Pro pěstování zelí máme v Česku vhodné klima a půdu v zahradách i na polích. Není divu, že historie šlechtění zelí tu sahá až do 18. století.
Zelí patří mezi tradiční zeleninu české kuchyně. Řežeme ho, krouháme, vaříme, syrové používáme do salátů, sterilujeme nebo mléčně kvasíme. Velkým přínosem zelí na talíři je vysoká nutriční hodnota a přítomnost zdraví prospěšných látek. Vedle vitaminů a minerálních látek k nim patří glukosinoláty a zdraví prospěšná vláknina.
Krásné a zdravé hlávky červeného zelí v řezu; foto Shutterstock
Tato dvouletá rostlina vytvoří v prvním roce krátký zdužnatělý stonek – košťál. Na něm v husté genetické spirále vyrůstají bezřapíkaté hladké listy, které jsou podle odrůdy zbarvené buď zeleně, nebo červenofialově. Listy jsou nahloučené, k sobě přitisklé a tvoří tak hlávku.
Čím je vnitřní košťál vyšší, tím je hlávka méně pevná a opačně. Košťál pod hlávkou se označuje jako vnější. Jeho výška ovlivňuje stabilitu rostliny, protože zelí má malý kořenový systém a je rovněž odrůdovou vlastností.
Ve druhém roce pak košťál prorůstá hlávkou a je ukončen hroznovitým květenstvím žluté barvy. Květy jsou cizosprašné, plodem je šešule. Semena se podobají semenům ostatních košťálovin. Klíčivost si semena udrží zhruba 4–5 let a jsou schopné vyklíčit za 4–12 dní.
Zelí a další košťáloviny jsou největšími žrouty živin v zahradě, foto I. Dvořák
Zelí je stejně jako ostatní košťáloviny poměrně náročné na výživu, za to je nenáročné na teplo. Pro pěstování zvláště pozdních odrůd jsou vhodné těžší, vododržné, humózní a provzdušněné půdy. Proto je vhodné častější kypření.
Při pěstování je dobré dodržovat odstup od brukvovitých rostlin z důvodu nebezpečí výskytu nádorovitosti košťálovin. K ozdravení půd nám pomůžeme pěstování řepky olejné. Vhodná půdní reakce je neutrální až slabě zásaditá.
Rostlinám vyhovují spíše nižší teploty do 20 °C a vyšší vzdušná vlhkost. Jsou náročné na vodu, závlaha je nezbytná.
Na podzim hnojíme organickým hnojivem. Ideální je chlévský hnůj, kompost, dobrým zdrojem humusu je i zelené hnojení.
Fosfor a draslík doplníme minerálními hnojivy, na jaře dodáme dusík. Dusíkem nepřehnojujeme. Zhoršuje se tak skladovatelnost zelí a kvalita kysaného zelí, která se projeví horší chutí a šedým zbarvením. Postačí 160–250 g dusíku na 10 m2 (např. 600–900 g ledku amonného s vápencem).
Rané odrůdy pěstujeme z předpěstované sadby z výsevu od ledna do poloviny dubna. Letní a podzimní kulturu můžeme pěstovat z přímého výsevu na záhon. Obecnou výhodou přímého výsevu je hlubší kořenový systém, tím i lepší odolnost k suchu. Vyséváme do hnízd na vzdálenost 40–60 cm a po vzejití vyjednotíme na jednu rostlinu.
Zelí bohužel napadá velké množství škůdců. Mezi nejčastější patří květilka zelná, mšice, housenky běláska a můry zelné, dřepčíci a molice. Účinnou ochranou, zvlášť u přímých výsevů, je zakrytí záhonu vhodnou netkanou textilií.
Housenky běláska zelného vlevo a zelí poškozené housenkami běláska řepového, 2x foto J. Rod
Základní rozdělení je na zelí bílé a červené. Dále můžeme odrůdy vybírat podle délky vegetační doby na rané, letní polorané, polopozdní a pozdní.
Podle způsobu využití volíme odrůdy vhodné k rychlé spotřebě, kruhárenské a ke skladování.
Většina odrůd má tvar hlávky kulovitý nebo ploše kulovitý. Jsou však i odrůdy s vysokou vejčitou hlávkou tzv. špičaté zelí, které je vhodné především k přípravě salátu.
Rozdíly jsou i v pevnosti hlávky, v obsahu sušiny, vlákniny a cukru.
České šlechtění zelí má velkou tradici. V Dobré Vodě na Královéhradecku se rod Pourů zabýval šlechtěním zelí již od 18. století. Ve 30. letech minulého století uvedl na trh odrůdy zelí Pourovo polopozdní a Pourovo pozdní, které jsou v oběhu dodnes!
Rané zelí odrůdy Unikát k přímé spotřebě. Malé, kulaté, pevné hlávky mají jemnou strukturu a nízký košťál. Foto J. Prášil
Pozdní odrůda zelí Holt vhodná ke skladování; foto R. Pokluda
Vyznačují se menšími hlávkami a delší vegetační dobou. Patří k nim polopozdní odrůdy vhodné ke spotřebě v čerstvém stavu, krouhání i skladování.
Stejně jako zelí patří hlávková kapusta mezi tradiční českou zeleninu. Kořeny jejího šlechtění je možné najít už v 18. století.
Zkušení pěstitelé zeleniny na zahrádce to už vědí a ti začínající brzy zjistí, které druhy dobře rostou a jakou zeleninu bude rodina ochotně jíst.
Košťáloviny odčerpávají z půdy velké množství živin, které jsou pro pěstování květáku, brokolice, zelí a dalších brukvovitých nezbytné.
Bílé a červené hlávkové zelí se liší obsahem barevných antokyanů, což je i příčina výrazné barevné rozdílnosti pokrmů se zelím.
I ve vyšších polohách již v těchto dnech vyséváme na záhony kořenovou a jinou zeleninu. V příznivých podmínkách sejeme do volné půdy pod netkanou textilii okurky nakládačky. Sklízíme první řapíky reveně, květní stvoly včas odstraňujeme.
