Počtení na prázdninové lenošení aneb rozhovor s Ferdinandem Lefflerem, zahradním architektem o jeho pohledu na „fylozofii zahrady“.
Ferdinand Leffler radí s utvářením kompozicí a umísťováním zahradních prvků, aby zahrada byla přirozenou součástí životního prostoru, v němž se člověk cítí „jako doma“.
„Když tak nad tím přemýšlím, spojovací nití je příroda a určitá pohoda. V 70. a 80. letech jsme většinou cestovali jen se stanem – byl to takový vandr. Uměli jsme si ale užít i pohodu: jen tak jsme se plácli někam do louky nebo pod stromy, často jsme jezdili k vodě. Celé dětství, asi do deseti či dvanácti let, jsme trávili prázdniny na Šumavě, na samotě u naší rodinné chalupy, kde tekl potok a všude kolem byl les. Hrávali jsme badminton na provizorním hřišti, sedávali u ohně, chytali pstruhy, střídali sběr malin a ostružin, byla to pro mě v podstatě zahrada. Tam se žilo venku – na zahradě, hned jak se ráno vypadlo z klasické kamenné trochu studené a vlhké chalupy. Tohle bylo pro mě určující, pro vnímání zahrady. Pak tu byla zahrada mojí babičky v Břevnově, která byla taková prvorepubliková, zajímavá v tom, že byla dvouúrovňová. Skýtala různá zákoutí a „schovky“. Babička byla nadšená zahradnice, která si užívala každou jabloň. Sledovala, jaká jablíčka budou a vyvazovala jabloně do kordonu, což málokdo uměl. Předpěstovávala si sama, vychytávala si různé biologické prostředky proti škůdcům a úplně tím žila. Zpětně si uvědomuji, že babička byla zahradnice, milovala Václava Větvičku, předčítala mi z něj a z bratrů Čapkových.“
„Vztah k zahradě jsem měl, ale nejdřív jsem chtěl být jako každý kluk kovbojem, indiánem, pilotem nebo kosmonautem. Pak jsem se dostal do fáze stát se doktorem, přesněji zubařem, protože pocházím z lékařské rodiny. Po ukončení přírodovědně zaměřeného Gymnázia Botičská mi došlo, že přetvářet zničenou krajinu by mohlo být zajímavé, že to má smysl. Táta se mimochodem zabýval rekultivacemi a projektováním vodních toků a často mi o tom povídal. Fascinovalo mě také jeho rýsovací prkno. Začal jsem tedy studovat aplikovanou ekologii, obor krajinné inženýrství. V té době jsem chodil s psycholožkou, a společně jsme se začali zabývat člověkem a jeho bytím. Postupně jsem začal dávat do popředí víc člověka než samotnou krajinu – konkrétně mě začala víc zajímat soukromá zahrada. Uvědomil jsem si, že pracovat pro jednotlivce, splnit mu jeho přání, pomoci mu, aby byl v pohodě v rámci zahrady, je důležité, tak to dohromady hezky všecko zacvaklo. Do toho pak přišlo velké cestování po USA a Anglii, kde jsem se setkal se skutečnými zahradními architekty, u kterých mě fascinovala jejich volnost a svoboda. Všechno se to spojilo: design, psychologie, příroda. Dodnes považuji tento obor za úžasný ke studiu.“
Mám pocit, že v 90. letech byla zahradní architektura, tak jak jsme ji vnímali u nás, hodně vedena představou hledat inspiraci v zahradách na západě. Design byl často z mého pohledu až moc křečovitý – japonské javůrky, kamínky, lucerničky, do našich podmínek to nepatřilo. V „socíku“, tu styl české zahrady chyběl, snad kromě některých venkovských zahrad, které mě fascinují dodnes. Když se mě někdo zeptá na českou zahradu, představím si sad nebo vinici na jižní Moravě. Novější městské zahrady za moc nestály, byly polorelaxační, poloužitkové, nedalo se do nich pořádně vejít, když zapršelo, nedalo se v nich pohybovat. Oblíbené byly různé zakrslé jehličnánky a barevné jalovce. Dodnes si myslím, že tyhle jehličnany do výše dvou metrů zahradám, zvlášť soukromým, moc nepomáhají. Spíš je uzavřou a