Botanický svět Václava Větvičky, tentokráte představí Třeboň – oblast mokrých luk, pasoucích se koní i květin s pozoruhodnými jmény.
Velký kus života jsem měl spjatý s Třeboní a Třeboňskem. Od sedmdesátých let minulého století až po změnu politického systému, možná spíš až do roku 1992, kdy jsem z Botanického ústavu přešel do Botanické zahrady. A to nemluvím o čase studijních, kdy jsme zejména červen trávili s kolegy ornitology a hydrobiology právě na Třeboňsku; jak v městě samém, tak na terénní stanici u rybníka Velký Tisý.
Třeboňsko – krajina rybníků a mokrých luk
Dnes mne k nadpisu i tématu poňoukl dotaz našeho čtenáře na konitrud. Je vám jistě jasné, že od konitrudu je jen nevelký kousek ke koním, které či kteří se pásávali okolo Třeboně. A pásávali se na tak úchvatném krajinném prvku, jakým byla tzv. mokrá luka se seníky. Dnes jsou luka přerušená obchvatem města, ale i na těch zbytcích jich ještě pár je. Byl to úchvatný fenomén, tmavé dřevěné stavby, kde se přes léto usušené seno skladovalo, a v zimě, když půda zmrzla a dalo se pro ně zajet povozem, se zajelo. Jeden rok jsme dokonce měli jako novoročenku – péefku panoramatický snímek mokrých luk se seníkem. Navíc jsem to vyvedl v sépii, v hnědém tónu a přes rastr, takže to vypadalo jako obraz starého mistra. A on za tím byl mladý, ještě ani ne učedník.
Dřevěné seníky Třeboňska – úchvatný fenomén
Výraz koniklec dokonce natolik zlidověl, že existoval i v podobách konikleč, koní kleč a koňský kleč.
Koňskou asociací se z mokrých luk a pasoucích se koní dostávám ke kytkám stejně tak koňmi poznamenaným. Koniklec představovat nemusím, koníčky, koníka a konimaltu ano. Bylo by nošením dříví do lesa, kdybych čtenářům Zahrádkáře, neřkuli přímo zahrádkářům vysvětloval, že v případě koniklece nešlo ani o koně, ani o klec. Dokonce ani o křížence pana Suchého, Jiřího Suchého, který zkřížil koniklec a pampeliškou a vyšel mu pampeklec a koniliška. V případě koniklece jde o starý omyl při přepisech, protože, vzhledem k převislému, poniklému květu, např. koniklece lučního černajícího, se správně říkalo poniklec. Dnes byste po „poniklém přídavném jménu“ asi marně pátrali, zachovalo se v přídavném jménu nicí (=převislý), ale hlavně v tak odtažitých pojmech, jako jsou slovesa vzniknout, zaniknout a vyniknout. Tu změnu z poniklece na koniklec zachycují již tzv. staročeské rostlinářské slovníčky.
Koniklec (Pulsatilla)
Lidová jména rostlin odrážejí fantazii i pozorování lidí. Například František Bartoš v roce 1906 v Dialektickém slovníku moravském uvádí jako jedno z lidových jmen ocúnu výraz koník. Ocún svou výjimečností (kvete na podzim, plodí na jaře) si vysloužil lidových jmen mnoho, od bacouna přes močurec, naháč, bujakovo vajce až po bogdalec, lúžnica a dřisťal. Koníka v množném čísle představují koníčky. Tak se někde na Moravě lidově říkalo orlíčkům, zatímco v Čechách označení koníčky patřilo oměji šalamounkovi. Možná v tom má prsty nebo alespoň hlásky „pohraniční“ němčina, která oměji říkala Pferdlein. František Čouka (též Čoka) zachytil také kdesi na Moravě, že lidovým výrazem koníčky byla označována šalvěj lékařská. Důvody pro to nejsou, bohužel, po ruce.
Ocún (Colchicum alpinum)
Z „koňských“ jmen rostlin mi zbyla konimalta ale i konimarta. Abych byl ve výčtu úplný, tak ještě přidám koňskou a kobylí mátu, koní mňať, metku koňskou, koňský balšám a asi pět dalších podobných lidových jmen. Všechny se týkají máty a její nati. V té konimaltě i konimartě tu mátu skoro uslyšíte. V hlavě kterého chasníka kdysi došlo i k takovému kotrmelci, že v případě máty zachoval ono koní či koňská – a přidal k tomu nohu. Tak vznikla zcela neprůhledná koňská noha, jíž se označovala máta rolní.
Třeboňsko pro mě vždy bylo víc než místem výzkumu – bylo krajinou s duší. Ať už vzpomínám na mokrá luka, koně, seníky nebo květiny se jmény tak rozmanitými, jako je český venkov sám, vždy mě to vrací k tomu, co je v botanice nejkrásnější: propojení přírody, jazyka a člověka.
Foto D. Auf, Shutterstock, Harold (wikimedia)
Nejen krásné květem, ale i se zajímavým vegetačním cyklem, nenáročností na stanoviště a prudce jedovaté. To vše v sobě skrývají ocúny.
Zelené střechy zmírňují ve městech negativní vliv velkých zastavěných a zpevněných ploch. Ale i pro dům ve venkovské krajině mají přínos.
Výběrem trvalek podle nároků na vláhu a slunce můžeme reagovat na změnu klimatu. Druhy vybereme tak, aby trvalky kvetly celou sezonu.
Když je na tom našinec dobře, může mít, kromě rodičů, i kmotra. Nikoliv toho mafiánského, ale kmocháčka, kmotříčka.
Pokud půda není zamrzlá, můžeme přesazovat přerostlé trvalky a případně je množit rozdělením trsů. Lze odebírat i kořenové řízky. U rostlin nově zasazených a přesazených nezapomeneme na ochranu mulčováním před promrzáním.
