Řepa cukrová: Jak se stala nejrozšířenějším sladidlem

Naše podnebí nikdy příliš nepřálo rostlinám s vysokým obsahem cukru, které by bylo možné pěstovat ve velkém. Pokud pomineme historicky významná sladidla, jako bylo sušené ovoce nebo med, Evropanům dlouhá staletí mnoho možností nezbývalo. Cukr se dovážel.

Cukrovou třtinu znali už vojáci Alexandra Makedonského při tažení do Indie. Arabové ji později pěstovali na dobytých územích kolem Středozemního moře a staří Římané cukr označovali jako „indickou sůl“. Právě v Indii se zdokonalila technologie výroby cukru. Ze šťávy lisované z třtiny se začaly získávat první krystaly – tehdejší „bílé zlato“, které je dnes někdy označováno i jako „bílý jed“. Na evropské trhy se cukr ve větším množství dostal až koncem 10. století zásluhou benátských kupců. Pro bohaté představoval luxusní sladidlo, pro ostatní spíše lék. Sám o sobě sice nic neléčil, ale dodával nemocným potřebnou energii.

Napoleon urychlil vznik cukrovky

Až do začátku 19. století Evropa spoléhala především na dovoz třtinového cukru. Situace se změnila během napoleonských válek, kdy obchodní blokáda přerušila dovoz z kolonií. Začalo proto hledání domácích zdrojů cukru. V Čechách se experimentovalo například se získáváním cukru z hroznů nebo z javorové mízy. Už od roku 1605 se vědělo, že sacharóza je obsažena také v kořenech řepy. Tehdejší řepa ale vypadala úplně jinak než dnešní cukrovka a obsahovala jen kolem pěti procent cukru.

Průkopníkem šlechtění se stal Charles Achard, který s podporou pruského krále Bedřicha Viléma III. založil ve Slezsku první cukrovar zpracovávající cukrovou řepu. Výtěžnost byla tehdy pouhá tři až čtyři procenta. První český cukrovar vznikl v roce 1810 na Zbraslavi přestavbou rafinerie třtinového cukru. Po skončení napoleonských válek se sice na trh vrátil levnější třtinový cukr, šlechtění cukrové řepy ale pokračovalo dál. Díky tomu se obsah cukru v bulvách postupně zvýšil až na dnešních přibližně 20 %, což umožnilo její ekonomické pěstování.

Jak pěstovat cukrovou řepu na zahradě

Cukrová řepa je dvouletá rostlina z čeledi laskavcovitých. Bílé odrůdy se pěstují především pro výrobu cukru, zatímco krmné řepy mívají různé odstíny červené nebo fialové. S oteplováním klimatu se jí daří i ve vyšších polohách. Možná nebude mít tolik cukru jako v tradičních řepařských oblastech, ale pro domácí výrobu řepného sirobu nebo řepánků postačí. Nejlépe prospívá v dobře vyhnojené půdě s dostatkem vláhy. Během vegetace ji lze přihnojovat zředěnou močůvkou, vykvašenými slepičinci nebo rozpustnými hnojivy. Mnozí zahrádkáři používají také kopřivovou jíchu.

Nezapomeňte na bór

Pro úspěšné pěstování cukrovky je důležitý dostatek stopových prvků, zejména bóru. Jeho nedostatek způsobuje srdéčkovou hnilobu řepy. Proto je vhodné používat vícesložková hnojiva s obsahem bóru nebo jej doplnit například boraxem zapracovaným do kompostu. Doporučená dávka je přibližně 1 až 2,25 g boraxu na 1 m². Lepší je však zapracovat menší množství do kompostu než aplikovat vyšší dávku přímo na záhon. Nadbytek bóru totiž může některým rostlinám škodit.

Co připravit z cukrové řepy

Cukrová řepa nepatří jen do cukrovarů. Uplatnění najde i v domácí kuchyni.

Řepný sirob

Řepný sirob vzniká dlouhým zahušťováním šťávy z cukrové řepy. Výsledkem je hustá tmavě hnědá tekutina připomínající konzistencí med.

Tradiční řepánky

Řepánky byly po generace typickým pokrmem oblastí, kde se cukrovka pěstovala. Jde o kynuté buchty plněné rozvařenou zahuštěnou řepou. Náplň se často dochucovala mákem, kořením nebo strouhaným perníkem. V některých krajích bývaly řepánky běžnou součástí jídelníčku a podávaly se nejen jako sladké pečivo, ale také k polévkám, omáčkám nebo dokonce k uzeninám.

Sušené plátky řepy

Za vyzkoušení stojí také sušení tenkých plátků cukrové řepy. Lze je jíst samotné nebo je později rozvařit a využít k přirozenému doslazení některých pokrmů, kde nevadí typické řepné aroma.