často nám zahradu jakoby kradou. Stěna by měla být podle mě polopropustná a měla by dovolit vidět do dalších řádů. Dodnes se snažíme takových jehličnanů zbavit. Protože majitelé mají vztah ke každé dřevině a je to často jádrem sváru. Tenkrát se přivezlo spoustu trendů z Německa, Rakouska, které nepatřily ani na soukromou zahradu. Lidé to viděli okolo dálnic, Tesca, McDonaldu a pak to tady aplikovali. Dodnes jsem na netkané textilie pokryté kačírkem alergický. Opravdu to zahradám škodí, je to příšerné. Uvolněnost naší společnosti je dnes evidentní, lidé se daleko víc ptají sebe, co od zahrady chtějí. Zahrady začínají být daleko autentičtější, díky tomu, že si je lidé dělají pro sebe. Dejme tomu, že táta si rád zacvičí, tak je tam někde posilovací hrazdička nebo dítě si rádo hraje na pískovišti, tak je tam velké pískoviště, máma potřebuje věšet prádlo, tak je tam sušák. Pokud se v zahradě zobrazí reálné potřeby, které má každý z nás, i celá rodina, pak si myslím, že je to v pořádku.“
„Na prvním místě mi vyskočí přiměřeně velká a pohodlná terasa – věc v českém prostředí dost nevídaná, s rozměry alespoň 4 metry do hloubky a alespoň 4–5 m do šířky. Měl by se na ni vejít nejen stůl na jídlo a pár židlí, ale i sezení druhého řádu – gaučík se stolkem. To je základ, protože na terasách se odehrává 90 % života na zahradě. Stavební architektura, se kterou se dnes pracuje, tomu nahrává, protože většina domů je otevřena do zahrad velkými prosklenými stěnami, dveřmi. Nabízí se tak přímo napojení zahrady do interiéru. Miluji ohniště, poskytuje motivaci a důvod, proč se vydat ven z interiéru. Pokud pominu krb, který je zavřený často ve skle, tak sezení kolem ohně je úplně jiný prožitek.“
„Trvalky jsou bezvadné proto, že když se podíváte na klasickou českou zahradu, velmi často v ní úplně chybí bylinné patro. Jsou tam jen dřeviny, možná tu a tam nějaká levandule nebo keř hortenzie. Letničky umí málo kdo, obvykle se vysévají ke vchodu nebo do nějakých nádob. Pro mě jsou letničky, když se s nimi pracuje, barevně výrazné, mám je spojené spíše s balkonovými výsadbami. Trvalka je klidnější, barevně není tak výrazná, někdy až „uřvaná. Zůstává na místě „navždycky“. Patro trvalkovo-podrostové v českých zahradách chybělo a nesmírně jim sluší.“
„Já s tím problém nemám, mám rád tenhle požadavek. Protože je to jednoznačné přání, které přichází ze strany uživatele, a vy víte, že ho to do zahrady vytáhne. Vlastně mým hlavním úkolem je vytáhnout lidi do zahrady, aby tam žili. Dneska není vůbec nic zvláštního, že lidé chtějí kurník do zahrady. Měl jsem i požadavek na umístění apidomku. Žít se včelami v jednom domku je zážitek a lidé hledají zážitky, jedinečnosti, které chtějí prožít v zahradě. Co se týká bylinek, nemáme problém rozhodit bylinky do klasických trvalkových záhonů. Také je bezvadné, pokud si vymezím prostor, kde mám zahradnický svět, pár vyvýšených záhonů, kde si hrnkuji, připravuji, mám třeba i pařeniště, skleník, musím to ale myslet vážně.“
„Když se spolupráce nedaří, je lepší ji ukončit, rozloučit se a přiznat, že si nějak lidsky nerozumíme. Zodpovědný architekt by měl říct: „Nepochopil jsem tě, nerozpoznal jsem tvoje přání. Najdi si někoho, kdo ti bude bližší a s kým to zvládneš lépe.“ Naopak, když se to povede a otevřete tajná přání, která se skrývají v duši zadavatele, je to skvělé. Jestliže za námi někdo přijde, má připravená přání, vystříhané fotky, teprve v té chvíli začínáme, hledáme, co ho baví, co má rád – slunce, stín, vlhko, sucho, tam začíná mravenčí práce, když se to povede, stojí to za to.
