Mulčování záhonů už dávno není jen otázkou vzhledu. Správně zvolený materiál pomáhá omezit plevel, udržet vláhu v půdě a usnadnit péči o zahradu. Každý způsob má své výhody i nevýhody a ne vždy platí, že existuje jediné správné řešení.

Organický mulč, nebo geotextilie?

Pokrýt, nebo chcete-li schovat povrch půdy na trvalkovém záhonu či na místě, kde nechceme nic vysazovat, lze několika způsoby. Někteří zahrádkáři uznávají pouze organické materiály a mulčovací textilie nebo fólie zásadně odmítají. Opravdu jsou ale vždy špatnou volbou? Často se říká, že se pod nimi půda utužuje. To ale platí především tehdy, když po záhonech pravidelně chodíme. Pokud si vytvoříme stálé cestičky a budeme se jich držet, bude půda zhutněná pouze pod nimi. Další námitkou bývá, že pod textilií už nelze půdu kypřit. Jenže stejně tak ji většinou nekypříme ani pod vrstvou mulčovací kůry nebo štěpky. Za skutečnou nevýhodu lze považovat hlavně použití nepropustné fólie. Voda se přes ni nevsakuje do půdy, ale stéká k otvorům kolem vysazených rostlin, kde může při silnějších deštích způsobit místní přemokření. Naopak tkané i netkané geotextilie vodu propouštějí a zároveň výrazně zpomalují její odpařování.

Mulč může být nejen praktický, ale i ozdobný

Možností, jak upravit povrch záhonu, je dnes opravdu mnoho. Použít lze klasickou mulčovací kůru, dřevní štěpku, kačírek, různé druhy okrasného kamene nebo jejich vzájemné kombinace. Zajímavě působí i různé velikosti drcené kůry (pinie, obyčejná borovice, směsi smrkové a borové kůry v různé velikosti nadrcených kousků), nebo barevná štěpka, kterou lze sladit s výsadbou. Pokud zvolíme barevný materiál, vyplatí se pod něj položit geotextilii nebo jinou vhodnou podkladovou vrstvu. Ta zabrání kontaktu se zeminou a barevný mulč si déle zachová svůj vzhled.

Ptáci někdy nadělají více škody než plevel

Každý, kdo používá mulčovací kůru, dobře zná jednoho neúnavného pomocníka – kosa. Vlhká vrstva kůry přitahuje žížaly, larvy i dospělý hmyz, který podobná stanoviště obývá. Zejména kosové ji s velkou oblibou rozhrabávají při hledání potravy. Pokud je však pod mulčem geotextilie, narazí na překážku. A protože mají dobrou paměť, většinou se na stejné místo už nevracejí. Rozhrabaný záhon tak nebude po každém dešti nebo zalévání pravidlem.

Na svazích pomůže mulč i proti erozi

Na svažitých pozemcích má zakrytí půdy ještě jeden důležitý význam – chrání ji před vodní erozí. Pomoci mohou pásy hrubšího kameniva vedené po vrstevnici nebo výsadby rychle rostoucích půdopokryvných rostlin. Osvědčují se například plazivé skalníky, pámelníky, barvínek, vrbina penízková, některé růže nebo řebříčky. To je realizovatelné tam, kde nebudou rostliny trpět přísuškem nebo o ně bude postaráno. Tam, kde se rostlinám příliš nedaří, lze využít ekologické jutové nebo kokosové protierozní sítě. Do této hrubé struktury můžeme vsypat (podle toho jestli jde jen o účel zamezit erozi nebo má místo nějaký estetický význam) i organický mulč – kůry, dřevní štěpku. Tento materiál se lépe chytá v textiliích s menším okem.

Mulč šetří čas i vodu

Pohled na okrasné záhony se za poslední desetiletí změnil. Naše babičky byly na zahradě téměř každý den. Dnes na chalupu nebo zahradu často přijíždíme jen o víkendech. I proto hledáme řešení, která sníží nároky na údržbu. Mulč omezuje růst plevelů, pomáhá déle udržet vláhu po dešti nebo zálivce a zároveň dotváří vzhled celé výsadby. Někdy vytváří kontrast s rostlinami, jindy s nimi barevně ladí. A možností je opravdu mnoho – od zelených listů přes žluté, červené a purpurové až po panašované kultivary, které mohou s vybraným mulčem vytvořit velmi zajímavou kompozici.

Foto autor a Shutterstock

Každý červenec se v Holovousech scházejí šlechtitelé, ovocnáři i pěstitelé z celé Evropy na Mezinárodním třešňovém dni. Diskutují o nových odrůdách, odolnosti stromů vůči chorobám i klimatickým změnám nebo o tom, jak budou vypadat třešně budoucnosti. A právě odtud přinášíme několik zajímavostí.

K ochutnávce patřilo také hodnocení jednotlivých odrůd třešní.

Jak ekologicky ochránit třešně před vrtulí třešňovou

První přednášku přednesl online ze Švýcarska Michael Friedli, který se věnuje ekologickému pěstování třešní a jejich odbytu. Přestože jsou ekologicky vypěstované třešně dražší než běžná produkce, své místo na trhu si podle něj nacházejí. Ve Švýcarsku se třešně stále častěji pěstují pod ochrannými kryty. Plachty chrání stromy před deštěm, kroupami i jarními mrazíky. Pokud se doplní také bočními stěnami, představují zároveň účinnou ochranu proti vrtuli třešňové.

A co z toho může využít běžný zahrádkář?

