Domů » Zahrada » Zvířata » Život na zahradě » Žížala v roli půdní ekoinženýrky: Vytváří humus, zlepšuje úrodnost

Žížala v roli půdní ekoinženýrky: Vytváří humus, zlepšuje úrodnost

Roli žížal při tvorbě humusu a vývoji půd objasnil jako první Charles Darwin.

Dnes existuje množství odborných prací, které dokládají význam žížal pro koloběh živin, půdní strukturu, výnosy a pro kvalitu pěstovaných plodin. Do současnosti bylo popsáno na 3000 druhů žížal a odhaduje se, že na objevení čeká dalších nejméně 2000 převážně suchozemských kroužkovců (kmen Annelida) z řádu Opisthopora.

Přestože jsou žížaly rozšířeny na všech kontinentech, většina z bezmála dvaceti čeledí obývá tropické či subtropické oblasti, případně mírné pásy mimoevropských kontinentů. Ve střední Evropě se vyskytují pouze zástupci čeledi žížalovitých – Lumbricidae.

K nejčastějším druhům v půdě zahrad patří žížala mléčná (Octolasion lacteum)

Jak žížaly vypadají

Žížaly jsou živočichové válcovitého tvaru, zadní část těla však mohou mít hranatou nebo zploštělou. Tělo žížal je tvořeno články, které jsou na povrchu odděleny rýhami odpovídajícími vnitřním přepážkám. Prvý článek obklopuje ústní otvor a na svrchní straně je opatřen čelním lalokem, který usnadňuje příjem potravy. Tělo je zakončeno análním segmentem s malým řitním otvorem.

Na každém tělním článku, s výjimkou prvního a posledního, se nalézají zatažitelné štětiny. Většina žížal jich má osm na každém článku, některé tropické žížaly (např. z čeledi Megascolecidae) však mají na každém článku štětin daleko více, mnohdy až 200. U dospělých jedinců lze pozorovat zbytnění několika sousedních článků v přední části těla, tzv. opasek. V těchto místech je pokožka modifikována přítomností žláznatých buněk produkujících slizovité sekrety, které slouží k produkci kokonů, tj. vaječných kapsulí zajišťujících ochranu a výživu vyvíjejících se embryí.

V zahradních kompostech se hojně objevuje Eisenia andrei. Tato žížala je dnes nejhojněji využívaným druhem pro velkokapacitní vermikompostování organických odpadů

Různorodá zbarvení

V tropech najdeme i žížaly modré nebo černé s bílými či žlutými skvrnami, které připomínají nám dobře známé zbarvení mloků.

Nečastější „masové“ zbarvení je dáno přítomností hemoglobinu v krvi. U mnoha druhů pak porfyrinové pigmenty v tělní stěně způsobují červené až purpurové zbarvení. I u nás se však můžeme setkat s žížalami hnědými či zelenými. Někdy mohou být pigmenty soustředěny pouze do středu tělních článků, a žížaly pak mají „zebrovité“ zbarvení.

Velikost žížal je proměnlivá

Nejmenší dospělé žížaly jsou dlouhé asi 1–2 cm a široké 1–1,5 mm (např. Dendrobaena pygmaea), zatímco největší, obývající především tropické oblasti a Austrálii, dorůstají délky přes 1,5 metru a šířky až 4 cm (např. Megascolides australis). Největší žížalou, kterou lze nalézt na území Česka je Allolobophora hrabei, která dosahuje délky přes půl metru a je svým výskytem vázána na sprašové půdy jihomoravských stepí. Její přítomnost poznáme podle typických kupek válečkovitých exkrementů.

Typické kupky exkrementů Allolobophora hrabei, nejdelší žížaly žijící v Česku

Kde a jak žijí

Žížaly obývají především půdu, některé druhy však mohou žít i ve sladkovodnímí prostředí nebo na kmenech, v korunách stromů či pod epifyty.

Žížaly jsou hermafroditi; u většiny druhů probíhá výměna spermatu při kopulaci dvou jedinců, přičemž sperma partnerského jedince je uchováváno v tzv. chámových schránkách a pro oplodnění vajíček je využíváno později. Žížaly se rozmnožují a produkují vajíčka po většinu svého dospělého života. Jeho délka se však liší podle druhů. Zatímco některé se dožívají pouhých několika měsíců, jiné mohou žít i několik let (např. tuzemská žížala dlouhá, Aporrectodea longa, více než 10 let). Ve volné přírodě jsou však žížaly vystaveny mnoha rizikům a věku nad dva roky dosahují jen výjimečně.