„Často. Rekonstruovaných zahrad máme dnes více než nových. Zahrady, které napravujeme, jsou většinou ty, nad nimiž se nepřemýšlelo. Chybí jim autenticita, osobitost. Často se tam „naflákaly“ stromky, které právě byly v nejbližším zahradnictví, udělal se trávník, nějaké výsadby tújí a tím to skončilo. Když už člověk nad zahradou přemýšlí, jde dál. Tato cesta je zábavná a dobrodružná a dotyčný nepotřebuje architekta, stačí mu, když si s vámi o tom u vína popovídá a řekne, co si myslí.
„Jednoznačně nekoncepčnost, já jsem dneska dalek tomu, abych řekl, že jsou špatné zahrady, ve kterých jsou trpaslíci, nebo ve kterých jsou tújové ploty nebo velké trávníky. To všechno může mít nějaký důvod, smysl pro majitele a může mu to dělat radost, soukromí, dávat pohyb, který potřebuje. Hodit to do jednoho koše je špatně, bylo by to hodně zkratkovité. Chybná je nekoncepčnost – lidé se nezamyslí nad tím, co opravdu potřebují. Dělají to nějak, jak si myslí, že by to okolo domu mělo být, případně dělají kousek po kousku. To je taky špatně. Často se stává, že po stavbě domu moc peněz nezbývá a tak se nejdřív udělá předzahrádka, nebo terasa a dál už se nepřemýšlí. Pro tvorbu konceptu nemusíme být malířem ani architektem, stačí vzít si jednoduchý katastrální podklad, třeba rozmazaný, a tam si v reálné poměrové velikosti malovat prvky, které by neměly na zahradě chybět. Je třeba podívat se nejprve na zahradu z pozice ptačího oka, sednout si ke stolu s celou rodinou, dát si čas na to, aby každý zkusil říct i třeba sebevětší bláznivinu. Aby se nepřemýšlelo s výhledem jednoho roku, ale s výhledem na zbytek našeho života. Nedám tam bazén, protože na něj nemám momentálně peníze, ale počítám s jeho umístěním do budoucna. Jednou tam bude bazén, tak tam teď nebudu budovat saunu nebo sezení. Nesmíme se bát vzít tužku do ruky a dělat kolečka a čtverečky, je to jen papír. Pokud se něco nepovede, dá se to předělat za rok. Záhon je moc úzký? Tak ho rozšířím. Zídka je vysoká? Snížím ji. Tahle trvalka tu chřadne? Přesadíme ji jinam. Všechno jde. Není to křečovitá stavba, je to dynamika.“
Hodně, jsem na své zahradě rád, mám ji propojenou s domem téměř stoprocentně. Je snadné do zahrady kdykoli jít. A to mám tři venkovní psy, a tak jsem i v prostoru, kde se se psy mazlím. Mám saunu, kterou využívám i v zimě, mám jezero, nechybí mi místo pro oheň, který miluji. Rozdělávám ho třeba, i když jdu hrabat listí, protože mě to těší být v jeho přítomnosti. Jsem v zahradě rád, dává mi strašně moc zkušeností, toho, co projektuji. Nejde ani tak o to, že bych jen pozoroval, jak rostou květiny, jak si to někdo možná představuje. Spíš sleduji děti, návštěvy, psy – jak tam žijí, co je vytáhne ven a co ne. A právě to je pro mě zásadní“.