Pokud pěstuje menší stromky ve štíhlém vřetenovém tvaru, může je v době od začátku vybarvování plodů dožluta, zakrýt jemnou sítí proti hmyzu. Kryt je vhodné ponechat po celé období letu vrtule třešňové. K určení správného termínu pomohou žluté lepové desky – právě žlutá barva tohoto škůdce spolehlivě přitahuje. Vrtule třešňová totiž k smrti miluje žlutou barvu.

Kordia – vlastně docela malá… alespoň vedle pětikoruny.

Holovouské odrůdy dobývají Evropu

Martin Penzel následně představil výsledky hodnocení odrůd ve středním Německu. Posuzovala se především mrazuvzdornost, výnosnost a kvalita plodů. Holovousy dnes patří mezi nejvýznamnější evropská centra šlechtění třešní. Odrůdy Kordia, Tamara a další tvoří významnou část komerčních výsadeb napříč Evropou.

Vedle již registrovaných odrůd pokračuje také testování nových kříženců. Šlechtitelé sledují především:

• velikost plodů,
• obsah cukru,
• tmavou barvu plodů,
• pravidelnou plodnost,
• menší vzrůst stromů vhodný pro moderní sady.

Odrůda Tamara patří mezi velkoplodé třešně. Její plody běžně dosahují průměru 30 mm i více.

Třešně bez pecek? Zatím jen sen šlechtitelů

Ideální třešeň by podle mnohých měla být velká, sladká, tmavá a nejlépe bez pecky. Taková odrůda však zatím neexistuje. Při hodnocení nových materiálů dnes rozhodují i zdánlivé detaily. Pokud plod nedosahuje průměru alespoň tří centimetrů, má jen malou šanci dostat se mezi perspektivní odrůdy, i kdyby chutnal výborně nebo měl krásně tmavou barvu. Právě výsledky hodnocení nových velkoplodých třešní představila Enikö Barakonyi z Německa.

Justýna – ochutnejte a pecku nikam neplivejte!

České odrůdy pomáhají i německým šlechtitelům

Na šlechtění třešní intenzivně pracuje také institut JKI Dresden-Pillnitz. Susan Schröpfer představila výsledky tamního programu, ve kterém mají významné zastoupení také české odrůdy. Často se stávají jedním z rodičů nových kříženců a potvrzují tak vysokou úroveň českého šlechtění.

Jak vlastně vzniká nová odrůda třešně?

O šlechtění v Holovousech hovořil Pavol Šuran a přiblížil postup, který není veřejnosti příliš známý. Nad několik vybraných stromů se postaví lešení, které se překryje sítí proti hmyzu. Ta zabrání tomu, aby pyl přinesl jiný opylovač z okolních stromů. Vedle kvetoucích stromů se umístí narychlené větve odrůdy, která má posloužit jako „otec“. Pod síť se následně vypustí čmeláci, kteří zajistí opylení pouze mezi vybranými rodiči. Jakmile stromy odvetou, ochranná síť se odstraní.

Od teorie rovnou do sadu

Součástí Mezinárodního třešňového dne nebyly jen odborné přednášky. Účastníci měli možnost ochutnat řadu současných odrůd a následně navštívit pokusné výsadby. Právě zde rostou stovky nových kříženců, ze kterých šlechtitelé vybírají jen ty nejperspektivnější. Nejprve je čekají dlouholeté zkoušky v českých podmínkách a teprve poté případné ověřování v zahraničí. Třešně bez pecek si tedy budeme muset ještě nějaký čas nechat zdát. Pokud ale tempo současného šlechtění vydrží, budou budoucí odrůdy stále větší, sladší, odolnější a lépe přizpůsobené měnícím se podmínkám.

Foto autor

V článcích na webu izahrádkář.cz najdete informace o tom, jak rostliny postihují nízké teploty. Bojíme se ledových mužů, nějak ale neuvažujeme nad tím, že by teplomilné rostliny mohly poškodit i vysoké teploty. A ono, světe div se, vysoké teploty mohou poškodit i ty po teple toužící, v chladu skomírající okurky, papriky, rajčata, lilky nebo tykve.

Začneme u tykvovitých

Hořkost plodů může být vyvolána také silným napadením některými škůdci. Rostliny pak ve větším množství produkují kukurbitacin.

Limitní teplotou je 38 °C. Při této teplotě rostliny zastavují růst, zakrňují a mění se u nich pohlaví květů. Samičí (pestíkové) květy se mění na květy samčí (prašníkové). Listy rostlin žloutnou. U již vytvořených plodů může sucho a horko způsobit i hnilobu malých plůdků. Pyl prorůstající přes bliznu do semeníku nedojde až na místo určení a maličké plůdky začnou zahnívat. Pokud se horko spojí i se suchem, mohou plody dýňovitých hořknout. U okurek to nevadí, i když se tím snižuje možnost jejich použití – hodí se prakticky jen ke sterilaci. U ostatních druhů je to ale jinak. Hořké tykve nejíme! Jsou v malém množství nejedlé, ve větším množství mohou vyvolat značné zdravotní potíže.

Male plůdky cuket zahnívají. Může to byt z fyz. nedostatku vapníku, po napadení zbytku květu šedou hnilobou, nebo po nedokonaném opylení

Co rajčata a papriky?

Také rajčata a papriky při vysokých teplotách omezují růst i další životní pochody. Plody citlivých odrůd mohou být výrazněji postiženy fyziologickým nedostatkem vápníku. Plody odrůdy Sláva Porýní, nebo odrůd, které ji mají v genetickém základu, ale i některých dalších, například Stupické polní rané, budou trpět nevyzráváním plodů v okolí stopky. Kolem ní se vytvoří různě široký zelený nebo žlutý tuhý pruh. Rajčata v horku a suchu svinují listy tak, že vypadají jako napadená virózami. Chrání se tím proti výparu vody a slunci nabízejí menší plochu listů než obvykle. Bohužel je tento proces nevratný.

