Václav Větvička o březnovém pylu bříz

Zatímco palynolog se zabývá studiem pylu, paleobotanik dokáže na základě zkušeností onoho palynologa z pylu dedukovat vývoj květeny v dané oblasti a čase.

Pyl jako svědek dávných věků

Pylová zrna rostlin mají na povrchu pevnou ochrannou blanku, která po léta, ba po tisíciletí ochrání pylové zrnko zapadlé například do rašeliny před rozrušením a rozkladem. Když se dostane zkušenému paleobotanikovi pod mikroskop vzorek rašeliny s přesným datováním, tak podle složení zastoupených pylových zrn, získá tzv. pylové spektrum onoho vzorku.

A je-li takových vzorků pylu bříz a dalších rostlin z místa víc, jejich porovnáním nakonec vznikne tzv. pylový diagram. V něm různým hloubkám vzorku odpovídá i zastoupení pylu v jednotlivých vrstvách a tedy také v čase. Tak se na základě pylových analýz dá zjistit, jaké bylo s největší pravděpodobností složení vegetace na našem území od (zatím) poslední doby ledové.

Tehdy, v tzv. pozdním glaciálu, tj. před asi 15 až 20 tisíci lety, převažovala nejprve tundrová vegetace. To víte, bylo chladno jako v dnešní tundře na severu Evropy.

Ale již v dalším období převládaly lesy borové a – už jsem u toho pylu – březové. Ty sice ještě na čas zase měřený staletími, spíše tisíciletími ještě jednou ustoupily tundrové vegetaci, ale již na začátku holocénu, tj. v opravdové poledové době zhruba před 10 tisíci lety, v období, zvaném praeboreál opět v našich zeměpisných šířkách převládly borové a březové lesy.

Teprve později s dalším oteplováním se rozšířila nejprve dominantně líska a ta byla posléze zastoupena smíšenými doubravami.

Uplynuly další tisíce let, přes tzv. evropské klimatické optimum v období nazývaném atlantik, než se vývoj dostal do stadia subrecentního, předsoučasného, od kdy se už musí uvažovat s pojmy jako kulturní step nebo kulturní les.

Z pastevce zemědělec

Kulturní rozumějte ovlivněný člověkem. Ten vstupuje na scénu někdy uprostřed tzv. fotografie pylových zrn mladšího atlantiku asi před 6000 lety, kdy se u nás v nejsušších a nejteplejších oblastech usazují neolitičtí zemědělci.

Tam, kde se usadili a polařili, změnila se dokonale rostlinná pokrývka, vegetační kryt či flóra – jak chcete. Taková místa bývají označována jako ekumena, zatímco předchozí stadia (třeba ovlivněná pastevectvím, ale bez trvalého usazení a polaření) se označují jako subekumena.

Nedotčená příroda a krajina, tzv. anekumena se zachovala tehdy jen v okrajových lesnatých oblastech, a na horách a neprůchodných místech. I ta časem zmizela, takže už skoro celý novověk nelze u nás hovořit o nedotčené přírodě.

Vida, kam jsem se to až dostal od pylu bříz

Ta bříza, která u nás tehdy rostla, byla nejčastěji ta dnešní bříza bělokorá (Betula pendula). Samozřejmě, že se mohla objevit i dnes už vzácná bříza pýřitá (B. pubecens). A rovněž rozmanité zakrslé břízy: bříza nízká (dnes třeba k vidění na kvildském rašeliništi) a vyhynulá bříza trpasličí.

Na některých místech se dodnes zachovaly břízy s odlupčivou borkou nikoliv bílou, ale tmavou, červenohnědou až černohnědou. Ty bývají označovány jako bříza tmavá (Betula obscura).

Takové barevné odchylky borky mají ovšem i některé břízy například na Šumavě. Rostou v kamenném moři pod Plešným jezerem nebo místy u bývalé osady Březník pod vrchem Luzného.

Pokud byste v některém parku narazili na břízu s výrazně žlutavou borkou, tak vězte, že jde o americkou břízu žlutou (dnes B. alleghanenis). Nebo s borkou červenohnědou, v takovém případě stojíte před břízou tuhou (Betula lenta) rovněž severoamerickou.

Tu nejbělejší borku mají však stejně asi jen bříza papírovitá (Betula papyrifera), kterou indiáni používali na své kanoe, a zejména bříza Jacquemontova (B. jacquemontiana) ze západního Himálaje. Krásný exemplář je k vidění v zámeckém parku ve Štiříně.