Když jsem spolupracoval na výsadbě Hamzova arboreta, tehdy jsem doporučil, aby vedle jiných severoamerický dřevin byly zastoupeny i duby.
Duby pocházející z Ameriky jsou, dle mého soudu, tak trochu extrémisté. Na rozdíl od našich pěkně jemně a oble laločnatých, oblých, jako česká krajina anebo naše partnerky, jsou americké duby na jedné straně doslova ostré a na té druhé doslova bezzubé.
Typické podzimní červené zbarvení dubu červeného
Prvním a asi hlavním představitelem amerických dubů je ten červený. Quercus rubra po botanicku, nebo podle jednoho ze synonym, Quercus borealis subsp.(či var.) maxima. Tedy dub červený anebo dub severní největší.
Původně rostl na území dnešních států Minnesota a Nebraska na severu, a Georgia, Mississippi, Arkansas a Oklahoma na jihu.
Quercus rubra
Duby z této skupiny mají listy hluboce laločnaté. Tyto laloky či jejich špičky vybíhají ještě v hrot, osten, zkrátka v pichlavou špičku.
A dub červený je proto, že se na podzim nádherně, červeně zbarvuje. Ne celý, to dá rozum. Jen jeho listy.
Přestože tento poměrně rychle rostoucí dub byl i u nás zkoušen jako lesní hospodářská dřevina, dostal se na naše území poměrně pozdě. Stalo se tak možná i zásluhou zakladatele Průhonického parku Arnošta Emanuela Silva Tarouky. Dal jej vysadit na tzv. velkém nádvoří před zámkem v roce 1895. A rostl tam, považte, celých 100 let a kousek, než ho sežrala václavka. Tedy houba, ne žádná má jmenovkyně!
Žaludy dubu červeného
Výrazně na podzim červenají i další duby ze sekce Rubrae, označované jako americké šarlatové duby. A považte, že jsem se všechny naučil znát v Průhonickém parku.
Nedaleko desky Silva Tarouky stojí dodnes dub sametový. Byl tam vysazen v roce 1923 a roste tam dodnes. Má listy stejně vykrajované jak ten červený, ale zářezy laloků jsou hlubší a žalud sedí asi do poloviny v hluboké číšce.
Quercus coccinea
V zadní části parku rostl možná nejkrásnější z amerických dubů, dub šarlatový. I on, jako většina z této sekce, pocházel z východu Severní Ameriky. Byl to statný, vysoký strom, který se tyčil nad břehem rybníka Labešky, a jeho podzimní zbarvení bylo až královsky šarlatové.
Listy má mnohem menší než oba předchozí, v podstatě jen dělené do 5 laloků, ovšem každý z nich je opět špičatě laločnatý. Žalud je nevelký, z valné části zanořený do číšky.
Quercus palustris
Ten má listy nápadně menší proti předchozím. Vybíhají rovněž do 5 hlavních laloků. A žalud? Ten abyste v číšce lupou hledali. Má ovšem druhotný rozlišovací znak. Jeho staré větve, dávno už suché, visí téměř svisle k zemi podle kmene, a zůstávají na stromě dlouhá léta.
Dub celokrajný (Quercus imbricaria)
Zbývá mi ten druhý extrém. Když v Průhonicích či v Novosvětské zahradě v Hamzově arboretu v Luži pod Košumberkem přijdete k dubu s vědeckým jménem Quercus imbricaria, tak si pomyslíte něco o pomýlených zahradnících anebo něco o vrbě. Tento dub má totiž listy opravdu jako nějaká vrba, ovšem tužší. Nadarmo se nejmenuje dub celokrajný. I on je americkým vychodňárem.
V Evropě se pěstuje od roku 1724, u nás byl první vysazen před rokem 1880 v pražské Královské oboře. O 50 let později než první u nás vysazené duby bahenní a šarlatové.
Quercus imbricaria
Foto P. Horáček a Shutterstock
V Hamzově léčebně v Luži pod Košumberkem vyrostlo arboretum, které jsem měl a mám možnost již přes 25 let dotvářet.
O tvrdohlavcích se říkává, že mají palici dubovou. Ostatně z jakého jiného dřeva by palice a hlavy tvrdohlavých měly být, ne-li z dubů.
Dodejme, že stejně tak chudá je zahrada bez stromů. Stromy jsou jednou z největších hodnot velké, ale i malé zahrady. Proč?
Do této skupiny patří: komule (Buddleja), ořechoplodec (Caryopteris), tavolník (Spirea x bumalda), Pustoryl (Philadelphus) – pokud jsme je již neořezali v předchozím období podle rady z 12. 1. Dále po tomto termínu za vhodného počasí a v období bez
