další části rostliny.

Padlí na šalvěji; foto I. Šafránková

Okrasné rostliny trápí také půdní houby

Kromě padlí mohou rostliny trpět vadnutím jednotlivých výhonů, žloutnutím olistění a následně odumřením celé rostliny. Původcem mohou být například půdní houby rodu Pythium či Phytophthora. Jedná se o závažné onemocnění hnilobou u kořenů a  kořenových krčků, zvláště pokud rostlinám dopřáváme hodně vody. Podobný symptom, ale v sušším substrátu, může způsobit i jiná houba, např. Rhizoctonia solani.

• Rozlišit, o který patogen se jedná, lze pouze mikroskopicky. V obou případech bychom měli napadené rostliny odstranit včetně kořenového balu a upravit zálivku.

Pěnodějka

Na výhonech některých trvalek, například na šalvěji či u podzimních astřiček neboli hvězdnic Aster novi-belgii, můžeme nalézt chomáčky bílé pěny. V ní jsou před vnějšími vlivy ukryty světle zbarvené larvy, které sají šťávu z rostlin. Jejich původcem je pěnodějka Philaenus spumarius, která stejným způsobem napadá asi 170 druhů rostlin. Pokud se pěny chceme zbavit, postačí ji spláchnout proudem vody.

Pěnodějka obecná; foto Shutterstock

Jedná se o hmyz se široce oválným tělem. Během roku má jen jednu generaci. Dospělci jsou různě zbarveni od světle žluté nebo hnědé až po tmavou barvu. Dospělý jedinec dorůstá velikosti až 10 mm.

Pěnový obal nymfy pěnodějky; foto Shutterstock

Lalokonosec

Pokud jste si na jaře koupili okrasné keře v kontejnerech a vysadili je, mohou se nyní na listech rododendronů, azalek, bergenií, brslenu a mnoha dalších objevovat obloučkovitě vykousané okraje. Jejich původcem jsou černí brouci lalokonosce (Otiorhynchus sulcatus). Zatímco brouci okusují nadzemní části, jejich larvy, které mají na svědomí závažnější škody, se živí v podzemí jemnými kořínky a kořenovými krčky.

Lalokonosec na rododendronu; foto Shutterstock

Brouci lalokonosce jsou velmi plaší a jejich velikost je okolo 3 cm. Na rostlinách se objevují až po setmění. Při ohrožení padají na povrch půdy. Brouky se můžete pokusit večer sbírat.

Larvy mají bílou barvu a jsou veliké 2 cm. Zbavit se jich není snadné. Chemické přípravky proti larvám mají slabý účinek, protože stěží pronikají až ke kořenům rostlin, kde larvy žijí.  Výjimkou je parazitická hlístice (Heterorhabiditis), kterou aplikujeme ale až koncem léta. Podmínkou dobré účinnosti je totiž trvale vlhká půda o teplotě 15–20 °C.

Foto autorka, A. Baroš, Shutterstock

Vegetativně množené rostliny, tedy většinou i jahodník, jsou ohroženy řadou škodlivých organismů, které si můžeme sadbou přenést na vlastní záhon. Šíří se tak i háďátko zhoubné (Ditylenchus dipsaci) a roztočík jahodníkový (Tarsonemus pallidus).

Háďátko zhoubné

Patří k nejškodlivějším druhům háďátek a na zahradách se vyskytuje asi ze všech nebezpečných druhů háďátek nejčastěji. Velké kolem 1 mm s protáhlým až hadovitým tvarem těla je velmi tenké a průhledné. V přírodě ho nemůžeme nikdy pozorovat pouhým okem. Je často zaměňováno za podstatně větší larvy hmyzu, roupice nebo mnohonožky.

Jahodník silně poškozený háďátky

Do rostlin proniká průduchy, poraněním, nebo aktivně pomocí enzymů. Žije v mezibuněčných prostorách. Enzymy poškozují buňky v pletivech, která přestávají růst. Háďátko zhoubné poškozuje na zahrádkách mnoho druhů rostlin, zejména okrasné i užitkové cibuloviny.