Jak se bránit?

Výhodou je i výsadba větších sazenic, které dříve zastíní povrch půdy než rostliny pěstované z přímého výsevu.

Snažíme se i přes nepřízeň počasí snižovat teplotu prostředí. Pomáhají světlé povrchy ve skleníku, stínění, reflexní fólie na sklo, přirozené i nucené větrání. Voda má úžasnou vlastnost – při vypařování ochlazuje. Jemné mlžení v kombinaci s větráním dokáže teplotu poměrně výrazně snížit. Vyplatí se vybírat i odrůdy, které mají geneticky vyšší odolnost vůči vysokým teplotám. V našem počasí, které se začíná podobat jihoevropskému, můžeme zkusit sáhnout po odrůdách z Balkánu, Maďarska, Itálie nebo Řecka. Menší problémy s udržením plodů mívají kulaté cukety. Cesta pylové láčky do semeníku je u nich totiž mnohem kratší než u dlouhých odrůd.

Snažíme se také o to, aby povrch okolo rostlin zbytečně neakumuloval teplo. Suchý povrch záhonu pravidelně kypříme, zaléváme bodově – například přes PET lahve nebo kapkovou závlahou pod povrchem půdy. Pomáhá také nastýlání strukturním mulčem (seno, sláma, čerstvý polorozložený kompost), případně použití bílé fólie nebo netkané textilie.

Voda ke kořenům, suchý povrch, malé ohřívání půdy

Nezapomínejme na zdravé rostliny

Rostlinám dodáváme dostatek vody, přihnojujeme je zálivkou nebo vhodnými listovými hnojivy a průběžně sledujeme jejich zdravotní stav. Výnos ani jedlost plodů by neměl ovlivňovat ještě další stres způsobený chorobami nebo škůdci. V sortimentu odrůd dnes najdeme mnoho takových, které prakticky neobsahují kukurbitaciny. Ty se častěji objevují u okrasných forem tykví. Protože jsou však tykve v rámci druhu cizosprašné, může se stát, že za horka bude na první pohled pěkná cuketa vypěstovaná z vlastních semen hořknout.

Uvařené rajče nebo plíseň

Semena z tykví, která jsme nechali dozrát, však nevyhazujme. Nejspíš jich nikdy nebudeme mít dost na výrobu oleje, ale po usušení je můžeme opražit a pak si je u televize vylouskávat z bílých slupek. Udrží nás to svěží při sledování programu, když zrovna čekáme na něco zajímavějšího. Podle literatury pomáhá konzumace tykvových semen i při některých potížích spojených s prostatou. A když si je před pražením ještě lehce osolíme, můžeme tělu dodat i vlákninu navíc – tedy v případě, že je budeme jíst i se slupkami.

Foto autor

Hledáte výlet, který bude bavit děti, rodiče i prarodiče? Jen kousek za českými hranicemi, v polském Kladsku, jsem loni objevila místo, které nás mile překvapilo. Minieuroland spojuje květiny, arboretum, miniatury slavných staveb i zábavu pro celou rodinu.

Na výlet do Polska jsme vyrazili trochu spontánně. Přiznávám, že jsem od Minieurolandu čekala hlavně park miniatur. Ve skutečnosti mě ale nejvíc okouzlily nádherně upravené záhony, množství stromů s popiskami latinských názvů a zákoutí, kde jsme se s rodinou zastavovali mnohem častěji než u samotných modelů.

Areál leží na okraji Kladska v Dolním Slezsku a rozprostírá se na ploše dvou hektarů. Najdete zde přes čtyřicet dokonale propracovaných miniatur známých evropských památek. Nechybí Eiffelova věž, Socha Svobody, šikmá věž v Pise, Pražský orloj, drážďanský Zwinger ani pařížský Vítězný oblouk. U každé miniatury si můžete přečíst zajímavosti hned v několika jazycích včetně češtiny.

Největším zážitkem pro mě ale nebyly miniatury

Pokud bych měla dát jediný tip, vyrazte sem v době, kdy naplno kvetou letničky (takže ideální první polovina léta). Právě tehdy je zahrada podle mě nejkrásnější a doslova hraje všemi barvami.

Přestože jsou modely staveb nádherné, nejvíce mě nadchla samotná zahrada. Tvůrci vysadili více než tisíc stromů, keřů a okrasných rostlin z předních zahradnictví v Polsku, Belgii a Nizozemsku. Celý park působí jako pečlivě navržené arboretum, kde se střídají romantická zákoutí, upravené aleje i barevné květinové výsadby.

Děti se rozhodně nudit nebudou

Příjemným překvapením bylo, že do areálu mohou i psi. Výjimku tvoří pouze dětské hřiště a voliéra s ptáky. Celý park je navíc bezbariérový.

Minieuroland myslí i na nejmenší návštěvníky. Kromě velkého dětského hřiště si mohou prohlédnout voliéru s exotickými ptáky, navštívit papoušky, tukany nebo ochočené veverky. Velkým lákadlem jsou také surikaty, které děti (a nejen ty) pozorují s nadšením. Po prohlídce jsme si dali oběd v místní restauraci a domácí zmrzlinu. Díky množství laviček a odpočinkových míst si výlet užijí i starší návštěvníci nebo rodiny s kočárky.

Každý rok podle jiného tématu

Minieuroland není místem, které by vypadalo každý rok stejně. Park pravidelně obměňuje květinové výsadby i hlavní tematickou výzdobu. V loňském roce oslavil své 10. výročí a celá sezóna se nesla ve znamení české kultury, tradic a pohádkových Večerníčků jako poděkování českým návštěvníkům, kteří sem pravidelně míří.