„Když máte svou zahradu založenou, a kór když v ní vyrůstáte od mládí, tak moment přetváření vyžaduje statečnost, opravdu musíte zavřít oči a snít, přemýšlet. “Největší přidanou hodnotu přináší architekt tím, že přijde a podívá se na místo nezatíženým pohledem, s odstupem. Řekne třeba: „Podívejte, máte tu jehličnany, které vám tu rostou třicet let a máte k nim určitý vztah, ale právě ty vám vzaly veškerý výhled – a ten je přitom to nejlepší, co na téhle zahradě máte.“ A oni to pak pochopí. Ale když jehličnany vyrostou a ten výhled je za nimi, tak vidíte jehličnany a nevidíte výhled. Jste v zajetí jehličnanů, ale už jste ztratili nadhled nad tím, abyste si uvědomili, že vám vzali něco daleko zajímavějšího. To je největší práce architekta, aby zůstal nad věcí a uměl vést lidi, znova jim otevřít cesty, které dávno zapomněli, že v té zahradě jsou.
Mým cílem je, aby si lidé zahrady dělali sami, protože každý je nejlepším zahradním architektem sám sobě, pokud opravdu najde dost síly a času, aby se soustředil na to, co skutečně v zahradě chce mít. Je schopný si ji pak udělat lépe, než když ji zadá nějakému profíkovi. Samozřejmě má to své hranice, znalosti rostlin se studují dlouho a je dobré respektovat zahradníka. Dovolím si říct, že každý z nás je schopný dát tomu minimálně dobrý základ. Když se k tomu přidá nadhled architekta, vznikne skvělá zahrada.“
A ještě několik mikroinspirací:
„Lokální kameny – podívám se, jaké kameny jsou okolo; miluji použití staré pálené cihly, k určitému typu stavby; vícekmeny jsou trend už několik let, protože jsou opravdu prostorutvorné. Bezvadný moment je sázení více stromů a nebát se velké terasy. Důležité je dbát na soukromí v intimních zónách, nespoléhat se jen na zeleň, ale pomoci si i jednoduchým plůtkem nebo paravánem, které odcloní tento prostor třeba od terasy. Hodně trvalek – podporuje život včel a hmyzu. Cestičky v zahradě jsou bezvadná věc. Stačí naznačit několika kusy kamenů, nášlapy, cihlami a zahrada dostane takovou příjemnou, jemňoučkou architekturu.“
Foto Atelier Flera
Kreativita, cit pro detail a neotřesitelná láska ke květinám dokážou proměnit i ten nejobyčejnější kus země v jedinečnou zelenou kompozici.
Historik, spisovatel a publicista Vlastimil Vondruška je znám především jako autor mnoha historických románů i detektivních příběhů.
Lotosy mají krásné květy a pozoruhodné vlastnosti. Říjnový Zahrádkář se vypravil za Kateřinou Veselou, aby se podíval, jak se v Česku lotosy dají pěstovat.
Dubnový Zahrádkář roku 2018 zjišťoval, co přilákalo pěstitele bambusů Honzu Kocourka k asijským rostlinám a které druhy by zájemcům doporučili do tuzemských zahrad.
Pokud půda není zamrzlá, můžeme přesazovat přerostlé trvalky a případně je množit rozdělením trsů. Lze odebírat i kořenové řízky. U rostlin nově zasazených a přesazených nezapomeneme na ochranu mulčováním před promrzáním.
Pán architekt dělá zahrady na koukání, takové jakoby „satelitní“ myšleno bez urážky. Moje představa zahrady je bazén, skleník, ořešák na velký stín, hodně ovocných keřů, divoké zákoutí pro bydlení ježka, ovocné stromy a další podle nálady. Asi by to s ním seklo, když by viděl mojí divočinu. Přeji hezký den
Dobrý den,
v článku máte asi překlep ve slově filozofie…