Chuť ostrá, ale přitom nasládlá. To je křen pěstovaný v Malíně u Kutné Hory, který byl v 19. století vyvážen pod ochrannou známkou do Ameriky.
Tato brukvovitá rostlina pochází z jihovýchodní Evropy a východní Ukrajiny. Do střední Evropy se dostal ve 12. století prostřednictvím Slovanů. Dnes roste splaněně na většině území Evropy, především kolem vodních toků.
Křen selský (Armoracia rusticana) je vytrvalá rostlina, která vytváří silný, válcovitý kořen. Boční kořeny se tvoří od druhé poloviny léta. Povrch kořenů je hladký až vrásčitý, barvy žluté, hnědé, na průřezu bílé až smetanové. Nad zemí vytváří rostlina listovou růžici krátce řapíkatých oválných listů, dorůstajících až 1,5 m. Listová čepel má okraj vroubkovaně pilovitý, je lesklá a bublinatá. Na zimu listy odumírají. Květní lodyha je 1,5 m vysoká. Květenstvím je lata, která nese bílé, vonné kvítky. Semena obvykle nevytváří.
Pěstujeme ho pro kořen, vyznačující se typickou ostrou chutí způsobenou hořčičnou silicí. Dále obsahuje:
Rozmnožovat ho můžeme dvěma způsoby:
Při tomto způsobu musíme na podzim nejméně 2 týdny před výsadbou půdu hluboko zrýt, alespoň do hloubky 30 cm. K rozmnožování bereme části kořenů o délce 10 cm a průměru 3–4 cm, které vysazujeme na podzim nebo na jaře.
Kořenové řízky pokládáme vodorovně na dno brázd hlubokých 30 cm na vzdálenost 35–40 cm od sebe a zahrneme. Vysázené řízky brzy vytvoří kořeny. Na povrchu řízků se vytvoří pupeny, ze kterých vyrůstají stonky. Ta prorostou půdou, kde vytvoří růžici listů. Na jaře a v létě jednotíme, tzn. motyčkou odhrneme půdu až na vysazenou část kořene a odkopneme přebytečné výhony. Ponecháme jen dva, aby do sklizně dostatečně zesílily. Půdu následně zahrneme.
V průběhu vegetace půdní povrch kypříme, odplevelujeme, v případě sucha zavlažíme a v červnu přihnojujeme kombinovaným hnojivem NPK. Květenství je vhodné odstraňovat, aby se rostliny zbytečně nevysilovaly. Na podzim po ukončení vegetace zbytky zaschlých listů odstraníme, aby se nerozšiřovaly choroby.
Sklizeň začíná v říjnu a listopadu a to až ve třetím, případně ve druhém roce pěstování. Motykou odkopneme u rostliny půdu a zesílený konzumní výhon odsekneme, půdu pak opět přihrneme. Sklízíme vlastně stonkovou část, která prorostla vrstvou půdy. Sklízet můžeme po dobu 15 let i více. Tento způsob je u zahrádkářů oblíben.
K rozmnožování se používají boční kořeny, které získáme při sklizni křenu o síle tužky a délce min. 20 cm. Upravíme je tak, že apikální část seřízneme vodorovně a bazální mírně šikmo, abychom při výsadbě nezaměnili horní a dolní část. Tyto kořenové řízky založíme do vlhkého písku ve sklepě. Před výsadbou v březnu a dubnu je ve střední části otřeme pytlovinou a to 3 cm na horní části, dolní části neotíráme, aby z pupenů mohly vyrašit vegetativní části a kořeny. Tento krok děláme proto, abychom zabránili tvorbě nežádoucích postranních kořenů.
Řízky vysazujeme do brázd šikmo pod úhlem 45 °, aby horní část byla 5 cm a spodní část 15 cm pod půdním povrchem. Vzdálenost v řádku je 30–40 cm. Nad řadami může vytvořit z půdy nízké hrůbky. V červnu se motyčkou půda od rostlin odhrne a odstraní se postranní výhony, aby nevznikl vícehlavý výhon. Toto jednocení je vhodné opakovat v červenci, kdy se nožem odstraní postranní kořeny a ponechají se jen dva nejsilnější pro budoucí sadbu.
Jednotí se za podmračného, případně deštivého počasí, aby se rostliny nepoškodily. Na podzim sklízíme kořeny, respektive kořenové řízky, které jsme vysadili a které v průběhu vegetace pouze zesílily, ale nenarostly do délky. Sklízíme vyrýváním do hloubky 30 cm, abychom dostali dostatečně dlouhé boční kořeny k dalšímu rozmnožování. Tento způsobe je využíván při velkovýrobě.
Z houbových chorob se v poslední době často vyskytuje bílá puchýřnatost brukvovitých, kdy se na nadzemních částech rostlin vyskytují bílé puchýřky. Napadené pletivo později žloutne, praská a vypadává. Preventivní opatření je nezahuštěný porost a odstranění posklizňových zbytků. Velmi častý je také výskyt dřepčíků.
Ve světě se pěstují krajové odrůdy. U nás byla v r. 1967 vyšlechtěna odrůda Krenox. Její množitelský materiál bohužel nebývá k dispozici. K množení můžeme použít krajovou odrůdu Malínského křenu nebo řízky z planě rostoucích rostlin, o kterých víme, že poskytují kvalitní kořeny.
Nepříjemně štiplavý, hořce pálivý křen bývá často z planě rostoucích rostlin. Při nedostatku vody je ještě suchý a málo šťavnatý.
Kvalitní křen má hladký kořen, jeho chuť je nasládlá, ne hořká a ostrost může být mírná až velmi ostrá. Hodnotí se vůně po nastrouhání, která může být slabá až velmi intenzívní. Důležitým znakem je stálost zbarvení po nastrouhání. Jako nestálá se označuje tehdy, kdy šednutí začíná ihned po nastrouhání. Při stálém zbarvení k šednutí dochází až po 20 hodinách.
Křen můžeme uchovávat ve vlhkém písku ve sklepě nebo nastrouhaný v sladkokyselém nálevu a následně sterilovaný. Nelze ho uchovávat v mrazničce.
Kořeny křenu neloupeme, ale oškrábeme. Přidáváme ho až do hotových jídel, aby se uchovala jeho chuť, ale i obsah vitaminu C. Můžeme ho použít i při kvašení a nakládání zeleniny, jako přírodní konzervační prostředek.
Tradice pěstování Křenu v Malíně u Kutné Hory skončila po 2. světové válce. Je ale velká snaha obnovit tuto tradici a opět rozšiřovat jeho pěstování.
Foto autorka, Shutterstock, J. Rod
Nejrůznější škůdci, ale i spory původců chorob ovocných stromů přezimují v kůře kmenů. Proto je dobré starou rozpraskanou borku z kmenů ovocných stromů lehce oškrábat na rozloženou fólii, a poté ihned spálit, aby se zamezilo šíření škůdců.