Domů » Zahrada » Rady » Píše Václav Větvička » Václav Větvička o červenci, lípách, žitě a chlebu
Václav Větvička o červenci, lípách, žitě a chlebu
6. 7. 2020
Zelená je stále sytá, začínají se objevovat červené tóny. Jistěže ne v květech, tam se drží už nějaký čas, ale třeba v plodech. Ne nadarmo nese červenec jméno právě po červenání.
To v sousedním Polsku pokračují jakoby v duchu našeho pojmenování března a dubna: Místo července mají Poláci lipiec. Lipový měsíc. Lípy však, v nižších, dnes už i ve středních polohách rozkvétají čím dál dřív. První začíná velkolistá, pak kříženec mezi původními lipami, lípa obecná alias evropská – a nakonec rozkvétá ta naše národní, lípa srdčitá.
Z mládí si pamatuju, že jim patřilo prvních čtrnáct dní prázdnin. Dokonce z „mládí“ ne tak vzdáleného. Ještě za svého působení v Botanickém ústavu, kdy jsem právě začátkem července pracoval v terénu, byla lipová alej mezi Dehtáři a Žabovřeskami v Jihočesku rozbzučená a rozvoněná.
Foto Shutterstock
Svatomarkétské házení srpem
Jiné mé červencové vzpomínky jsou věnovány dvěma ženám. Aby si to někdo nevykládal jinak, tedy dvěma světicím. Tou první je svatá Markéta a 13. červenec. Asi znáte to úsloví o Markétě, házející zemědělským nářadím, konkrétně srpem. Aby se to rýmovalo, musela ho házet do žita. Svatá Markyta.
Když se tak rozhlížím po krajině, málokdy má do čeho hodit. Tak jak přibývá chlebů z pšeničné mouky, do nichž se přidává kde co, aby vydržely déle měkké, tak ubývá oněch režných, ale z počátku sivě až modrozelených žitných polí. Svého času jsem s potěšením okolo jednoho jezdil na jih od Prahy, u Štiřína, ale tehdy (2014 – pozn. red.) bylo jediné.
Přitom každý pekař vám řekne, že chléb z žitné mouky vydrží déle než z té pšeničné. Alespoň tak mne o tom přesvědčil vysokoškolský pekař, můj spolužák Pepík Příhoda, docent veškerého pekařství na Vysoké škole chemicko-technologické. Z naší někdejší třídy se dostali na VŠCHT dva moji kamarádi a spolužáci, oba z pražského Braníka, a oba se věnovali pekařině div ne pod mikroskopem.
Nevím, co by Markétě, ať by byla sebezručnější, bylo platné vrhání srpu do řepkového, natož kukuřičného pole. Někdy mám takový pocit, že se budeme muset trochu přeonačit – naučit se jíst třeba řepkový chleba. Navíc to červencové házení, zejména úspěšné, je časově a místně vázáno spíš do teplých končin, na jižní Moravu, do Polabí a podobných míst. Ve vyšších polohách žito dozrává později, a protože se hojně pěstovalo i v podhůří, to svatomarkétské házení mu tam nehrozilo.
Foto Shutterstock
O svaté Anně sedlák si žita nažne
Naši předkové měli pro strach i pro agrotechnické lhůty uděláno. Někdejší pranostiky, to byla příručka, nad níž nebylo. A tak také věděli, že tam, kde to Markéta nestihla, zakročila svatá Anna 26. července: O svaté Anně sedlák si žita nažne.
Tak, jako do našich končin se jiné obiloviny, pšenice a ječmen, dostaly z někdejší Mezopotámie a vůbec z jihu, s žitem to bylo obráceně. Na jih od Alp se dostalo až s návratem římských legií; žito totiž bývalo nejvýznamnější germánskou obilovinou.
O původu žita se vedou dohady: Podle jedněch historiků pěstování žita Germáni převzali od původních evropských praobyvatel, podle druhých je s žitem seznámili Slované po svém přesídlení z území mezi Bugem a Odrou k západu. První domněnku podporují archeologické nálezy obilek z doby bronzové – ale jen ojedinělé. Tu druhou dotvrzují slovanská hradiště z 6. století n. l., kdy tu žito bylo běžnou plodinou.
Jestli už tehdy byla žitná mouka tou nejlepší surovinou také pro přípravu a pečení perníku, nevím, ale tvrdí se to. Vím jen, že žitný chléb je sytý, výživný a dlouho vláčný a navíc příznivě ovlivňuje zažívání. Tak: Hajha husy do pšenice, hajha husy do žita, lepší je ta malá holka, nežli je ta veliká. Což ovšem v posledních letech neplatí pro dívčí soutěže krásy
Zajímá toto téma vaše přátele? Dejte jim vědět!
Prosíme, nezapomeňte článek pochválit klepnutím na ❤
