Gaury snášejí sucho; vlhká půda sníží jejich zimovzdornost
9. 9. 2021Rod Gaura se někdy česky označuje jako svíčkovec, nicméně osobně se přikláním k používání botanického jména gaura, které dobře zní také v češtině.
Svatolína, santolína i svantolína; s těmito českými názvy se lze setkat u polokeřovitých bylin rodu Santolina z příbuzenstva hvězdnicovitých rostlin.
Zhruba dvacet botanických druhů roste na řadě míst Středozemí a některé z nich se staly i oblíbenými zahradními rostlinami.
Jde o velmi aromatické, stálezelené polokeře s dřevnatějící bází. Jako řada dalších aromatických středozemních rostlin byla i santolína v historii hojně využívána jako léčivá, dokonce magická bylina. Používala se k vykuřování místností, proti střevním parazitům či vně při léčbě kloubů, revmatismu a onemocnění pokožky. Byla jí přisuzována schopnost učinit člověka neviditelným.
V současnosti se pěstuje převážně jako rostlina okrasná, a to zejména díky svému stálezelenému, resp. obvykle výrazně stříbřitému olistění a žlutým či krémovým květenstvím.
Santolíny milují slunné stanoviště a spíše sušší a velmi dobře propustnou půdu. Lze je tedy použít k osázení sušších a slunných, třeba i štěrkovitých či kamenitých svahů bez možnosti závlahy, kde by jiné druhy rostlin obstály hůře. Dobře se kombinují s dalšími středozemními druhy, jako je třeba šalvěj lékařská, levandule, routa, tymián, yzop, okrasné trávy jako např. kostřavy (Festuca), kterým rovněž vyhovuje stejný typ stanoviště.
Zejména stříbrnolisté druhy a odrůdy velmi dobře vypadají i v nádobách umístěných třeba na terase.
Pokud je vysazena do těžších a vlhčích půd, mohou jí během zimních měsíců uhnívat kořeny a následně odumřít celé rostliny.
Rostliny obvykle nakvétají na přelomu června a července.
Květenství jsou tvořena pouze trubkovitými kvítky a zcela jim chybí jinak typické jazykovité kvítky hvězdicovitých rostlin. Obvyklá barva je jasně žlutá, popř. krémově bílá.
Tak jako u jiných středozemních druhů (např. šalvěje lékařské či levandule) je i u santolín potřeba věnovat pozornost sestřihu rostlin. V zásadě se provádí dvakrát ročně (popř. i jednou, v létě).
Rostliny zkrátíme zhruba na 1/3 výšky, resp. těsně nad nově rašící výhony. Hlubší řez není žádoucí a rostliny jej špatně snášejí.
Díky hustému a kompaktnímu habitu lze rostliny dokonce tvarovat třeba do podoby nízkých živých plůtků lemujících např. květinové záhony.
Zřejmě díky vysokému obsahu aromatických látek santolíny nijak zvlášť netrpí škůdci.
Problémem mohou být spíše houbové choroby, které někdy dokážou během vegetace rostliny zahubit. Jde zejména o houbové patogeny, které způsobují ucpávání cév kořenů a stonků a rostliny velmi rychle hynou. Tento typ rychlého vadnutí obvykle vyvolávají houby rodu Verticillium, Rhizoctonia nebo Fusarium.
Poměrně často dochází k tomuto rychlému odumírání po delším období sucha, které je náhle vystřídáno vydatnějšími dešti a ochlazením. Prevence je poměrně obtížná, resp. spočívá především ve správném výběru stanoviště. Vzhledem k rychlosti rozvoje choroby není příliš reálná ani kurativní ochrana pomocí fungicidu. V některých případech dojde třeba k odumření pouze části rostliny (např. třetiny či poloviny) a zbylou je pak možné přemnožit řízky. Odumřelé rostliny odstraníme i s kořeny, ale nekompostujeme je.
Vzhledem k tomu, že se jedná o rostliny stálezelené, mohou být během zim bez sněhu poškozovány silnějšími holomrazy. Není proto na škodu poskytnout jim lehkou zimní přikrývku např. z chvojí.
Botanické druhy je možné množit výsevem (někdy se dokonce přesévají na stanovišti), ale obvyklejším způsobem je množení bylinnými řízky v létě (většinou po odkvětu v srpnu, popř. i v předjaří v teplém skleníku).
I přesto, že jde o poměrně početný rod, do zahradní kultury zatím proniklo pouze několik druhů a odrůd.
Ještě výraznější stříbřité zbarvení listů pak má odrůda Lambrook Silver.
Podobným druhem, rovněž se šedavě zbarvenými listy ale spíše volnějším habitem a nažloutle či krémově zbarvenými květy je S. etrusca.
Druhem se šedozeleným listem a spíše bělavým či světle krémovým květem je S. benthamiana.
Asi nejaromatičtějším druhem, jehož listy vydávají velmi silnou a téměř až nepříjemnou vůni, je S. insularis. Jde opět o druh se šedě stříbrným olistěním.
K dalším občas pěstovaným druhům patří S. neapolitana se stříbřitým listem, S. serratifolia s velmi úzkými, jakoby zoubkovanými tmavě zelenými listy a S. lindavica se šedozeleným listem a světle žlutými květy. Tyto zmíněné druhy jsou minimálně v teplejších oblastech Česka mrazuvzdorné a lze je vidět např. v expozicích Botanické zahrady hl. m. Prahy.
Foto autor
Sasanka japonská (Anemone japonica = A. hupehensis) je krásná na podzim kvetoucí trvalka, asi metr vysoká s jednoduchými nebo i plnými květy velkými v průměru 4 až 5 cm. Většinou v jemných růžových odstínech.