Letošní, už 11. ročník Květinového festivalu, patří čtyřem živlům – vodě, ohni, zemi a vzduchu. Součástí programu jsou i floristické soutěže, při nichž vznikají originální šaty z živých květin inspirované jednotlivými živly. I to je důvod, proč se do Minieurolandu vyplatí vracet. Každá sezóna nabízí nové květinové kompozice a jiné zážitky.

Tip na prázdninový výlet

Pokud letos hledáte jednodenní nebo víkendový výlet, který není příliš daleko od českých hranic, Minieuroland v Kladsku rozhodně stojí za návštěvu. My jsme odjížděli příjemně překvapení a s hromadou fotografií.

Foto autorka

Dlouhá období slunečného počasí přinášejí nejen radost milovníkům léta, ale také ideální podmínky pro domácí sušení ovoce. Švestky, hrušky i jablka lze bez použití elektřiny proměnit v chutné zásoby na zimu. Které odrůdy se osvědčily nejvíce a na co si dát při sušení pozor?

Slunce jako přírodní sušárna

Každý si léto představuje jinak, ale pro sušení ovoce jsou dlouhé slunečné dny bez mráčků ideální. Právě takové počasí v posledních letech často převládá. Občas přejde studená fronta s krátkou přeháňkou, ale brzy se vrací sucho a jasno. Na balkoně půdy zahradního domku mám prostor pro malou domácí sušárnu. Když rozložím ovoce na plochu přibližně jeden metr čtvereční, získám po usušení zhruba kyblík sušeného ovoce o objemu jednoho kilogramu jogurtu. Peckoviny a drobné hrušky suším rozpůlené slupkou dolů na síti. Jablka a větší hrušky krájím na plátky. U peckovin a drobných hrušek používám plně vyzrálé plody, jablka a hrušky naopak spíše před konzumní zralostí, aby se plátky příliš nelepily na síťovinu.

Sušení ovoce na slunci patří mezi nejstarší způsoby uchování úrody na zimu

Které švestky jsou na sušení nejlepší

Od poloviny července lze začít s ranými odrůdami slivoní, například Eliášovou. Rozpůlené a vypeckované plody na síti během čtyř dnů dobře proschnou. Zatímco čerstvé působí příjemně sladce, po usušení získávají výraznější, lehce pikantní kyselost. Další vhodnou odrůdou je mirabelka Nancyská. Plody se snadno vypeckovávají a po usušení jsou mimořádně sladké. Takové domácí „cukrátko“ bývá oblíbené zejména u dětí. Na závěr sezony přichází na řadu švestka Domácí. V září už sušení trvá déle a velké plody moderních odrůd řady TOP ztrácejí vodu pomaleji. Proto se na sluneční sušení lépe hodí drobnější Domácí švestka. Dobře schne, obsahuje hodně cukru a po usušení získává charakteristickou mastnou slupku. Velké podzimní švestky je vhodnější sušit v elektrické sušičce nebo troubě.

Rozpůlené švestky schnou několik dnů podle počasí a odrůdy

Křížaly z jablek a sušené hrušky mají své kouzlo

Ještě před sklizní slivoní lze začít sušit letní jablka. Mezi jednotlivými sklizněmi se dobře uplatní také drobné letní hrušky, například muškatelky, které stačí rozpůlit. Na sušení jsou vhodná i pozdně letní a podzimní jablka. Často se vyplatí zpracovat plody nakousané vosami nebo sršni. Místo aby se staly zdrojem chorob a škůdců, poslouží jako základ chutných křížal.

Letní hrušky lze sušit rozpůlené, větší plody se krájí na plátky

Každá odrůda se po usušení chová jinak

„Sušení ubírá na výrazné chuti. Ostře kyselá se stávají kyselými, sladká jablka až nejedle mdlými. To je pro mě právě případ Goldenu. Ale když neznáte nic jiného, zamilujete se i do něj“.

Při delším pozorování lze zjistit zajímavé rozdíly mezi odrůdami. Některé po usušení výrazně hnědnou, jiné si zachovávají světlou barvu. Drobné zelené nebo žluté hrušky se často zbarví do tmavě hnědých odstínů. Naproti tomu hrušeň Windsorská zůstává i po usušení překvapivě světlá. Velmi pěkné bílé plátky poskytuje také německá odrůda Freiherr von Hallberg. Zajímavostí jsou jablka řady Redlove, jejichž křížaly si uchovávají růžové až narůžovělé odstíny. Domácí směsi různých odrůd bývají chuťově mnohem pestřejší než kupované křížaly z jediné odrůdy. Sušení totiž část chuti potlačuje. Výrazně kyselá jablka zůstávají příjemně osvěžující, zatímco velmi sladké odrůdy mohou po usušení působit poněkud fádně.

Některé odrůdy si po usušení zachovávají světlou barvu, jiné výrazně hnědnou

Jak ochránit sušené ovoce před vosami

„Když jsem zkusil přikrýt švestičky (Moravský špendlík) hned po nakrájení, neudělal jsem dobře. Netkanka (15-17 g/m²) nejspíše bránila intenzivnějšímu odvodu vypařované vody, na ovoci se objevila plíseň, musel jsem ho vyhodit. Atak jí budu dávat až po dnu sušení na přímém slunci, i když si vosy odnesou svůj díl“.

