Křehké bulvičky vodnice patří k lahůdkové zelenině, která rychle roste. Přítažlivá je i kvůli možnosti opakovaně ji během sezony vysévat a sklízet.
Před objevením Ameriky bývala vodnice významnou součástí jídelníčku. Ale podobně jako pastinák nebo tuřín i vodnice doplatila na rychlé rozšíření brambor. Polévka z vodnice a tuřínová kaše zachránily v průběhu staletí mnoho lidí od hladu.
Vodnici řadíme do čeledi brukvovitých rostlin obdobně jako zelí a kapustu. Rychle roste, a proto je možné ji vysévat od jara až do podzimu. Sklízejí se rostliny s bulvou o průměru 5–15 cm, u mladších rostlin jsou k jídlu vhodné i čerstvé listy, například do salátů.
Vodnici lze sklízet v různých velikostech. Hybridní polopozdní odrůda Oasis F1 má vegetační dobou 50–60 dní od výsevu. Chutná příjemně nasládle, nedřevnatí, lze ji skladovat do zimy.
Necháme-li však vodnici přerůst, bulva začne dřevnatět, její chuť se změní.
Mladé bulvy vodnice jsou chutné a nepálivé, jemnější než ředkvičky nebo kedlubny. Jsou vynikající syrové i tepelně upravené.
Pyré nebo kaše z vodnice dokáže nahradit brambory a tělu dodá jen třetinu kalorií. Už sám název vodnice vystihuje až 90% podíl vody.
Bulvy obsahují vitamin C, sirnou silici a steroly, zelené listy jsou dobrým zdrojem vitamínů A, C a K, kyseliny listové, vápníku a luteinu. Díky sirné silici má antibakteriální účinky, obsažené steroly působí preventivně proti ateroskleróze. Vodnice má také močopudné účinky, zklidňuje nervy a stimuluje srdeční činnost.
Z českého jídelníčku se vodnice téměř vytratily. V asijské zahradě jim patří významnější místo; vyšlechtěné odrůdy se pyšní jemnou a křehkou dužinou a nasládlou chutí.
Tuto nenáročnou starodávnou zeleninu pěstovali již staří Řekové. Ve Francii se bez ní dodnes neobejdou mnohá tradiční jídla, oblibě se těší v Anglii. V Japonsku se jejímu šlechtění věnuje stále významná pozornost. Právě japonské vodnice vynikají křehkou a lahodnou chutí.
Vodnici se daří v průměrných půdních a teplotních podmínkách, také v chladnějších oblastech. Nejlépe prospívá při teplotách 12–20 °C, vyšší teplota potlačuje růst kořenů. Klíčí už při teplotě 5 °C. Snáší bez poškození mrazy i do –8 °C.
Vyséváme ji do řádků 20–40 cm od sebe, jednotíme na vzdálenost 10 až 14 cm. Pěstujeme ji vždy z přímého výsevu. Z jarního výsevu se sklízí v červnu, případně v červenci, z letních výsevů v říjnu a listopadu. Při sklizni se odstraní nať, ale srdéčko se ponechává.
Rychle rostoucí vodnici lze také pěstovat ve větších nádobách nebo v truhlíku za oknem. Vodnice napadají dřepčíci, nejlepší ochranou je překrytí netkanou textilií nebo pak postřik některým z povolených přípravků.
V létě sklizenou vodnici můžeme také zamrazit. Zimní vodnici sklízíme podle potřeby. Pro dobré skladování nám ovšem nesmí namrznout. Vodnici odkrojíme horní část s natí a nitkovité kořínky.
Rychle rostoucí odrůdy nemusíme loupat, stačí je jen pořádně omýt. Ostatní druhy vodnice oloupeme – mladé tence, starší kořeny silněji, případně odřízneme dřevnaté části.
Foto autor
K rostlinám, které jedli naši předkové jako zeleninu, patří chmel. Ochutnat mladé výhony přinese člověku srovnání s chřestem. A také dávku vitaminů skupiny B.
Vrcholí léto a s ním i doba sklizně plodové zeleniny. Probírkou podle potřeby sklízíme i další zeleninu, jako je mrkev, petržel, červená řepa.
Co se záhonkem sklizeného hrášku, raných brambor nebo fazolek? Nechat ho ladem, vyset zelené hnojení, nebo tu pěstovat další druhy zeleniny?
Při promýšlení, které druhy zeleniny pěstovat na zahrádce, se hodí plánovat hned tři sezony naráz. Přinášíme příklad osevního postupu.
Jabloně a hrušně trpí za déletrvajícího vlhkého počasí strupovitostí. Tato nemoc se vyskytuje hlavně ve vyšších polohách s většími srážkami a v uzavřených vlhkých údolích. Více trpí stromy s přehoustlými korunami.
