Dubnový Zahrádkář roku 2018 zjišťoval, co přilákalo pěstitele bambusů Honzu Kocourka k asijským rostlinám a které druhy by zájemcům doporučili do tuzemských zahrad.
Už v roce 1926 založil Antonín Horák okrasné školky, které proslavily tuto obec nejen po celé Evropě. Po více než osmdesáti letech zde působí jeho vnuci.
„Do roku 1938 se podařilo otci postavit podnik, jehož jméno má do dnešní doby ten zvuk,“ dozvěděli jsme se od zesnulého Ing. Květoslava Horáka v době, kdy zahradnictví vedl on. A také to, že během války musel Antonín Horák čelit tlaku, aby místo okrasného materiálu pěstoval zelenina a ovoce. „Pěstovali jsme například měsíční jahody,” vzpomínal. „Přežívali jsme, ale byl kumšt udržet lidi, aby nemuseli do Říše na práci. Podnik trochu stagnoval a po válce se stagnace ještě prohlubovala. V padesátém druhém přišlo pět lidí na dvůr a řeklo: ‚Od teďka je to naše, jestli chcete, můžete tu dělat.’ Díky otci, matce a bratrovi Jaroslavovi podnik přežil. Střídal různé majitele. Tehdy se projektovaly dva skleníky, pracovna a budova. Do té doby se to dělalo doslova na koleně.“
„Otec měl tady na katastru čtyři hektary půdy, ty jsme dostali zpět. To co jsme po privatizaci chtěli, bylo deset až dvanáct hektarů. Nakonec jsme se domluvili, že na tom zprivatizovaném bude hospodařit bratr. Když zemřel, nechtěli jsme spojovat restituované s privatizovaným. Člověk nikdy neví. V této době není kumšt zkrachovat,“ komentoval pan Květoslav prvních několik let třetího tisíciletí. Ale pak se vrátil do šedesátých let minulého století:
„Když otec zemřel, vrátil jsem se domů. Moje místo bylo tady. Kromě otce tu pracovala i matka, bratr a sestra. Bylto vlastně zázrak, že čtyři bývalé soukromníky nachali pracovat v podniku, který jim kdysi patřil.
Později se však situace změnila, přišli ředitelé s jinými názory. Podnik dělal do roku 1965 půl milionu tržeb ročně. Mám smutné vzpomínky, když jsem nastupoval. Příslušný pracovník na zemědělské správě, který o tom rozhodoval, říkal: ‚No, jednoho člověka snad ten podnik ještě uživí.’ To byla slova, která mi přišla nepříjemná.
Když končil 80. rok, dělali jsme 35 milionů tržeb. To byl pěkný podnik na tehdejší dobu. Ale velikášství jsme si užili. Chtěl jsem menší podnik. Vzali jsme deset hektarů z toho, co neobdělávali, a začali jsme s roubovanci a mladým materiálem. Vloni jsme vyvezli padesát jedna procent za hranice.“
„Pro nás je nejatraktivnější Holandsko. Moc školkařů se nemůže pochlubit, že vyváží právě tam. Otec už od pětatřicátého roku spolupracoval s Holanďany a také s Francouzi. S panem Stolveikem obchoduji už dvacet roků. To už ani není obchodování. Když vám na jaře řekne váš dodavatel: ‚Vem si radši dva kamiony než jeden, něco mi splatíš do konce srpna a zbytek třeba do Vánoc.’ No to je bezúročná půjčka, to mi můj stát nedá. V Holandsku je tato podpora zahradnickému řemeslu, tady nás nikdo nebere vážně.
Z Francie a Belgie pravidelně nakupujeme mladý materiál. Ale ne ve velkém množství. Jen to, co si sami nedovedeme vypěstovat nebo co je neefektivní. Třeba magnólie jsme dříve množívali ve velkém, ale dneska si to každý z kolegů raději nakoupí, protože ve světě to vyrobí levněji. Proč bych ty dvě stovky magnolií, které potřebuju, prodělečně vyráběl. My děláme sto tisíc roubovanců ročně. To už je cosi.
Obchodujeme také se Španělskem. To je nejlepší zákazník, vždycky platí předem. Ono totiž vyrobit, není kumšt. Prodat, to je velký kumšt, ale dostat peníze na účet, to je vůbec největší kumšt.“
„Do Španělska vozíme zakrslé stříbrné smrky, ale mladý materiál, jedno až dvouletý. Potom jsme hodně vozívali do Itálie roubovance habrů. Většinou šest osm tisíc roubovanců ročně. Vozíme do Rakouska, do Maďarska, samozřejmě na Slovensko. Jedni z největších zákazníků jsou Poláci.
