Střemchy ještě mají čas, vyhlížejí jaro ukryté v pupenech a poupatech stejně, jako jejich div ne stejnojmenné sestry třešně.
To sestřenice trnky si leckde už dávno přivstaly; třebaže jen některé a někdy – to víte, jsme zemička chundelatá kopci, návršími i mezemi – tak není divu, že někde nevydržely a rozkvétají. Naše maminka k tomu říkala: Ochladí se, kvetou trnky.
Květy střemchy obecné
Tyto nenápadné stromky a keře, které zdobí naše parky a krajiny, mají za sebou nejen bohatou botanickou historii, ale i zajímavé jazykové kořeny. Začtěte se do příběhu střemchy obecné i její americké příbuzné, a zjistěte, proč si musíme dávat pozor na jejich plody .
Já se ale vrátím k Třemšínu a střemchám. Etymologům to je jasné: Základem takového výrazu či jména je jakési praevropské slovo. Když pro nic jiného, tak třeba proto, že Poláci znají trzemchu, Rusové čeremuchu, Slovinci čremhu i sremšu; Litevci mají šermukšlé, a Lotyši cermauksis nebo sermuokslis (třebaže tak říkají jeřábu, prý pro podobnost a velikost plodů). Ve stejném pytli je i německé Scherben, Scherpeholz nebo Patscherben, a dokonce i řecké chérádos či kerádos, jak se říkalo i planým třešním či třešňovým stromům (zase pro podobnost plodů). My jsme si, nářečně, krajově rozmanitě, střemchu pozměnili a komolili, až jsme dospěli třeba ke střemšalce i křemši, ve staré češtině i třěmši – a pak už vedla krátká cesta k lidským sídlům, osadám, vsím – i samotám
jako jsou Třemešná, (na Osoblažsku a u Tábora), Třemošná (na Plzeňsku), Třemošnice (Benešovsko, Chrudimsko), nebo Střemchoví v okr. Ždár nad Sázavou. Střemešné místo bylo Třemešsko, dnešní Třemeško). Vrch či hora (i někdejší hrad na ní) Třemšín má stejný původ ve střemchovém porostu. Takové jméno pochází až ze středověku; týž kopec Třemšín se ovšem zalíbil i lidem už v čase kultury knovízské v 10. až 8. století před naším letopočtem!
Střemcha pozdní
Střemchám je to jedno, ale jsou tak trochu botanické cestovatelky. Podle názorů odborníků jsou zařazeny jednou v samostatném rodu Padus, jindy ve „společném“ rodu Prunus. Rod Padus (střemcha) navrhl a instaloval v roce 1754 Miller a respektovala takové zařazení nejen díla jako Dostálova Květena z roku 1950, i jeho dvě vydání klíče ke Květeně, (1954, 1958), ale i velká Květena České republiky (ve 3. svazku v roce 1992). Linné v roce 1753 ve slavném a základním díle Species plantarum (= druhy rostlin) měl střemchy zařazené mezi slivoně, tedy do rodu Prunus – v případě naší střemchy obecné jako Prunus padus. Takového zařazení se přidržel i Klíč ke květeně ČR (Ed. Karel Kubát et al., 2002) i nejnovější Klíč ke květeně České republiky (Ed. Zděnek Kaplan et al. 2019).
Květ sakury (Prunus serrulata)
Už se stávám trapným se svým čmeláčím přirovnáním: Vědci spočítali, že je naprosto vyloučeno, aby se plocha křídel čmeláka udržela ve vzduchu. Čmelák to ovšem neví, a proto létá. Stejně je tomu se střemchami. Sice nelétají, ale jsou, a zdobí naši krajinu. Já mám nejhlubší střemchové zážitky z Pojizeří, (a Podkrkonoší vůbec!) – konkrétně z pobřežních lemů říčky Olešky (levobřežní přítok Jizery nad Semily) – a samozřejmě i z naší věkovité střemchy ve štiřínském parku. Ta už je schýlená věkem (ale i konkurencí okolních stromů) a opírá se svými periferními větvemi o zem. Když ale rozkvete, je to dominanta celého štiřínského podzámčí. Naše střemcha obecná má „importovanou“ sestru, americkou střemchu pozdní (Prunus serotina resp. Padus serotina) – ta je u nás poprvé zmiňována v roce 1865 v zámeckém parku v Hluboké nad Vltavou.
Plody střemchy jsou malé peckovice, které na první pohled lákají
Mezi střemchy nebo do jejich příbuzenstva bývají co chvíli zařazovány i jiné růžovité dřeviny. Je to třeba bobkovišeň (Prunus laurocerasus); vzájemně je pojí například hroznovitá květenství. Někdy jsou dokonce do blízkosti střemch kladeny i (nejen) japonské sakury (Prunus serrulata). Ta u nás poprvé byla zaznamenána v zámeckém parku v Sychrově v roce 1880. Plody střemch jsou peckovice, spíš peckovičky (nejsou velké!) a nejsou úplně bezelstné. Obsahují kyanogenní glykosidy, zejména amygdalin (v semenech), nebo prunasin (ve vegetativních částech). Dužnina není nebezpečná, jedovaté látky neobsahuje, což je trochu opožděná odpověď na dotaz naší čtenářce (jíž jsem ovšem odpověděl přímo). Podobné to je s peckovicemi i bobkovišně; když je sezobnete, tak pecku rychle vyplivněte – a nepolykejte!
Foto D. Auf, Shutterstock
Pro pokrmy na Velikonoce jsou typické jarní bylinky, nádivky, zelené polévky, vajíčka, kuřecí, telecí či jehněčí maso.
Zřejmě každý má Velikonoce spojené s pestrou výzdobou, barevnými květy a vůní jara. Potěšme své smysly také tím, co si dáme na talíř.
Na replice starého anglického plakátu – kdysi snad reklamy – je jediné slovo. A pak už jen obrázky nářadí čili vercajku. Od rýče po motyčku, kudlu či nůžky.
Zejména jarní období, na které se všichni tolik těšíme, může být pro alergiky obdobím opačně vnímaným. Senná rýma se vyskytuje u citlivých osob od předjaří do časného podzimu. Příčinou je pyl poletující v ovzduší těchto dřevin (pravidelné pylové …
