Pšenice má pěknou barvu a dlouho drží pohromadě. Nejpevnější je bez štětin. Ideální období pro sběr je konec června, samozřejmě v závislosti na aktuálním počasí.

Doporučuji sbírat pšenici ještě zelenou, s nevyzrálými zrny. Je-li přezrálá, zrna vypadávají a  klasy bývají už začernalé. Sebraná v zeleném stavu získá po usušení příjemnou světle hráškovou barvu, která se později vyvine do béžově zlatavých odstínů.

Kromě pšenice lze využít i další rostliny, jako je oves, ječmen, žito, triticale (žitovec, kříženec žita a pšenice). Obilí si říká o kombinace s květinami lučními, polními, balkonovými a podobnými. K exotickým rostlinám se nehodí.

Lem kovové mísy je polepen klasy, které mají ponechané části stébel, uvnitř jsou vypíchány růže, jarmanky (Astrantia), rozmarýna, šalvěj a snítky drátovce.

Aranžmá v zrněné míse

Mísa je polepena zrny pšenice. Toho dosáhneme buď použitím disperzního lepidla, nebo vodního skla. Uvnitř je umístěna aranžovací hmota, kde jsou vypíchány luční květy a ječmen.

Plechová nádoba je celá polepena klasy pšenice, aranžovací hmota je zakryta nahusto napíchaným kontryhelem, mezi ním jsou paralelně umístěny klasy triticale a zvonky.

Uprostřed obilného věnečku je vložena miska s letním aranžmá

Ze suchých stébel vytvoříme vysokou manžetu v terakotovém květináči napíchanou do aranžovací hmoty na suché květiny, do středu vložíme plastový kelímek s aranžovací hmotou na živé květiny a vypícháme kontryhel, chrpy, heřmánek a vlčí máky

Tradiční základ na stojací kytici je doplněn o držák na aranžování svatebních kytic, v něm jsou pak vypíchány květiny ze zahrady, růže okrasné jahody, listy ruje vlasaté a balkonová verbena.

Také z obyčejného kelímku od jogurtu lze zhotovit působivou dekoraci. Klasy přilepujeme postupně úzkou lepicí páskou. Dole je rovně zastřihneme, úvazek ozdobíme stuhou, do kelímku vložíme namočenou hmotu a vypícháme květy.

Ve slaměné ošatce je vložena koule polepená klasy, okolo ní je aranžovací hmota, kde jsou vypíchány zahradní zvonky, chrpy, heřmánek a kontryhel.

Foto autorka

To v sousedním Polsku pokračují jakoby v duchu našeho pojmenování března a dubna: Místo července mají Poláci lipiec. Lipový měsíc. Lípy však, v nižších, dnes už i ve středních polohách rozkvétají čím dál dřív. První začíná velkolistá, pak kříženec mezi původními lipami, lípa obecná alias evropská – a nakonec rozkvétá ta naše národní, lípa srdčitá.

Z mládí si pamatuju, že jim patřilo prvních čtrnáct dní prázdnin. Dokonce z „mládí“ ne tak vzdáleného. Ještě za svého působení v Botanickém ústavu, kdy jsem právě začátkem července pracoval v terénu, byla lipová alej mezi Dehtáři a Žabovřeskami v Jihočesku rozbzučená a rozvoněná.

Foto Shutterstock

Svatomarkétské házení srpem

Jiné mé červencové vzpomínky jsou věnovány dvěma ženám. Aby si to někdo nevykládal jinak, tedy dvěma světicím. Tou první je svatá Markéta a 13. červenec. Asi znáte to úsloví o Markétě, házející zemědělským nářadím, konkrétně srpem. Aby se to rýmovalo, musela ho házet do žita. Svatá Markyta.