Při krájení ovoce mě pravidelně navštěvují vosy. Některé lákají sladké šťávy z ovoce, jiné zřejmě vyhledávají pot na rukou. Pokud je člověk neplaší ani nemačká, obvykle nebývají agresivní. Větší problém představují vosy přímo na sušáku. První den jich bývá málo, druhý den už dobře vědí, kde najdou potravu. Proto sušák po prvním dni přikrývám netkanou textilií a pečlivě ji upevňuji. Překvapilo mě, že některé vosy dokážou prokousat i plastovou síťovinu a dostat se k ovoci zespodu. Přesto jsou takové škody nesrovnatelně menší než při ponechání sušáku bez ochrany. Ukázalo se také, že příliš brzké zakrytí čerstvě nakrájeného ovoce není ideální. Netkaná textilie může zpomalit odpařování vody a podpořit vznik plísní. Lepší výsledky přináší zakrytí až po prvním dni sušení na přímém slunci.

Moderní sušáky a tradiční postupy

V poslední době se objevují patrové sušáky obalené jemnou síťovinou, které chrání ovoce před hmyzem. Jeden takový už mám připravený, ale na podrobnější hodnocení si budu muset počkat do další sezony. V létě se snažím vyhýbat elektrickým sušičkám i vytápěným sušárnám. Slunce považuji za dostatečný a přirozený zdroj energie pro letní sušení ovoce na roštech.

Sušené ovoce obsahuje několikanásobně vyšší koncentraci cukrů než čerstvé plody

Je sušené ovoce opravdu zdravé?

Sušení na slunci patří mezi nejšetrnější způsoby konzervace ovoce. Důležité však je, aby proces probíhal dostatečně rychle a v dobře větraném prostředí. Pokud obsah cukru v plodech nestoupá dostatečně rychle, mohou se rozvíjet plísně a další houby. Sušené ovoce představuje velmi koncentrovaný zdroj energie. Zralé švestky mohou obsahovat kolem 30 procent cukru. Jakmile se z nich odpaří voda, koncentrace cukrů výrazně stoupá. Sto gramů sušených švestek proto odpovídá několikanásobně většímu množství čerstvých plodů. Právě proto je vhodné hlídat zkonzumované množství. Sušené švestky, hrušky i jablka navíc ve střevech vážou vodu a bobtnají. Ve větším množství mohou způsobit zažívací potíže, na druhou stranu se tradičně využívají při problémech se zácpou. Jako alternativa k průmyslově vyráběným slaným pochutinám představuje domácí sušené ovoce velmi zajímavou volbu. I zde ale platí známé pravidlo – všeho s mírou.

Foto Shutterstock

Ve světě škůdců zeleniny máme borce, kteří napadají jen úzký okruh zeleniny, jsou specializováni na jeden druh a pak také škůdce, kteří jsou téměř jako smrt. Berou skoro všechno. Jako příklad bych vybral housenky běláska zelného a dalšího škůdce košťálovin, květilky zelné, molice vlaštovičníkové.

Bělásek zelný a jeho žravé housenky

Jakmile vidíme poletovat bělásky nad našimi kedlubnami, nad zelím, kapustou či květákem, měli bychom se mít na pozoru. Poletující samičky, zdánlivě jen chvíli na listech odpočívající, přinášejí na listy pohromu. Kladou na ně žlutá vajíčka, ze kterých se líhnou opravdu žravé housenky. Pokud máte dojem, že květáku či brokolici neuškodí, uvědomte si, že co sežerou, to jim projde trávicím traktem. Takže ten bílý květák nebo krásnou zelenou brokolici nepoškodí žírem, ale jiným, svým způsobem něčím horším.

Až se objeví v zahradě krásní motýli, bělásci, může po nich zůstat jejich potomstvo a obrovské škody

Pokud tedy uvidíte ta žlutá vajíčka, setřete je z listu. Pokud to nestihnete, snažte se posbírat nebo účinně likvidovat co nejmenší housenky. Tak jak rostou, nestávají se jen žravějšími, ale i odolnějšími k dostupným prostředkům na ochranu proti nim. Přípravků pro ochranu zeleniny je široké spektrum. Od olejových přes přípravky obsahující spóry hub, které je ničí, přes přípravky, které se vyrábějí z výtažků tropických stromů, takové, které jsou analogy produktů některých bakterií, až ke konvenčním průmyslovým výrobkům. Každý z nich může mít přednosti i nedostatky. Jedněmi musíme housenku téměř dokonale pokrýt, jiné na ní počkají v rostlině nebo na jejím povrchu do okamžiku, než ji začne žrát. Babská rada na závěr? Prý stačí nasypat na každé zelí několik kupiček drcených skořápek. Když prý to paní bělásková uvidí, odletí s tím, že už tam nějaká její příbuzná byla a kladla…

Vajíčka běláska zelného

Květilka zelná miluje ředkvičky i květák

Dalším škůdcem, který napadá košťáloviny, vyžírá do nich cestičky, ve kterých pak kuklí a mění se později v dospělce, je květilka zelná. Známe ji jako červíka v ředkvičce, ředkvi, tuřínu, vodnici. Známe ji jako červíka, který prolézá spodní částí pekingského zelí nebo i květák a zelí. Prostě chutná jí cokoliv, co voní podobně jako ředkvička a zelí. Snad jen kedlubny tolik nenapadá. Ty si žijí na vysoké noze a larvičky to k nim mívají daleko. Ale když není jiná košťálovina, pak ani kedlubna si není jistá. Samičky květilky kladou vajíčka vedle rostlin. Larvičky z nich vylíhlé se okamžitě pustí do zeleniny, jakou jim maminka vybrala. Ředkvičky a ředkve vedle toho, že jsou znehodnocené těmi cestičkami, více pálí. Snad aby larvičky vypudily. Ale nefunguje to.