Často silně poškozuje i jahody. Napadené rostliny na jaře špatně obrůstají, mají slabé výhony, řapíky listů jsou zkrácené a ztlustlé, listy malé a zdeformované. Na výhonech a listech se zmnožují chloupky (trichomy). Plody jsou malé a zdeformované, hrbolovitě znetvořené a nestejně zrající.

Na jahodách mohou vzácněji škodit i jiné druhy háďátek, např. háďátko jahodníkové (Aphelenchoides fragaria). Příznaky a rozsah poškození si jsou velmi podobná.

Roztočík jahodníkový

Poškození způsobená háďátky se mohou snadno zaměnit s příznaky způsobenými nepatrným roztočíkem jahodníkovým (Tarsonemus pallidus), kterého již není pouhým okem možno spatřit.

Má vejčité, žlutavě bílé tělo, sameček je velký 0,1 mm, samička asi 0,25 mm. Rozmnožuje se podobně jako ostatní roztoči – samička klade vajíčka, z nich se vylíhne larva, která se přemění v nepohyblivou nymfu. Ta se přímo přeměňuje v dospělce. Přezimuje samička v srdéčkových listech jahodníku. V přírodě má okolo sedmi generací za rok.
Samičky kladou jen asi 15 vajíček na listy mezi trichomy.

Vývoj generací je velmi rychlý a jednotlivé generace se překrývají. K největšímu zamoření rostlin dochází v srpnu. Roztočík saje na listech, to vede k charakteristickému zřasování a krnění listů, které později hnědnou a zasychají. Napadené rostliny jsou celkově zakrnělé a málo plodí. Poškození silně připomíná napadení háďátky.

Původci poškození jahodníku jsou roztočíci

Roztočík vyžaduje vysokou vzdušnou vlhkost a zejména vajíčka snadno zasychají. Šíří se aktivně přelézáním po listech a šlahounech, po holé zemi nepřelézá. Na zahradu si ho však přeneseme nejčastěji sadbou. Neprovzdušněné, přehoustlé porosty bývají silněji napadány, hlavně při nadměrné závlaze nebo za vlhkých let.

Ochrana

V současné době již není možné použít proti háďátku žádné pesticidy. Aktuálně povolené přípravky uvádí Rostlinolékařský portál.

Základem ochrany je tedy výsadba zdravé sadby jahodníku. Nakupovat by se měla pouze uznaná sadba, nejlépe přímo u renomovaného pěstitele. Taková sadba však bývá dražší a často je k dostání jen v některých oblastech.

Při počátečním ohniskovém napadení je nutné rychle odstranit rostliny s příznaky výskytu obou škůdců a preventivně i okolní dosud bezpříznakové rostliny. V krajním případě se musí přistoupit k likvidaci celých výsadeb.

Ze všech ovocných druhů se s prodejem sazenic nejasného původu setkáváme nejčastěji u jahodníku, respektive původem ze zahrádky některého jiného malopěstitele. Někdy je dokonce získána i dělením starších trsů, takže výnosy nebudou ani v prvním roce uspokojivé. Takovou sadbu poznáte podle tmavých kořenů, kvalitní sadba z odnoží je má světlé.

Vzhledem k tomu, že nákup zdravé sadby je základním způsobem ochrany proti háďátkům i roztočíku, je důležité dodržovat následující zásady.

V případě, že se neprojeví nebezpečné příznaky, je možné od nejlepších rostlin v 1. roce odebrat sazenice a tím si téměř bez rizika škodlivých organismů rozšířit plochy pěstovaných jahod.

1. Nekupovat sadbu současně z mnoha zdrojů.
2. Nikdy nesázet novou sadbu do bezprostřední blízkosti staré výsadby.
3. Vytvořit samostatný nový záhon, kde budou rostliny v následujícím roce pod zvýšenou kontrolou.