Když se tak rozhlížím po krajině, málokdy má do čeho hodit. Tak jak přibývá chlebů z pšeničné mouky, do nichž se přidává kde co, aby vydržely déle měkké, tak ubývá oněch režných, ale z počátku sivě až modrozelených žitných polí. Svého času jsem s potěšením okolo jednoho jezdil na jih od Prahy, u Štiřína, ale tehdy (2014 – pozn. red.) bylo jediné.

Přitom každý pekař vám řekne, že chléb z žitné mouky vydrží déle než z té pšeničné. Alespoň tak mne o tom přesvědčil vysokoškolský pekař, můj spolužák Pepík Příhoda, docent veškerého pekařství na Vysoké škole chemicko-technologické. Z naší někdejší třídy se dostali na VŠCHT dva moji kamarádi a spolužáci, oba z pražského Braníka, a oba se věnovali pekařině div ne pod mikroskopem.

Nevím, co by Markétě, ať by byla sebezručnější, bylo platné vrhání srpu do řepkového, natož kukuřičného pole. Někdy mám takový pocit, že se budeme muset trochu přeonačit – naučit se jíst třeba řepkový chleba. Navíc to červencové házení, zejména úspěšné, je časově a místně vázáno spíš do teplých končin, na jižní Moravu, do Polabí a podobných míst. Ve vyšších polohách žito dozrává později, a protože se hojně pěstovalo i v podhůří, to svatomarkétské házení mu tam nehrozilo.

Foto Shutterstock

O svaté Anně sedlák si žita nažne

Naši předkové měli pro strach i pro agrotechnické lhůty uděláno. Někdejší pranostiky, to byla příručka, nad níž nebylo. A tak také věděli, že tam, kde to Markéta nestihla, zakročila svatá Anna 26. července: O svaté Anně sedlák si žita nažne.

Tak, jako do našich končin se jiné obiloviny, pšenice a ječmen, dostaly z někdejší Mezopotámie a vůbec z jihu, s žitem to bylo obráceně. Na jih od Alp se dostalo až s návratem římských legií; žito totiž bývalo nejvýznamnější germánskou obilovinou.

O původu žita se vedou dohady: Podle jedněch historiků pěstování žita Germáni převzali od původních evropských praobyvatel, podle druhých je s žitem seznámili Slované po svém přesídlení z území mezi Bugem a Odrou k západu. První domněnku podporují archeologické nálezy obilek z doby bronzové – ale jen ojedinělé. Tu druhou dotvrzují slovanská hradiště z 6. století n. l., kdy tu žito bylo běžnou plodinou.

Jestli už tehdy byla žitná mouka tou nejlepší surovinou také pro přípravu a pečení perníku, nevím, ale tvrdí se to. Vím jen, že žitný chléb je sytý, výživný a dlouho vláčný a navíc příznivě ovlivňuje zažívání. Tak: Hajha husy do pšenice, hajha husy do žita, lepší je ta malá holka, nežli je ta veliká. Což ovšem v posledních letech neplatí pro dívčí soutěže krásy

Hořčice jako zelené hnojivo; foto Shutterstock

Po hořčici nesejeme košťáloviny

K zelenému hnojení se často používá hořčice bílá (= setá, Sinapis alba), po které však není vhodné pěstovat v příštím roce košťáloviny. Nesejeme jí tam, kde je půda zamořená nádorovitostí košťálovin, stejně tak i ozimou řepku.

Jako zelené hnojení se výborně hodí rychle rostoucí svazenka vratičolistá. V říjnu nebo v listopadu zelený porost posečeme, necháme zavadnout a poté zaryjeme.

Svazenka vratičolistá před kvetením; foto Shutterstock

Ani po řepce ozimé nebudeme vysazovat košťáloviny.

Jako ozimou směsku můžeme použít vikev huňatou, řepku ozimou, ozimou vikev a žito, které svým mohutným svazčitým kořenovým systémem brání vyplavování dusíku. Zaryjeme je do půdy v dubnu.

Žito seté na záhonu; foto Shutterstock