Škody u pekingského zelí po napadení květilkou zelnou

Z vajíček nakladených těsně ke květáku se vylíhnou larvičky, které dokáží květák znehodnotit do té míry, že začne hnít…. Dát květilce někam v zahradě květák jako lahůdku je jedna z cest, jak ji usměrnit. Květák nad jiné košťáloviny miluje. Nedokáže se ani podhrabat pod netkanou textilii, pokud ji nad výsev ředkviček nebo dalších košťálovin natáhneme. Starý způsob ochrany vycházel z toho, že květilka vajíčka klade těsně ke kořenovému krčku. Kolem rostlin se dávaly lepenkové límce nastřižené tak, aby těsně přiléhaly ke košťálu a nepustily samičky k zemi u rostlin. Existují i další možnosti, někdy účinnější, ale jsou složitější na dobu, kdy je užít.

Slimáci se nevyhýbají ani kedlubnám. Horši je když vegetační vrchol zničí květilka zelná (vlevo)

Poslední dobou se více než „netkanka“ používají sítě proti hmyzu. Ne ty do oken a dveří, ale regulérní sítě na natažení přes rostliny. Některé jsou velmi lehké, takže porost kedluben, květáku či kapusty je unese sám, jiné trochu těžší, které spíše natáhneme na nějakou lehkou konstrukci. Stojí to za to pořídit si je. Ceny jsou od mírných, domácím rozpočtem akceptovatelných, až po dosti drahé sítě od renomovaných zahraničních firem. Roli hraje to, jak dlouho vydrží a kolik sezon je můžeme používat. Bývají méně nápadné v odstínech zelené i výrazné bílé.

Molice vlaštovičníková: Drobný, ale vytrvalý savec

Nekouše, jen saje a hyzdí povrch listů. To by mohlo charakterizovat třetího škůdce, molici vlaštovičníkovou. Nechová se podle svého jména, miluje košťáloviny.

Což, když jsou na listech zelí a kapusty a nesají na povrchu hlávky, tak to moc nevadí, ale když sají na listech kadeřavé kapusty nebo se objeví na kapustě růžičkové, je to zlé. Takové listy nejspíše nikdo dobrovolně a vědomě jíst nebude. Na rubu listů samička klade vajíčka, z nichž se líhnou pupária přitisknutá k listu. Jsou jich vedle sebe desítky, stovky… Sají potřebné živiny a tekutiny z listu. Nevidíme je do doby, než listy otočíme nebo až se z pupárií vylíhne malý, bílý motýlek – dospělá molice. Ta má na starost jen dvě věci. Najít si partnera či partnerku a stvořit s ním základ nové generace, oplozená vajíčka, která pak samička klade na rub narůstajících listů. Když se vylíhnou první generace dospělců, které jsme nezachytili, stačí klepnout do rostlin a vyrojí se stovky molic.

Molice na kadeřavé kapustě

S jejich omezením pomohou predátoři, kteří kladou svoje vajíčka na pupária. Z nich se líhnou larvičky, které si pochutnávají na vnitřku pupárií a zabijí molici v zárodku. My osobně je můžeme likvidovat přípravky, které používáme u jiných škůdců. Kontaktní zabijí obyčejně dospělce, systémové i pupária, která si je nasají z rostliny. I u likvidace molic můžeme použít biologické, povolené eko přípravky. Od těch, které dospělce i pupária dusí, jako jsou olejové preparáty, až po hmyzu jedovaté výtažky z různých rostlin, jejich dřeva či kůry… A jako další způsob je užití netkané textilie nebo sítě proti hmyzu.

Molice zdravá a napadená v pupáriu vosičkou (ty tmavé až černé)

Jedna rada na závěr: Pokud budete váhat nad informací, že ochranná síť má hustotu 60 nebo 80 Mesh, vězte, že to znamená v prvním případě, že má 60 ok na čtvereční palec, ve druhém o 20 více.

Foto autor a Shutterstock

Kvetoucí meruňky, broskvoně i drobné ovoce jsou s příchodem jara v ohrožení. Stačí jedna mrazivá noc a celoroční snažení je pryč. Existuje však metoda, která vypadá neuvěřitelně, ale funguje dokonale: zadešťování. Jak obalení pupenů do ledu paradoxně zachrání úrodu před mrazem?

Fyzikální zázrak: Proč led nehřeje, ale chrání?

Možná to zní jako nesmysl, ale princip zadešťování (mlžení) je založen na uvolňování tzv. skupenského tepla. Když se jemné kapičky vody mění v led, uvolňuje se energie, která udržuje teplotu rostlinných pletiv těsně nad bodem mrazu. Tímto způsobem vytvoříme kolem pupenů, lístečků a květů ochranný krunýř. Ten navíc funguje i ráno – když vyjde slunce, zmrzlá voda brání příliš rychlému rozmrazení, které by jinak buněčné stěny rostlin nenávratně poškodilo.

Klíčová pravidla pro úspěšné mlžení:

• Kdy začít: Jakmile teplota klesne pod 0 °C.
• Kontinuita: Proces nesmí být přerušen na déle než 5 minut. Neustálý přísun vody je nutný pro tvorbu tepla.
• Kdy skončit: Až teplota stoupne nad nulu a led začne samovolně odtávat.

Další metody ochrany ovocných stromů

Tip: Máte-li k dispozici menší větrníky nebo staré fukary, zkuste je v kombinaci se zahříváním umístit do korun. Proudící vzduch je nejlepším nepřítelem mrazových kotlin!

Pokud nemáme možnost zadešťování, existují i další osvědčené cesty, jak bojovat s „ledovými muži“:

1. Zahřívání vzduchu: Klasické parafínové svíce nebo mobilní topeniště (např. v kolečku), se kterými projíždíte pod stromy.