Teď také laškujeme s Ukrajinou, Rumunskem a Bulharskem. Našemu nejstaršímu partnerovi, panu Stolveikovi, jsem říkal: ‚Podívejte, od Boskoopu po Bystřicu je to vaše, od Bystřice po Moskvu je to naše’. Když v takovém duchu můžete jednat s obchodními partnery, to je něco fantastického.“
„Dorbí pěstiteleé přicházejí poslední dobou velmi rádi. Máme nižší ceny než okolí, protože pěstujeme ve velkém. Drobný zákazník dostane cenu, jako když prodáváme do zahradního centra.
Prodáváme dvoumetrové omoriky, velké tsugy, borovice, to nebývalo zvykem. Také chce každý túji. Minulý týden se mi podařilo jednu starostku ne sice přesvědčit, ale pochopila. Říkám: ‚Vy také budete u vás dělat hřbitovy?’
Túje se tu vždycky hodně dělali, ale sázet je kolem hřišť a místo živých plotů? Tak proboha nemáme habry a jiné věci, které daleko lépe navazují na krajinu?
Túje, pyramidální topoly, pámelníky, černá borovice, to býval sortiment socialismu.“
„Kdo zakládá zahradu vedle dostavěného domu, měli by vždycky vysadit aspoň pár větších jehličin, které budou tvořit kostru té zahrady. Někdy nechápu dnešní absolventy. My jsme se učili, že se udělala kostra a do toho se vysadily výplňové dřeviny, aby to rychle zarostlo. Ty se za pět osm deset roků odstranily. Dnes se to tolik nepropaguje. Někdy docházelo k tomu, že to tam potom zůstalo.
Jako výplň se používaly obyčejné smrky, obyčejné javory, zkrátka naše domácí dřeviny. V rodinných zahrádkách je méně místa, měly by se vysazovat spíše jejich kultivary. Vysadí se třeba pět javorů – Acer platanoides a jeden Acer platanoides ´Crimson King´, který tam pak zůstane jako solitéra.“
„Lidí mnohdy sázejí, ale o materiálu nevědí téměř nic. Když chce někdo stavět dům, rozhodně nevezme krumpáč a lopatu a nejde kopat základy. Musí si nejprve pořídit řádnou stavební dokumentaci, kterou mnohokrát konzultuje. Projevuje své názory a potřeby a projektant musí tyto představy skloubit s předpisy a technickými možnostmi. Totéž by se mělo dít i v té zahradničině.
Pro rostliny se někdy hledají podmínky hůř, než pro stavební materiál. A když už si chtějí poradit sami, měli by se podívat do literatury. Pozor však na některé katalogy. Je tam všechno nejkrásnější, ale skutečnost může být jiná. Dnes se často projektuje na počítači. Můžete vidět, jak to bude vypadat za několik let. Velmi si vážím zahrádkářů. V určitém směru a v určité specializaci nemůže žádný odborník znát tolik, co zahrádkář, který se věnuje jednomu rodu, ba mnohdy druhu.“
„To, co dělal Čapek. Každý pořádný zahrádkář musí zahradu aspoň třikrát do roka přesazovat.
Nic jiného neporadím, než aby každý dobře uvážil, než něco vyhodí, jestli tam dá opravdu něco lepšího. Ne jenom módního, ale lepšího.“
„Mladý materiál, roubovance, úplný sortiment lehkých keřů – levných, v kontejnerech. Děláme 110 000 roubovanců ročně. Třetinu prodáme hned v prvním roce. Co neprodáme, přesadíme a druhým rokem opět přibližně třetinu prodáme. Zbytek jsou pěkné dvouleté rostliny, které vysadíme v Bystřici do záhonů a pěstujeme do velikosti třiceti čtyřiceti centimetrů. A pořád nabízíme. Ty lepší se prodají a ty horší se za dva roky spraví. Roubovanec není nikdy od mládí pravidelný. To, co už má třeba padesát centimetrů, na to čeká dvacet hektarů v Radkovech. Věřím, že se dožiju, že budeme nabízet metrové jedenapůlmetrové dvoumetrové stříbrné smrky, borovice. ..
Musíme vydržet s roubovancema a po čase nabízet i dvoumetrové. Nemám většího cíle, než aby si školka udržela své dobré jméno a dokázala pěstovat kvalitní materiál na úrovni, na které kdysi otec začínal. To není málo. Uvidíme. Pokračovatele mám.“
Za rozhovor poděkoval Jan Stanzel
Mnohé z trvalek a letniček se dají použít k sušení a také k podzimnímu sběru zralých semen pro jarní dosev květinových ostrůvků.