Květopas jahodníkový

Poupata jahodníku může velmi silně poškodit drobný nosatcovitý brouk květopas jahodníkový (Anthonomus rubi). Během května kladou přezimující samičky jednotlivě 50–100 vajíček do hlubokých jamek vyhlodaných v poupatech. Po vykladení vajíčka samička nakouše stopku poupěte, které pak vadne a po několika dnech opadává. Tím zajistí vyvíjejícím se larvám optimální podmínky pro jejich vývoj. Larvy se živí vnitřkem opadaných poupat, uvnitř se také kuklí.

Nová generace brouků se objevuje v červenci a po krátkém období žíru na listech a květech různých růžokvětých rostlinách (maliník, ostružiník, růže apod.) zalézá a upadá do diapauzy až do příštího jara.

Typické poškození poupěte květopasem jahodníkovým

Tento škůdce může velmi silně poškodit květy jahodníku a snížit výnos plodů. Při silném výskytu může být zničeno 50–80 % květních poupat. Možnosti nechemické ochrany jsou velmi omezené, nejvíce ohroženy jsou výsadby jahodníků v blízkosti lokalit s výskytem lesních jahod.

Ochrana poupat jahodníku se provádí aplikací při prvním zjištění brouků v porostu. Většinou to bývá při zjištění prvních malých zelených poupat v porostu. Ochrana se ukončuje na začátku květu, protože pak již brouci nemohou způsobit škody. Postřik musí být proveden větším množství insekticidu a vyšším tlakem, aby zatekl až k srdéčkům jahod. Ošetřují se rostliny i půda mezi rostlinami. Seznam přípravků aktualizuje Rostlinolékařský portál.

Lalokonosci a další škůdci

Sadbou jahod se mohou šířit i poměrně velcí brouci lalokonosci (Otiorhynchus spp.). Jsou velcí podle druhu 10–20 mm. Na zahradě žijí skrytě a rostliny poškozují žírem hlavně v noci. Velké škody působí také jejich bělavé beznohé larvy s výraznou tmavou hlavou, které ožírají kořeny a podzemní orgány – hlízy, oddenky nebo cibule.

Dospělec lalokonosce

U jahod vyžírají dospělci i larvy chodbičky ve zkrácených lodyhách pod srdéčky. Napadené trsy jahod uvadají, listy zasychají, rostliny za vlhka podehnívají. Značné škody mohou lalokonosci způsobit při pěstování jahodníku na tmavé fólii. Na zahradu se obvykle přinesou s nakoupenými rostlinami různých druhů nebo i s půdou nebo mulčovací kůrou.

• Ochrana je obtížná. Je třeba opakovaně aplikovat razantnější insekticidy, ošetřit nejen rostliny, ale i půdu. Při tomto způsobu ochrany však dojde i k vyhubení řady dalších druhů hmyzu, zejména užitečného.

Larvy lalokonosce libečkového

Proti larvám lze aplikovat biologickou ochranu dravými parazitickými hlísticemi Heterorhabditis megidis v přípravku Larvanen. Účinnost však bývá střídavá. Účinnost se zvýší promícháním se substrátem, který se plní do květináčů.

Velké škody zejména na dozrávajících jahodách způsobují žírem slimáci a plzáci. Vyžírají oválné otvory do listů, nebo je ožírají od okraje.

Sviluška chmelová (Tetranychus urticae) saje obvykle na spodní straně listů, které opřádá jemnou pavučinkou. Na listech vznikají žlutavé difuzní skvrny, které později hnědnou. Napadené listy se kadeří a zasychají. Napadené rostliny se zpomalují v růstu, snižuje se plodnost a někdy rostliny předčasně odumírají. Povolené přípravky.

Na řapících jahod mohou sát i různé druhy mšic. Nejčastěji kyjatka zahradní, kyjatka barvínková nebo kyjatka Acyrtosiphon malvae rogersii. Tyto mšice obvykle závažnější škody nezpůsobují, pěstitel je často přehlédne. Nebezpečné jsou především přenosem virových chorob.

Mšice sající na řapících

Foto autor