2. Míchání vzduchu: Použití ventilátorů nebo větrníků, které vhánějí teplejší vzduch z horních vrstev dolů ke stromům.

3. Izolace a nastýlání: Balení kmenů do netkané textilie nebo vrstvení čerstvého hnoje pod stromy (rozklad hnoje generuje přirozené teplo).

4. Postřiky: Přípravky s obsahem mědi či bóru, které likvidují na povrchu stromu žijící bakterie. Na živých se totiž vytvářejí krystalky ledu. Ošetření je třeba udělat den či dva před mrazy.

   

Ochrana kvetoucích kultur vyžaduje bdělost a rychlou reakci. Ať už zvolíme profesionální mlžení, nebo tradiční vykuřování a svíce, důležité je nenechat stromy napospas osudu.

Foto autor

Jaro je za dveřmi a s ním i touha po barvách. Pokud váháte, zda se vzdát kvetoucích keřů kvůli malé rozloze zahrady nebo jen úzkému balkonu, máme pro vás dobrou zprávu. Stačí zvolit správnou odrůdu.

Zlatice do parku, nebo na balkon?

Většina z nás zná zlatici (nesprávně „zlatý déšť“) jako mohutný keř z parků a velkých zahrad. Nejčastěji jde o zlatici prostřední (Forsythia × intermedia) nebo zlatici převislou (F. suspensa). Jsou to sice bohatě kvetoucí obři, ale jejich květy jsou na větvičkách poměrně daleko od sebe.

Pro milovníky teras a balkonů jsou tu však zakrslé odrůdy. Jejich kouzlo spočívá v krátkých rozestupech mezi pupeny. Výsledkem není jen „řídký“ keřík, ale doslova žlutá kvetoucí koule. Rozdíl je patrný už v zimě při pohledu na holé větvičky – ty zakrslé jsou pupeny doslova obaleny.

Hustota oček na výhonech forsythie – F. suspenza, F. x intermedia ´Nana´, F. x intermedia

Sakura, která se mrazu nebojí

Pokud hledáte skutečnou kuriozitu, zaměřte se na višeň chlupatou (Prunus subhirtella ´Autumnalis´). Tato „zimní sakura“ popírá přírodní zákony. Začíná nakvétat už v pozdním podzimu a v kvetení pokračuje, dokud nepřijdou silné mrazy.

Zkušenost z praxe: Rozdíl mezi prvními květy a plným jarním rozkvětem může být i tři měsíce. První snímky byly pořízeny v prosinci a ty další, stejně bohaté, v polovině března. Jakmile mráz poleví, strom si odpočine a jede dál.

Strom, nebo keř? Volba je na vás

Obrovskou výhodou těchto dřevin je jejich variabilita. Zimní višeň můžete pěstovat jako elegantní solitérní strom, ale i jako kompaktní keř, který se vejde do větší nádoby. Ať už zvolíte zářivě žlutou zlatici nebo jemně růžovou zimní višeň, obě rostliny vám dokážou, že sezona v zahradě (nebo na balkoně) nikdy nekončí.

Foto autor

Když už se člověk najedl z darů přírody, začal hledat, co by tu suchou stravu zjemnilo, co by jí pomohlo lépe sklouznout do žaludku. Později hledal i něco, co by pomohlo s tepelnou úpravou potravy a nebylo to pořád jen vaření. Také hledal alternativu pro živočišné tuky, protože to, co choval nebo lovil, nebylo vždycky tučné. Hledal tuk na dobu nouze, kdy ty živočišné nejsou.

Z Jižní Ameriky až do táborské botanické zahrady

Vedle evropských, osvědčených olejnatých rostlin se rozhlížel po Asii, později po Americe. V Jižní Americe (v Peru a Chile) se setkal s olejninou patřící do čeledi hvězdnicovitých, která dostala v roce 1782 jméno Madia sativa. Madie je letnička dorůstající výšky asi 50 cm (výjimečně až 1 m). Olej je skryt v nažkách pod žlutě kvetoucími květními úbory. Celá rostlina je žláznatě chlupatá. Větví se, vcelku bohatě kvete a kulturnější typy mají květenství (úbory) poměrně velká. Patří na teplé, slunné místo, spíše sušší – zejména ve druhé polovině léta, kdy nažky dozrávají.

Uvádím ji proto, že se pěstovala i v Evropě, zejména na území, které dnes tvoří Německo. Díky tomu se dostala i do sortimentu užitkových rostlin a olejnin v Botanické zahradě v Táboře.

Problémy se sklizní a moderní potenciál

Spokojenost s ní byla větší v letech, kdy v době dozrávání opravdu nepršelo a kdy na rostlině dozrávalo více úborů najednou. Madie totiž kvete postupně, takže se špatně hledá nejvhodnější doba ke sklizni. Ve zralé nažce je asi 40 % tuku, v nedozrálých je ho méně. Proto se, když se objevily jiné, spolehlivější olejniny, z polí postupně vytratila. Současná horká a suchá léta by jí však přála více. Možná i ve spojení s dvoufázovou sklizní: posekáním či vytrháním a poté dosušením před výmlatem.

Využití v kuchyni i průmyslu

Takže tady máme rostlinu, která by v současné době byla zajímavá jako postupně rozkvétající letnička, schopná dát kvalitní olej. Ten se používal jak ve studené kuchyni, tak i na smažení. Madie má navíc i léčivé vlastnosti – pomáhá hojit rány. V Jižní Americe madii pěstovat umí dokonale. Tam se olej používá nejen v potravinářství, ale i na mazání ložisek strojů, na výrobu mýdla nebo na svícení.