Žížala Eisenia lucens se vyznačuje schopností bioluminiscence, tj. při podráždění vylučuje sliz, který vydává namodralé světlo

Zdroj potravy

Žížaly se živí odumřelou organickou hmotou rostlinného (a někdy i živočišného) původu a půdními mikroorganismy.

• Tzv. detritofágní žížaly se živí rostlinnými zbytky, případně exkrementy savců na půdním povrchu a v nejsvrchnějších horizontech půdy.
• Žížaly ze skupiny geofágních pohlcují velká množství půdy a tráví v ní obsažené organické zbytky a mikroflóru.

Pro detritofágní žížaly jsou nejlépe stravitelné zbytky vojtěšky a jetele, některých druhů trav a opadané listy některých dřevin. Obtížně stravitelné je jehličí. Vysoký podíl hmotnosti těla žížal, 75–90 %, je tvořen vodou. Žížaly navíc dýchají celým povrchem těla a produkují velké množství moči (odpovídající denně až 60 % jejich hmotnosti). Půdní vlhkost a prevence proti vyschnutí proto patří k základním faktorům ovlivňujícím jejich přežití.

Životní podmínky

Některé půdní žížaly jsou schopny přežít (a rozmnožovat se) v chladné a dostatečně okysličené vodě i po mnoho měsíců. Doba přežití v zaplavených půdách či kalužích je však limitována teplotou, obsahem kyslíku a UV zářením.

Optimální vlhkostní podmínky představují 40–60 % maximální vodní kapacity půdy (vlhkost asi 35–40 %). Tolerance půdních druhů žížal k vysoké vlhkosti je poměrně velká.

Optimální teploty pro vývoj většiny žížal žijících v Česku leží v rozpětí 10–15 °C, vyšší jsou např. u žížaly hnojní (Eisenia fetida), 20–25 °C.

Spodní hranice teploty je pro většinu žížal nad nebo těsně u bodu mrazu. V chladných regionech však mohou některé druhy přežívat i několik měsíců ve zcela zmrzlé půdě.

Optimální půdní reakce leží v rozmezí pH 6–7, některé druhy však jsou k pH značně tolerantní. V Krušných horách, silně poškozených kyselými dešti, byl zjištěn výskyt žížaly Dendrodrilus rubidus i v půdě s pH 2,7.

Populace žížal jsou ovlivněny i texturou půdy, většina druhů preferuje lehčí hlinité až hlinitopísčité půdy. Žížaly naopak chybí v silně jílovitých, jakož i štěrkovitých a rozvolněných písčitých půdách.

Obojživelná žížala Eiseniella tetraedra může žít jak v půdě, tak i na dně tekoucích i stojatých vod

Výskyt žížal v Česku

Pod plochou jednoho čtverečního metru můžeme v České republice nalézt asi 30–400 žížal. Evropské druhy žížalovitých, které byly člověkem zavlečeny na jižní polokouli, však mohou na tamních pastvinách dosahovat početnosti vyšší než 2000 jedinců na metr čtvereční. Diverzita žížal je ve střední Evropě výrazně ovlivněna čtvrtohorním zaledněním a obecně platí, že počet druhů klesá od jihu na sever a od východu na západ (např. na Balkáně byl zaznamenán výskyt 98 a v České republice 56 druhů, zatímco v Polsku jen 29 druhů).

V českých zahradách se nejčastěji můžeme setkat s žížalou temnou Aporrectodea caliginosa, žížalou růžovou (Aporrectodea rosea), žížalou mléčnou (Octolasion lacteum) a žížalou obecnou (Lumbricus terrestris), které obývají hlubší půdní horizonty. V travinných porostech a pod listím můžeme objevit některé žížaly žijící na povrchu, např. Dendrobaena octaedra, Lumbricus rubellus či Lumbricus castaneus. V kompostech pak jistě najdeme pruhovanou žížalu hnojní, a často i drobné žížaly Dendrodrilus rubidus a Eisenia andrei.

Význam žížalích exkrementů pro úrodnost

Žížaly ovlivňují půdní prostředí především produkcí exkrementů, ve kterých jsou minerální částice důkladně promíchány s rozloženými organickými zbytky a mikroflórou, a tvorbou chodeb. Význam exkrementů je zvýrazněn jejich množstvím.

