Domů » Zahrada » Rady » Píše Václav Větvička » Ředkvičky, aneb botanické povídání Václava Větvičky
Ředkvičky, aneb botanické povídání Václava Větvičky
27. 4. 2025
V dubnu jsem jako malej kluk nedočkavě vyhlížel, kdy naše ředkvičky začnou červenat, Ať byly ještě ocáskově tenké, zpravidla jsem neodolal a zkusil je zakousnout.
Bydleli jsme na jižním Zápraží, v kraji a zemi košťálníků. V Braníku, kde jsem chodil do obecné, měšťanky i střední školy, měli košťálníci i svou ulici, Zelinářskou. Dnes zbyla jen ta ulice a její jméno, ředkvičky nám řetězce „zaručeně čerstvé“ dopraví ze Španěl – anebo z druhého konce světa.
Páni Zahradníci a ředkvičky
U nás v Modřanech, pokud si vzpomenu, byli páni zahradníci (Páni Zahradníci) mnozí. Jako třeba pan Novák, pan Pospíšil (u kterého jsem se „vyučil“), pan Debeliš (asi se psal jinak, možná De Bellis), pan Stránský, pan Litomylský (možná Litomyšlský, to víte je to div ne 75 let!). Bylo jich tuším osm nebo devět. Modřany byly malý městys za Prahou – a přesto se uživili! Ostatně, v naší malé čtvrtičce bylo šest hokynářů, div ne na každém rohu. A nešlo tam o činžáky, ale rodinné domky. Zelinářskou zahradu jak kapesník měli kousek za Duhovic prodejnou ovoce a zeleniny další pro mne už dnes bezejmenní; jen si ale pamatuju, jak jsem tam byl pro poslední svazek ředkviček za korunu! Mám optickou paměť, všechna ta zahradnictví bych dokázal zanést či ukázat na mapě – třebaže tam už dnes stojí domy a domky. Nebo rozmanité firemní stavby.
Ředkvičky – pária červené í bílé
Všichni modřanští vysévali ředkvičky do „mispetů“ (das Mistbett), pěkně pod sklo. „Topilo“ se kravským (někdy i koňským) hnojem, a měli zaručeno, že v dubnu budou ředkvičky na skousnutí. A kdyby ne, tak v květnu určitě. Vidím to před očima, 9. květen 1945, od Prahy jedou do Modřan ruské tanky a já jsem na ně (to víte že ne na ně, ale do rukou vojáků) házel svazky ředkviček. Bylo mi čerstvě sedm. Šáhnu teď do svých prastarých textů, v nichž jsem vzpomínal řecký akt odplaty, tzv. rafanidosis. Nebudu ji teď oživovat, ale nicméně podotýkám, že za ředkvičkami, párii mezi zeleninami, za těmi usměvavými bulvičkami nebo zmrzle se tvářícími bílými rampouchy se pravděpodobně musíme vrátit do starověkého Řecka. Tedy za nimi dozajista ne, jsou mladší. Ale za jejich „rodiči“ možná jen předpokládanými, totiž za druhy Raphanus maritimus a Raphanus rostratus, ředkví přímořskou a ředkví zobanitou.
Prapůvod pěstování ředkviček
Jenže! Řada pramenů uvádí, že se musíme vypravit ne na jih, ale na severozápad, a dokonce ne do antiky, ale do 16. století, tedy do doby, do níž se klade početí spíš počátek pěstování ředkviček v severozápadní Evropě. Co na tom, že jiní tvrdí, že ředkvičky z Orientu přivezl cestovatel Marco Polo! Botanické zařazení (to už se zase cituju) ředkvičky vypadá po vědecku takto: Raphanus sativus subsp. sativus. Někdy se také druh uváděl jménem subsp. radicula. Radix je kořen, radicula je kořínek.
Chuť závisí na zálivce
Je-li k dispozici pařeniště, je ředkvička vysloveně dubnovou zeleninou. Má krátkou vegetační dobu 25 až 36 dní. Aby nevykvetla, musí se pěstovat v krátkých dnech jara nebo podzimu, tedy od poloviny března do poloviny května a od srpna do září. A jejich chuť můžete snadno a jednoduše ovlivnit. Čím rychleji rostou, tím jsou kvalitnější, při pomalém růstu za chladného jara ztrácejí jakost a chuť. Čím vydatněji ředkvičky zaléváme, tím jsou šťavnatější, čím mají k vodě dál, tím víc pálí. Přidám zajímavé zjištění: Pevná bulvička svádí k tomu, že hodně vydrží. Jenže ředkvičky jsou ve stejné kategorii jako meruňky, broskve a třešně. Samozřejmě – co do skladovatelnosti.
Foto D. Auf
Zajímá toto téma vaše přátele? Dejte jim vědět!
Prosíme, nezapomeňte článek pochválit klepnutím na ❤
Dobrý podvečer, pan Václav Větvička má obrovskou pravdu.
Když má ředkvička málo vody tak pálí jako čert.
trochu pomůže ji posolit
Od pálivosti pomůže jakákoliv mastnota, tedy máslo na chleba pod ředkvičky či olej nebo majonéza do salátu.