Foto: autor

Ovocný strom tomel japonský (Diospyros kaki Thumb)  patří k pěti stům druhů rostlin, které botanici řadí do rodu Diospyros.  Pro tuzemské zahrádkářské užití se však hodí jen některé jeho odrůdy.

V porovnání s vlastnostmi domácích ovocných druhů se plody některých odrůd kaki mohou lišit například obsahem tříslovin, tím i trpkou chutí plodů. Na tomelech se mohou vyskytovat i partenokarpické plody, tedy takové, které se vyvinuly bez předchozího opylení. S tím bývá spojena i vyšší tvrdost jejich dužniny. K eliminaci tříslovin nebo ke změknutí dužniny dochází až působením mrazu, obdobně jako u kdouloní a mišpule německé.

Samosprašnost nebo cizosprašnost odrůd tomelu ovlivňuje jejich plodnost. U cizosprašných odrůd je nutná přítomnost dvou různých odrůd nebo naroubování vhodné opylovací odrůdy do koruny cizosprašné.

Plody tomelu jsou velikostí srovnatelné s jablky. V závislosti na odrůdě mají srdcovitý nebo zploštělý tvar. Lákavá je výrazná barva plodů i dužnina na řezu, která je žlutá až oranžově-červená.

Kaki má charakteristickou hladkou, jakoby voskovou slupku. To je možná důvod, proč někteří lidé povrchovou vrstvu plodu loupají. Zcela zbytečně. Co je však potřeba odstranit, to je velký, tvrdý kalich.

Podle vlastností plodů se odrůdy kaki rozdělují do čtyř skupin označovaných anglickými zkratkami:

• PCNA (pollination constant non astringent): Plody mají dužninu sladkou, bez tříslovin, s typickými tmavými tečkami. Existují samosprašné i cizosprašné odrůdy.
• PVNA (pollination varianta non astringent): Sladká chuť plodů se projeví jen u opylených plodů (květů). Partenokarpické plody jsou tvrdé, pro přímý konzum nejsou vhodné, přestože jsou jedlé. Změknou až po přemrznutí.
• PCA (pollination constant astringent): Chuť je trpká, zlepšení chuti nastane až po přemrznutí.
• PVA (pollination varianta astringent): Po opylení mají sladkou chuť, ale pouze v blízkosti semen. V dužnině jsou charakteristické tmavé tečky.

Kaki na zahradě aneb vlastní zkušenost

Na podzim 2019 jsem zakoupil kontejnerový špičák kaki odrůdy Jiro. Z popisu jsem vyčetl, že se jedná o velmi úrodnou, samosprašnou ranější odrůdu ze skupiny PCNA. Odrůda snáší pokles teploty až do -20 °C. Velké plody zploštělého tvaru dozrávají v první polovině října. Jejich chuť je sladká bez trpkých tónů z tříslovin. Nechyběla ani poznámka, že tomel japonský je geograficky řazen do subtropů.

Takto strohé konstatování vyvolá u případného zájemce o nákup stromku bezstarostný optimismus. Drobný zádrhel při pěstování tomelu ovšem spočívá v citlivosti mladých rostlin k mrazu i při mnohem mírnějších teplotách.

Stromek jsem vysadil na záhon a velmi pečlivě jsem ho proti chladu a mrazu obalil. Povrch půdy okolo stromku jsem zakryl plastovými pytli, abych zabránil přemokření a promrznutí půdy. Zakrytí půdy a výrazně suchá zima však způsobily zaschnutí kořenového systému.

Pro tomel je typické, že pozdě raší. Když však můj stromek stále nerašil, zjistil jsem, že ho snadno vytáhnu z půdy; měl degradovaný kořenový systém. Odstranil jsem mrtvé kořeny a sazenici s jediným silným – kůlovým – kořenem jsem zasadil do květináče. Ke svému překvapení jsem tím vymodlil tři pomalu rostoucí pupeny. Další dvě zimy jsem potom piplal stromek v nádobě v bezmrazé místnosti.

První plody kaki

Po výsadbě do volné půdy jsem na zimu tomel zakrýval polystyrénovými deskami. Vnitřní prostor jsem ještě zasypal suchými lipovými listy.

Větší řezné rány je nutné zakrýt štěpařským voskem

Jaro 2024 bylo teplotně kolísavé. Postupně jsem odstranil tepelnou izolaci, protože tomel začal v teplém počasí rašit. Pak přišla pohroma.

Tehdejší celoplošný mráz zničil v Čechách nové přírůstky všech narašených ovocných dřevin včetně tomelu. Přízemní teplota na zahradě klesla na -7 °C (21. 4. 2024).

Ačkoliv zmrzly veškeré narašené pupeny tomelu, v relativně krátké době se stromek vzpamatoval, regeneroval a začal růst. Ale nedalo se očekávat, že toho roku znovu pokvete.

V následujícím roce jsem improvizovaně zakládal korunku tomelu. Překvapil mě pak bujným růstem letorostů. Přírůstky dosahovaly 60 až 70 cm a bylo nutné je krátit. Ukázalo se však, že větší řezné rány se hůře zacelují i při ošetření štěpařským voskem.

Zvláště terminál a k němu konkurenční výhon soupeří v koruně o růstovou dominanci, což lze řešit letním řezem. Bude-li stromek více plodit, vrcholový růst se nejspíš zmírní.

Tomel na mé zahrádce plodil dvakrát. Prvně měl pět plodů, poté jediný plod střední velikosti. Po odležení byly chuťově příjemné, až dosti sladké. Textura dužniny závisela na odrůdě, na termínu sklizně a na době odležení.

Doufám teď, že v roce 2026 náš tomel japonský vylepší svou bilanci a potěší nás ovocem, které jsme si už oblíbili.

Foto autor