V říjnu, obvykle k svátku sv. Havla se v Unhošti u Prahy jezdívaly tradičně cyklistické závody. Soutěžilo se o husu, o knedlíky, o zelí.
Kritérium se tomu obvykle říká, okruh v městských ulicích, něco jako formule 1 v Monaku. Byly to závody tak trochu recesistické, účastníci (spíš než závodníci – nechť mi prominou) jezdili na lecčems, včetně kol historických. Ani tzv. kohoutovky nechybívaly, ty s jedním vysokým kolem a malým kolečkem vzadu; tím mi trochu připomínaly helikoptéry, vrtulníky, mající jednu velkou vrtuli a maličkou vzadu. Kuriozitou bylo ocenění těch, kteří dojeli na prvních třech místech:
Hlávka zeleniny uznávané také v historii lidstva
V botanickém světě se o zelí domluvíte, tážete-li se na brukev zelnou. Brassica oleracea po latinsku. Jenomže to je jakýsi kolektivní název, do kterého se schovává i kapusta, kedlubny, brokolice a květák. A neptejte se žádného botanika, jak vypadá! Ne botanik, ale ta brukev zelná, pramáti jmenovaných košťálovin. To kdyby se vědělo a znalo!
Prý roste na středomořském pobřeží dodnes. Neví se však, co se muselo stát a přihodit, že z toho planého tintítka vzniklo tolik monstrosit. Kdy a za jakých podmínek vzniklo tolik mutací, se nedá dodnes zjistit; jen jedno je jisté, že během dalších doslova tisíců let už nic podobného nebo jiného nevzniklo.
Staří Řekové i Římané dobře rozlišovali hlávkové zelí a kapustu, i když takové rozlišení doložili badatelé až v 16. století. Předpokládá se, že takové košťáloviny znali lidé i v době kamenné, podle jiných pramenů dozajista i Keltové.
Kapusta
Tak dlouho čas oponou trhal, až přišlo 20. století. Před jeho koncem se na světě ročně sklízelo asi 36 milionů tun této hlávkové zeleniny. Každý Zeměkoulec včetně mimin a bezzubých jí tedy ročně snědl asi 5 kg. Zelí bylo (a snad ještě je) zeleninou číslo dvě severního mírného pásma.
První místo přenechalo ve stejné době rajčatům. Co do hmotnosti sklizeného si zelí u nás drží stále první místo a jeho pěstování je doslova tradiční. Jen se poptejte ve východních Čechách na rodinu Pourovu z Dobré Vody u Hořic. František Pour se stal kolem roku 1889 zakladatelem šlechtění českého hlávkového zelí.
Obvykle se jídávalo syrové nebo vařené, dušené. Kysané zelí je údajně tatarský vynález; od Tatarů to odkoukali Slované a seznámili s ním Evropu. V tomto procesu existuje i tzv. česká stopa. Tou je obřad šlapání zelí; kdo jednou šlapal, nikdy nezapomíná.
Pro první způsob použití se používaly (a používají) kultivary, odrůdy s volnější hlávkou. Pro druhé byly zvláště vyvinuty odrůdy s pevnější hlávkou, tzv. krouhárenské. Výraz krouhání jsem zatím vždy našel jen ve spojení se zelím.
Jsem-li u slůvka zelí tak připomínám, že kdysi znamenalo obecné označení zeleniny. Slovo v podobě zelé znamenalo každou zeleninu například v Herbáři Jana Černého z roku 1517.
Hlávkovému zelí se dříve u nás říkávalo hlavatice a také kapusta; to druhé slůvko nakonec zůstalo dnešním kapustám v češtině. Slováci říkají nadále hlávkovému zelí kapusta a naší kapustě pak kel, z německého Kehl či rakouského Kelch, Kälch a podobně.
Brukev čínská
To první je česká kapusta, druhé kapusta růžičková; čínské zelí je brukev čínská a to poslední brukev pekingská. Obě jmenované mají k našemu zelí daleko, jsou příbuznější s řepkou olejkou a tuřínem. Sabelické zelí je opět klasická hlávková kapusta a pompejské zelí – kedlubny.
