
Václav Větvička o rákosí tam za vodou, ve vodě i na skále
6. 7. 2022Není větší inspirace pro červencový fejeton, než píseň Karla Mareše s textem Jiřího Štaidla Tam za vodou v rákosí. Skvěle zpívají Walda a Eva.
Poetičtí byli naši předkové, ne že ne! Třeba taková zkušenost koncentrovaná do rčení: „Prosinec, když je mu zima, halí se v bílý kožich.“
Dokáže to sám, bez dotací a jiných přispění, zatímco my, živáčkové, si na kožich musíme, jak se patří našetřit a připlatit. Navíc to prosinec dokáže i v našich zeměpisných šířkách. Naproti tomu zajíc bělák, polární liška i lední medvěd se ke svým bílým kožichům dobrali ne proto, že jim byla zima, ale aby se přizpůsobili. Když ne věčně, tak alespoň dlouho bílým končinám, v nichž jim bylo a je souzeno žít.
Já, ač nejsem prosinec, jsem v zimě (a nejen, když mi byla zima) po kožichu snad celoživotně toužil, ale dostalo se mi, dnes už dávníčko, jen králičí vložky do montgomeráku. Tím má touha po kožiše byla saturována. Tvar „kožiše“ jsem volil proto, že už jako kluk jsem měl živou, div ne botanickou představu o tom sedlákovi (už jsem zapomněl, zda to vůbec sedlák byl), který „měl pás na břiše a na svém kožiše měl tuli –li – pán.
Jako člověk odkázaný na automobilové dojíždění do práce jsem ovšem dlouhá léta vítal nejen prosince, ale i celé zimy tak mírné, že do oné práce svých denních 50 km jsem mohl opravdu dojíždět a ne doklouzávat.
Jinak jsou na tom kytky a půda. Navzdory stálým připomínkám úžasného mykologa dr. Kotlaby, abych výraz kytky neužíval, tak činím a za kytku prohlašuju všechno zelené od okřehku na našem rybníku po mamutí strom sekvojovec obrovský z Kalifornie.
Kytky (a půda jak by smet) se jen třesou, aby se strýček prosinec svého kožichu dočkal. Ostatně nejen kytky a půda, ale například i rozmanitá myšiska.
Přesně jsem se – obloukem větším než umí duha – dostal k asociaci, která mi prolétla hlavou při pohledu na prosinec halící se do kožichu.
Vzpomněl jsem si totiž, jak jsme před lety, tuším, že ještě jako studenti, pobývali – s dnešním profesorem Janem Jeníkem, tehdy asistentem na Přírodovědecké fakultě UK – na univerzitní boudě Patejdlovce v Krkonoších, nad Špindlem, Špindlerovým mlýnem.
Byli jsme tam v zimě měřit a studovat a tak trochu připravovat Jeníkovu pozdější teorii o anemo-orografických systémech.
Rozmanitými sondami jsme sledovali teplotu v onom bílém kožichu na dně Labského dolu. Nahoře, venku, nám nosy div neupadávaly a ušiska musela být pod kulichem nebo beranicí. Ale čím jsme sondou dosahovali hlouběji, tím bylo ve sněhu tepleji a nakonec – považte – jsme dosáhli na nezamrzlou zem.
Díky ohromné izolační schopnosti sněhu teplota prostředí byla mírně nad nulou. A na zemi čile probíhal společenský a konzumní život právě zmíněných myšisek.
Navíc sníh propouští světlo, a tak dokonce umožňuje, aby pod sněhovou pokrývkou probíhala u některých rostlin (nebo řas) fotosyntéza. Prosincův bílý kožich také dokáže odrážet až 80 % slunečního záření. Tak smazává teplotní rozdíly mezi osluněnými a stinnými svahy.
Přidám ještě jednu dočista přehlíženou vlastnost sněhu. My, obyvatelé měst, ji bezděčně vnímáme jako ústrku a dokonce se zlobíme na městský špinavý sníh. Sníh ale dokáže zachycovat prachové části všude, kde napadne. Na horách i v nížině. S prachovými částicemi ovšem také zachytí řadu živin – a na jaře, když roztaje, vlastně pole pohnojí. Ostatně, jen si vzpomeňte na jiné pořekadlo našich předků, týkající se však sněhu dubnového: Sníh dubnový jako mrva pohnojí. A tak se těšte i s prosincem ze sněhu.
Foto D. Auf a Shutterstock
Do našich zahrádek se v poslední době rozšířila Salix caprea Kilmarnock – otužilý, kompaktní pomalu rostoucí strom s deštníkovitou korunou a velkým množstvím kočiček v jarním období. Sazenice se prodávají jako stromky naroubované na kmínku.
Moc pěkná písmenka o prosinci i sněhu. A ještě hezčí použité výrazy – ušiska, kožiše, kytky – vše od okřehku po vzrostlé stromy. Já všemu, co roste z půdy, říkám blatouch.
Díky za milá slova, mám moc ráda Vaše články v Receptáři.
Díky, Vaše články jsou pro mě pohlazení po duši.
Vaše slova o přírodě vždy pohladí po duši. 🙂 Zuzana
Za kytky děkuju, myšiska odháním octem jinam do tepla…
Moc pěkné, k zadumání. Vaše slova vždy zahřejí.
Tohoto pána jsem měla vždy ráda a vždy jsem se těšila na jeho rozhovory v Receptáři,..je to velice chytrý a vzdělaný pán,…ale už je ve věku tak asi má za sebe náhradu, proto ho už není vidět na obrazovce,..ale moc mu přeji ještě hodně, hodně zdraví :-).
Měla jsem ráda pořady s panem Větvičkou škoda že to už není
Milé a příjemné povídání plné poezie, jak vždy od tohoto autora.
Děkuji pane Větvičko, jako vždy moudré, pravdivé a milé – víc takovýchto pohlazení
Vždycky jsem měla ráda a stále mám Vaše články, úvahy, odborné komentáře, Dobrá jitra v rozhlase. Knihy, jejichž jste autorem, tvoří i část naší knihovny. Rovněž si také velmi vážím Vašeho zacházení s českým jazykem.
Já bych si přála takového prezidenta jako je např. pan Větvička. Škoda, že má tak vysoký věk.Dík mu za vše.