V květinových záhonech se objevují první prázdná místa po odkvetlých trvalkách a především po cibulovinách. Můžeme je zaplnit letničkami.
Srdcovka (Dicentra spectabilis) zatahuje nadzemní část brzo po odkvětu. Abychom ji během následující vegetace nepoškodili při okopávání, nezapomeneme si její místo v záhoně označit.
Srdcovka (Dicentra spectabilis); foto Shutterstock
Zelené listy odkvetlých cibulovin však šetříme, aby vydržely na rostlinách co nejdelší dobu.
Další místa, uprázdněná po odkvétajících cibulovinách, osazujeme předpěstovanými letničkami.
Starší trvalky kvetoucí v letním a podzimním termínu lze v květnu po vyrašení zmladit vyrytím trsů, jejich rozdělením a opětovným zasazením do vylepšené zeminy, nebo na jiné stanoviště.
Tařička (Aubretia), která koření hluboko, se lépe rozmnožuje řízkováním. Totéž platí i pro další trvalky, malé keříky a polokeře: vřesovce (Erica), levanduli (Lavandula), šalvěj (Salvia) atd.
Šalvěj zahradní, foto Miloš Kožešník
Kromě dalších příjemných zážitků nám květen umožňuje začít s pěstováním různých zelenin od výsevu až po sklizeň na jednom stanovišti.
Prohlédneme keřové i stromkové růže, neraší-li na nich výhony z podnože – vlky. Pokud ano, odřežeme vlky co nejblíže starého dřeva.
Po zimě má půda ideální drobtovitou strukturu a postupně během vegetace dochází ke slehávání vlivem gravitace.
Převažují pranostiky, které pokládají vlhký a chladnější začátek měsíce za lepší, než kdyby byl suchý a větrný. Chladno a vlhko rozběhnou vegetaci, jak je třeba.
Po 5–10 letech podle druhu ustávají trvalky ve vývoji a růstu. Proto je dobré jejich zmlazení a případné rozmnožení. Dělení provádíme v době, kterou určí termín kvetení toho či onoho druhu: před rašením, po odkvětu nebo časně na podzim. Rozmnožit je můžeme i odkopky.
