Václav Větvička - strana 3

Život mi přihrál nejedno inspirativní setkání s odborníky z oblasti přírodovědné. Při jednom mi představili hrušeň a měl jsem jasno.

Kdoule je exotický rozvětvený keř či stromek s pokroucenými větvemi, kdoulovce zase pro své barevné květenství favoritem u okrasných keřů. 

Když jsem spolupracoval na výsadbě Hamzova arboreta, tehdy jsem doporučil, aby vedle jiných severoamerický dřevin byly zastoupeny i duby.

Zkušený palynolog nebo paleobotanik dokáže vyčíst z pylu bříz, ale nejen z něj, kapitoly o dějinách a vývoji flóry na Zemi.

Když jsem v srpnu 1963 nastoupil do Průhonic, brzy jsem od pana Stržínka vyškemral sazeničku vilínu. Čekala mě tam i další setkání s vilíny.

V Hamzově léčebně v Luži pod Košumberkem vyrostlo arboretum, které jsem měl a mám možnost již přes 25 let dotvářet.

Třeba takové trávy, ponechané neuklizené, neseřezané na svém místě. Jejich trsy za jedinou noc se převléknou do stříbřitých krajek.

Poetičtí byli naši předkové, ne že ne! Třeba taková zkušenost koncentrovaná do rčení: „Prosinec, když je mu zima, halí se v bílý kožich.“

Před mnoha lety jsem si začátkem prosince dojel do Příbrami pro skoro nové autíčko. Bylo tehdy 4. prosince, den zasvěcený svaté Barboře.

Per aspera ad astra! Přes překážky ke hvězdám! Jako kytkožrout (nikoliv vegetarián, natož vegan) mám cestu ke hvězdám snad trochu jednodušší.

V říjnu, obvykle k svátku sv. Havla se v Unhošti u Prahy jezdívaly tradičně cyklistické závody. Soutěžilo se o husu, o knedlíky, o zelí.

Nemusím vám školometsky opakovat, že slovo posvícení ani trochu nesouvisí s krátícími se zářijovými dny, zažíháním svíček, loučí, žárovek.