Všechno překrývá botanické rodové jméno brukev, slovo umělé, vytvořené a zavedené teprve v roce 1877 v Čelakovského Prodromu. V češtině jméno poprvé použil Puchmajer, který je převzal z polského výrazu brukiew.
Až budete mlsat posvícenskou husičku, tak poděkujte císařskému ediktu, sjednocujícímu posvícení k pevným termínům: Například tzv. císařské hody alias havelské posvícení je třetí neděli v říjnu.
Foto autor
Profesionální pěstitelé mají k dispozici aktuální zprávy o výskytu chorob. Vybíráme upozornění na patogen napadající zelí a jiné košťáloviny.
Pro pěstování zelí máme v Česku vhodné klima a půdu v zahradách i na polích. Není divu, že historie šlechtění zelí tu sahá až do 18. století.
Předvánoční čas bývá plný shonu a spěchu. Leckdy se nestíháme ani v klidu najíst. Osvědčené polévky ze zeleniny a bylinek našemu tělu prospějí.
Bílé a červené hlávkové zelí se liší obsahem barevných antokyanů, což je i příčina výrazné barevné rozdílnosti pokrmů se zelím.
Dobrá chuť plodů jahod není jen odrůdovou záležitostí. Velký vliv má také zálivka, kdy pokud více zaléváme (nebo více v tomto období prší), plody přerůstají a jejich chuť je mdlá až fádní. Pokud dostatečně neprší nebo za přísušku, postačí jahodám zálivka
Zajímavý článek. Kupujeme semínka, pěstujeme, radujeme se z úrody a mnohdy o původu rostlin víme minimum. Pokud plodiny kupujeme až v obchodě již hotové, tak se zajímáme o velikost hlávky, vitamíny a prospěšné látky obsažené v zelenině, ale hlubší informace o rostlině už nezkoumáme. Je to radost, když z malé rostlinky vyroste pořádná zdravá hlávka. A více si i vážíme toho, co jsme si dokázali vypěstovat sami, než koupili. Jsme odtrženi od přírody, tak už moc nevíme, které rostliny jsou historicky u nás doma, kde a v jakých podmínkách se jim nejlépe daří, co se dařilo předkům pěstovat nebo která rostlina byla přivezena z jiného kouta světa. Dík za moc hezky podané informace i se zajímavostmi. Zase se začínají objevovat školní zahrady a snaha ukázat dětem, že i to co si koupí v obchodu musel někdo s láskou a pečlivostí vypěstovat z malého semínka a křehoučké miniaturní rostlinky o kterou se musel pečlivě starat. Je potřeba všechny tyto informace předávat i našim dětem a vnukům a zacelit ten přetržený řetěz předávání praktických informací z generace na generaci.
Příjemné počtení a navic i poučné. Dostala jsem na to zelí chuť. Děkuji za tento článek, potěšil mě.
Skvělý článek na odborné úrovni napsaný humorem. Moc mě potešil. A rozveselil
Moc hezký článek, díky-
Jako vždy a vše od pana Větvičky – poučné, přehledné, odborné ( i pochopitelné pro laika ), čtivě psané – palce vzhůru!!
Děkuju a přeju Vám dobré zdraví.
Nejsem sice historik, ale pokud vím, bylo „císařské (havelské)“ posvícení stanoveno proto, aby poddaní neslavili posvícení v různých termínech a věnovali se tak více plnění povinností. (Na posvícení se zvali široké rodiny, mnoho poddaných tak v daný den nepracovalo.) Ovšem poddaní si edikt vyložili po svém a s radostí slavili „nařízené“ císařské posvícení i to vlastní, dle zasvěcení kostela (václavské, martinské apod.). Slovo „posvícení“ je totiž odvozeno od „zasvěcení“ či „posvěcení“ a vztahuje se k zasvěcení místního kostela konkrétnímu svatému.
pan Větvička výborný článek jako vždy
Děkuji po velmi dlouhé době jsem se opět měl možnost s příspěvkem od pana Větvičky. Velmi si ho vážím jak v jeho odbornosti tak v názoru na život.Ale nejvíc mě chybí v nedělním ránu na dvojce svým hezkým a poučným povídánim.