Když se tak rozhlížím po průběhu roku, napadají mne rozmanité vazby názvů měsíců s rozmanitými organismy, zvířaty, ptáky pěvci i kytkami.
Prvoplánově to jsou březen s dubnem, to dá rozum. Stejně tak, ale v negativním slova smyslu, je na tom únor, páně Čapkův záprdek Mezi pěvcimezi měsíci; je bez kontaktního živočicha nebo rostliny. Zato takový leden s přátelským i rybařícím lednáčkem – ten se má. Asi stejně jako listopad s listopadkou.
Červenka obecná (Erithacus rubecula): zahradní pták
Březen, na rozdíl od ostatních, má takovou vazbu hned zdvojenou, možná ztrojenou, protože vedle bříz má po ruce i divokou kachnu, březňačku a zajíce březňáka. Asi je na takové vazby nejbohatší, protože ostatním měsícům by dalo víc práce najít něco spřáteleného. Až na červen.
Tam lze vypátrat také jakési zdvojení: Pochopitelně, že na prvním místě to jsou červi, po nichž se jmenuje. Ale hned vzápětí to je jeden z nejmilejších ptáků, spíš ptáčků – červenka, zahradnický pták.
Červenky jsou pěvci – jednak hlasovým projevem a jednak svou zoologickou příslušností. U vědomí takových koncertních mistrů, jako jsou třeba slavíci, pěnice nebo i skřivani bych očekával, že právě po nich se zoologická skupina, v tomto případě řád, bude „po vědecku“ jmenovat. I to to.
Řád pěvců nese jméno toho párii mezi nimi, plebejce vrabce. Ten patří do rodu Passer, vrabec, čeledi Passeridae, vrabcovití a celý pěvecký řád se jmenuje Passseriformes – a světe div se, česky pěvci. I vrabci na střeše si o tom cvrlikají…
Zahradnický ptáček červenka je ovšem v důstojném společenství drozdovitých, Turdidae. Vedle kosa a drozda sem především patří slavíci – a právě červenky. Dokonce ve velké Fauně někdejšího Československa, v seznamu členů čeledi drozdovitých je na prvním místě právě ona, a na druhém slavík. Nominátní drozdi či drozdové jsou až osmí. A v oné Fauně je dokonce poznámka, že červenky a slavíci jsou si tak podobní (zoologicky, ne zpěvem), že často bývají spojováni do stejného rodu. Spíš, že červenky jsou považovány také za slavíky.
Malý velký Linné červenku zařadil do rodu Erithacus a jako typ rodu posloužila právě naše červenka obecná, Erithacus rubecula. Je-li červenčí rod samostatný, je nevelký. Všeho všudy tři druhy žijící na severní polokouli. Dokonce jen palearkticky, ve Starém světě.
Ta naše, červenka obecná evropská, je tak známá, že ji představovat nebo popisovat asi nemusím. Jen připomínám, že obě pohlaví, samci i samičky, jsou zbarveny stejně, přičemž nejnápadnější je „čelo, strany hlavy a krku, hrdlo a předním část prsou jsou cihlově červené“.
Mladí ptáci ještě ono cihlové zbarvení zejména náprsenky nemají. Tak to ve Fauně stojí černé na bílém – málem jsem napsal červené na bílém, jde-li o červenku.
Červeňáci mají v létě hmotnost asi 17 gramů, červenky jakbysmet. Na zimu trochu přiberou, skoro půl gramu! Křídlo červeňáků je něco přes 7 cm dlouhé, červenek sotva sedm. A poznejte to, když vedle vás hopsá nebo letí! Anebo: Změřte si to!
Červenka na přehledném místě
Červenka nepatří k usilovným letcům, létá vlnkovitě, nevytrvale – a ostatně proč: Spíš velmi rychle pobíhá po zemi v křovinatých porostech. Co do tahu patří jen zčásti k tažným, někde, jako v jižní a západní Evropě je stálá; naše červenky přetahují či táhnou nejčastěji jihozápadním směrem, někdy i do celého Středozemí.
Ty, které s námi tráví zimy, jsou z největší pravděpodobností mladí, dospívající jedinci. Hnízdí při zemi, v polodutinách, v trávě, někdy jen v opadaném listí, pod pařezy a na podobných místech. Stanislav Svoboda popsal zajímavě červenčí spíš červeňákův zpěv: „…je slabší, melancholicky zvonečkově znějící, s flétnovitými hvizdy.“
Je nabíledni, že takový spíš mezikeřový hopsálek než poletucha nachází své domovy i útočiště právě v zahradách a zahrádkách. Nevím, jak jste na tom vy, ale kde jsem byl, tam jsem měl svou červenku: v Průhonicích, v Botanické zahradě UK, doma ve vlastní zahrádce i ve Štiříně. A jak je tamní park velký div ne 40 hektarů, moje červenka se držela stále na stejném místě mezi keři zlatic, pustorylů a tisů – a občas nějakého rododendronu. Pěnišníku.
Je po výtce hmyzožravá, spadeno má na rozmanité bezobratlé živočichy, zejména hmyz a ještě víc zejména na hmyzí larvy. Prý někdy zobala i včely – ale to jsem neviděl. Koncem sezony se červenka mírně přeorientuje na bobule a plody. Prý denně sežere (sezobe) asi 25 g živočišné potravy. Nejčastěji časně za šera snídá a pozdě, za soumraku večeří, a prý někdy i v noci. To nemohu potvrdit, mé schůzky s červenkami jsou jen za dne.
Foto Shutterstock
Jarozvěsty může být kdeco a kde kdo. Už vícekrát jsem prohlásil, že první vlaštovka jaro nedělá a že za toho prvního posla mám budníčka menšího, známého cilp-calpa, a za definitivní potvrzení jara pak…
Před lety – onoho 1. července 1984 měl premiéru film Tři veteráni pana režiséra Oldřicha Lipského. Scénář, inspirován páně Werichovým Fimfárem, napsal Zdeněk Svěrák.
Když je na tom našinec dobře, může mít, kromě rodičů, i kmotra. Nikoliv toho mafiánského, ale kmocháčka, kmotříčka.
Na břízu se dívají našinci nejčastěji z hlediska svých zájmů, profese, užitečnosti nebo užitkovosti, vzhledu a tak dokolečka.
Koncem měsíce vysazujeme v teplejších oblastech a podle vývoje počasí hlíznaté květiny, z nichž zejména jiřinky (Dahlia) krášlí zahradu po celé léto až do prvních podzimních mrazíků. Pokud chceme kvetení jiřin uspíšit, můžeme je přirychlit v teplejších podmínkách v květináčích.
je to krása,ta naše příroda,ti mrnousci co v našich zahradách žijí.neznám je všechny,ale ta rána toho zpěvu,možná dík za krmení v zimě-i ted na jaře i začátkem léta
Vážený pane Větvička,
pěkný článek a ještě jednou děkuji za Vaše rady.