Přihlásit
Tisíce světel pro ty, kteří tu už nejsou
Proč k Dušičkám patří právě svíčka?
Jsou chvíle, kdy není potřeba mnoho slov. Stačí přijít, na
Památka zesnulých, lidově zvaná Dušičky, je dnem, kdy věnujeme pozornost těm, kteří už s námi nejsou. Někdo navštěvuje hroby svých blízkých, jiný vzpomíná doma u rodinných fotografií. Pro někoho je to chvíle tichého rozjímání, pro jiného příležitost setkat se s rodinou a společně zavzpomínat. Jedním ze symbolů tohoto období ale zůstává svíčka. Proč právě světlo?
Dušičky: tradice stará více než tisíc let
Památka všech věrných zemřelých připadá na 2. listopadu, den po svátku Všech svatých. Její kořeny sahají do křesťanské tradice modliteb za zemřelé. Významnou roli při ustavení samostatného dne věnovaného jejich připomínce sehrál kolem roku 1000 opat Odilon z francouzského kláštera Cluny, který nařídil, aby se v jeho klášterech 2. listopadu konala zvláštní připomínka všech zemřelých. Zvyk se postupně rozšířil do dalších částí západní církve a v průběhu staletí se stal součástí evropské tradice. K návštěvám hřbitovů, péči o hroby, květinám a modlitbám se postupně přidalo také zapalování svíček.
Dušičky přitom nejsou totéž co Halloween. Zatímco Halloween má vlastní historické kořeny a dnes je spojován především s maskami, strašidelnou výzdobou a zábavou, Památka zesnulých je především příležitostí k tiché vzpomínce.
Proč při vzpomínce zapalujeme právě svíčku?
Světlo má v lidské kultuře mimořádně silnou symboliku. Po staletí představovalo naději, život, bezpečí i orientaci v temnotě. V křesťanství se svíce stala důležitou součástí bohoslužeb, modliteb a obřadů spojených s posledním rozloučením. Při vzpomínce na zemřelé získává plamen ještě další rozměr. Je něčím malým a křehkým, co však dokáže prosvětlit tmu. Může symbolizovat vzpomínku, která nezhasíná, nebo pomyslné spojení s člověkem, který už není fyzicky přítomen.
„Svíčka je pro mě jedním z nejsilnějších symbolů. Plamen může představovat život, naději a vědomí. A právě během Dušiček je světlo způsobem, jak si člověka, který už tu není, na chvíli přivést zpátky do svých myšlenek,“ říká Katka Becherová, která se dlouhodobě věnuje výrobě svíček a přírodním voskům.
Možná právě proto zapalování svíček přetrvalo i v době, kdy už světlo dávno nepotřebujeme získávat z otevřeného plamene. Nejde totiž jen o to, aby bylo vidět. Jde o chvíli, kterou si vědomě vyhradíme pro někoho, na koho nechceme zapomenout.
Od každodenní potřeby k symbolu vzpomínání
Dnes je svíčka běžnou součástí našich domácností. Zapalujeme ji pro atmosféru, při slavnostních příležitostech, o Vánocích nebo jen tak, když si chceme dopřát chvíli klidu. V minulosti však měla především praktickou funkci – byla jedním z důležitých zdrojů světla po setmění. Svíčky se vyráběly z různých materiálů. Mezi tradiční patřil živočišný lůj a včelí vosk. Zatímco lojové svíčky byly dostupnější, včelí vosk představoval cennější surovinu. Později se začaly prosazovat další materiály, například stearin a parafín, které umožnily rozšíření průmyslové výroby.
S příchodem elektrického osvětlení svíčka postupně ztratila svou nezastupitelnou praktickou roli. Z našich životů ale nezmizela. Naopak se stále častěji stává součástí okamžiků, kterým chceme dát zvláštní význam.
„Možná právě to je na svíčce zvláštní. Dnes ji většinou nepotřebujeme k tomu, abychom viděli, ale pořád ji zapalujeme ve chvílích, které pro nás něco znamenají. Plamen dokáže z obyčejného okamžiku udělat chvíli, u které se vědomě zastavíme,“ dodává Katka Becherová.
Vzpomínání má v každé zemi jinou podobu
Potřeba připomínat si zemřelé není vlastní jen české tradici. V různých částech světa vznikly odlišné způsoby, jak udržovat vzpomínku na ty, kteří odešli.
V Mexiku patří k nejvýraznějším tradicím Día de los Muertos. Rodiny připravují barevné oltáře zvané ofrendas, na které umisťují fotografie zemřelých, svíčky, květiny i jídlo, které měli jejich blízcí rádi. Vzpomínání zde není jen smutnou událostí, ale také oslavou života a společných vzpomínek.
Na Filipínách je období svátku Všech svatých a Památky zesnulých spojeno s rodinnými návštěvami hřbitovů. Lidé upravují hroby, zapalují svíčky, modlí se a tráví spolu čas. Také v Polsku jsou návštěvy hřbitovů a rozsvěcení tisíců svíček výraznou součástí tradice.
Některé plameny v nás nezhasínají
Ne každý může na Dušičky navštívit hrob svých blízkých. Někdo žije daleko, někdo už nemá kam přijít a někdo si vzpomínku uchovává především v sobě. Není přitom důležité, zda zapálíme svíčku na hřbitově, doma u fotografie, nebo jen na chvíli zavřeme oči a vybavíme si hlas člověka, který nám chybí.
Památka zesnulých nám každoročně připomíná, že vztahy nekončí vždycky tím, že se s někým musíme rozloučit. Vzpomínky zůstávají v příbězích, fotografiích, rodinných zvycích i v drobných okamžicích každodenního života. A možná právě proto se v tento den rozsvěcí tolik svíček. Každá z nich je malým gestem, kterým říkáme: Nezapomněli jsme.
Článek vznikl a byl redakčně upraven na základě podkladů značky TVOJE SVÍČKA .
Foto Shutterstock