Růže Hugova stojí jisto jistě za pozornost. Je velmi netypická a dokáže zahradu krásně rozzářit. Přitom je ještě nenáročná na pěstování.
Tyto růže obvykle nevyžadují speciální péči, zálivku, přihnojování. Snáší i takové polohy, kde se ušlechtilým růžím vůbec nedaří. Tím, že se odnožují, můžeme zpevnit svahovitý terén a zabránit tak erozi a vysušování půdy.
Anglický reverend Hugh Scallen byl spíše znám jako Otec Hugo. Jako misionář působil v druhé polovině 19. století zejména v západní Číně. Odtud poslal v roce 1899 do anglických královských zahrad v Kew semena vysoké žlutokvěté růže, kterou na jeho počest nazval William Botting Hemsley (1843–1924) růže Hugova (Rosa hugonis).
Rosa hugonis
Mám-li být doslova rigorózní, tak sice semena zaslal, ale zakletá ve svých plodech, v nažkách. A možná dokonce ještě v nasbíraných šípkách, což jsou nepravé plody, receptakula, hypantia a jak se ještě různě šípky odborně jmenují. Při tehdejší rychlosti přepravy je až s podivem, že semena vyklíčila a rostliny vzešly.
Hugova růže je jedna z mála žlutokvětých růží vůbec. A jsou to Asiatky, snad podle dávné pověsti o tom, jak se po stvoření světa rozešla lidská plemena po světě. A právě Asiaté, zejména ti ze severní Asie, si sebou vzali žlutokvěté, zatímco budoucí Evropané například růži keltskou.
Rosa hugonis patří do sekce Pimpinellifoliae, bedrníkolisté. Do stejné sekce patří také naše nominátní růže bedrníkolistá (Rosa pimpinellifolia).
Bedrníkolisté se vyznačují mj. jednak složenými listy s mnoha jařmy, šesti až sedmi, spíše okrouhlých lístků, a kališními cípy bez přívěsků, nezpeřenými. Růže Hugova až 2,5 m vysoký keř, jehož stonky jsou porostlé přímými ostny, co chvíli doprovázené štětinovými osténci. Květy vyrůstají jednotlivě a jejich korunní lístky jsou světle žluté.
Zatímco růže bedrníkolistá vytváří rozlehlé polykormony podzemními výběžky a je až hustě osténkatá. Však se jí také říkalo růže nejtrnitější (Rosa spinosissima).
Prameny se co do místa původu různí. Většinou se přiklánějí k západní Číně. Významný dendrolog Gerd Krüssmann viděl její domov ve střední Číně, na místech se suchou, kamenitou půdou.
K nám se Hugova růže dostala pravděpodobně péčí německého dendrologa Camillo Schneidera, který byl spolupracovníkem zakladatele průhonického parku A. E. Silva Tarouky.
Schneider sám vykonal řadu cest do Číny a přivezl odtamtud diaspory rozmanitých druhů dřevin, jako byly, dnes už nezachovalé, přírodní druhy skalníků. A mezi nimi snad i růži Hugovu a růži sérskou, někdy také zvanou omejská (Rosa sericea resp. R. omeiensis).
Do běla zbarvená rosa sericea
Schneidrův exemplář růže Hugovy vysadil Silva Tarouka do tzv. růžové zahrádky u jižní paty průhonické kaple. Další exemplář, spolu s růži omejskou, vysadili k pozdějšímu skleníkovému komplexu za průhonickým velkostatkem, kde rostly ještě za mého průhonického působení.
Růže sérská resp. omejská byla objevena a do Evropy dovezena v roce 1901. Nejzajímavější odchylkou růže sérské/omejské je přirozená odrůda, varieta pteracantha.
Jméno růže Hugovy je jasné. Bělokvětá růže sérská se jmenuje podle starého řeckého označení Číny a také hedvábí = seriké. Tuto růži by bylo ovšem problematické pojmenovat českým výrazem čínská, protože už dávno předtím byla v Evropě známa Rosa chinensis, ergo růže čínská. Proto volím raději výraz sérská.
Blízko hory Omei v Číně bylo nalezeno několik dalších spontánních variet, kterým se dodnes říká růže omejské. Jednou z nich je zmíněná varieta pteracantha, doslova křídlotrná. Ostny jsou nápadné, nejnápadnější mezi růžemi vůbec. Jsou ploché a vypadají nejspíš jako tzv. složená matematická závorka. Jsou výrazně ploché a při procházejícím světle červeně prosvítavé.
Ve třicátých letech minulého století u německé firmy Max Krause zkřížili růži Hugovu s onou varietou pteragonis. Křížence uvedli na trh v roce 1938 pod názvem Rosa x pteragonis. Po druhé světové válce šéf průhonického Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví doc. dr. Bohumil Kavka provedl křížení obráceným směrem, a tak vznikla Rosa x hugoptera, jejíž exemplář můžete vidět např. na velkém nádvoří Průhonického parku dodnes.
Foto Shutterstock
Růže se ve velkém začaly v Čechách šlechtit zhruba ve 30. letech 20. století. Za posledních sto let se podařilo dohledat existenci 238 odrůd.
Dlouhé výhony, plazivý či zakrslý růst, tím se liší pnoucí, pokryvné a miniaturní růže od příbuzných. Díky tomu je využijeme jinde a jinak.
Velkokvěté čajohybridy vynikají paletou barevných tónů, nižší mnohokvěté růže se dost liší, proto se třídí do tří podskupin i podle květů.
Růže z Dunajské Stredy vyšlechtěné Szilvesztrem Gyõrym znají mnozí čeští obdivovatelé růží. Mají jedinečné květy, zajímavá jsou jména odrůd.
Během dubna je již nutné první sečení, sekejte hodně nízko, podpoříte tím odnožování trav. Můžete začít i s přihnojováním, ale – na jaře mají traviny obrovskou růstovou sílu, ke které jim pomáhají uložené zásobní látky. Přirozené živiny vystačí zhruba do června.
Děkuji panu Větvičkovi za krásný tip, růži si seženu, moc se mi líbí :o)