• Každoročně je jich na půdní povrch o ploše jednoho hektaru ukládáno až 40–50 tun. Exkrementy jsou však ukládány i pod povrch půdy, a některé odhady uvádějí, že během jednoho roku může zažívacím traktem žížal projít i více než čtvrtina svrchního půdního horizontu.
• Exkrementy žížal mají též vyšší podíl jílovitých a naplaveninových frakcí než okolní půda. Příznivě ovlivňují provzdušnění půdy a zvětšují povrchy v půdě, čímž zvyšují dostupnost prostorů pro mikrobiální činnost.

Některé žížaly (např. Fitzingeria platyura) mohou z exkrementů budovat i několik centimetrů vysoké hromádky

Chodby žížal zlepšují vodní a plynný režim půdy

Rovněž chodeb žížal, které svými rozměry (1–10 mm) patří k největším půdním pórům, může být v půdě velmi mnoho, až 200–800 chodeb na čtvereční metr. Půdy bohaté na žížaly se vyznačují obecně lepší jímavostí půdní vláhy než půdy bez žížal.

• Vertikálně probíhající chodby většinou přečkávají záplavy a významně zvyšují rychlost infiltrace vody do půdy. Půda je pak méně náchylná k podmáčení během zimních a jarních měsíců, a vyšší podíl srážkové vody je přiváděn přímo ke kořenům rostlin. Následně se zvyšuje odolnost půdy vůči erozi.

Aktivita žížal ovlivňuje složení půdy a distribuci živin

Žížaly přemísťují částečně rozloženou organickou hmotu z povrchu do hlubších vrstev půdy a mísí ji s anorganickými frakcemi. Průchod střevním traktem výrazně ovlivňuje mikrobiální společenstva a rozkladné procesy. Řada výzkumných prací ukázala, že rychlost mineralizace organické hmoty, denitrifikace a dalších procesů je zde podstatně vyšší než v okolní půdě. Exkrementy žížal obsahují více živin než okolní půda.

V kompostu můžeme najít pruhovanou žížalu hnojní (Eisenia fetida)

Žížaly dokážou tak významně přeměnit půdní prostředí, ve kterém žijí, že jsou řazeny mezi tzv. ekosystémové inženýry.

Přítomnost chodeb žížal pak je, zejména v těžkých půdách, zásadním faktorem pro tvorbu kořenového systému rostlin. Bylo zjištěno, že v utužené jílovité půdě rostlo v chodbách žížal 40–60 % všech kořínků. Aktivita žížal též zamezuje vytváření krusty na půdním povrchu a tím napomáhá vzcházení a rozvoji mladých rostlin.

Je rovněž dobře doloženo, že vysoká aktivita žížal vede ke zřetelnému omezení počtů fytoparazitických háďátek, přezimujících housenek a zimních forem fytopatogenních hub.

Foto autor

Související články

bioagens hlístice molice mšice mšicomar parazit parazitoid smutnice vosička

Biologická ochrana zeleniny: mšicomar, vosička, hlístice

30. 12. 2022

Biologičtí ochránci zeleniny dokážou bránit rostliny před škůdci ve skleníku. Parazitoidi, jako je vosička, kladou vajíčka to těl škůdců.

číst více

budky hlodavci plch plšík

Zimní spáči plch a plšík osídlí ptačí budku i během léta

22. 1. 2022

Na podzim se plšík ukryje v kořenech či dutině. Probudí se na jaře. Během zimy se obejde bez potravy a vody; tep se mu zpomalí, jeho teplota klesne k nule.

číst více

humus mnohonožky plošné kompostování půda

Také mnohonožky žijí v půdě a prospívají koloběhu živin

28. 9. 2020

Obrovské množství organismů, ať už jde o nejrůznější mikroorganismy nebo nejrozmanitější bezobratlé živočichy, žije v půdě. V její svrchní vrstvě najdeme vedle hmyzu řadu dalších živočichů.

číst více

cvrček kobylka koník krtonožka rovnokřídlý hmyz

Rovnokřídlý hmyz v Česku: kobylky, koníci, cvrčci

16. 2. 2020

Naprostá většina z 26 tisíc popsaných druhů rovnokřídlého hmyzu je teplomilná a v nejpestřejším zastoupení obývá tropické a subtropické oblasti. Na území České republiky zasahuje jen 97 druhů. Nabízíme výběr několika z nich.

číst více