Smil v botanice i vzpomínkách Václava Větvičky
7. 9. 2025Smil není jen rostlina, ale i kousek české historie. Václav Větvička vzpomíná na setkání se smilem, smilkou i slaměnkami a odhaluje jejich botanické zajímavosti.
Fejeton Václava Větvičky o ibišku neboli ajbiši – rostlině s bohatou historií, mnoha druhy a překvapivými příběhy.
Při hledání odpovědí na dotazy čtenářů Zahrádkáře přišla řeč – či spíš padl pohled – na ibišky. Václav Větvička ve svém fejetonu odkrývá příběhy názvů, původů i překvapivých souvislostí této známé, a přitom často nepochopené rostliny.
Ibišek nebo Hibiscus je totéž, čeština se tu moc nenamáhala s hledáním nového slova. Jen si lidé sem tam latinské Hibiscus či „ibišek“ upravili do pusy, aby se jim snadněji vyslovovalo. Třeba do podoby ajbiš, převzaté z německého Ibisch. Jenže i Němci to měli podobné s námi. Rod Hibiscus patří do čeledi slézovitých (Malvaceae), podobně jako jiné rostliny – například proskurník (Althaea), Lavatera či Alcea. Některým z nich, třeba právě proskurníku lékařskému (Althaea officinalis), říkají Němci Eibisch. A naši předkové si to převzali: proskurníku říkali jednoduše ajbiš či ibišek. Němci se posléze pochlapili a rostlinám z rodu Hibiscus přisoudili národní jméno Rosenibisch. Do obou jazyků se ibišek dostal přes latinu, a snad i přes řečtinu – z egyptského jména boha Ibis a přípony -iskó, znamenající „ctím, připodobňuji“.
V obecném povědomí se pod slovem ibišek skrývá nejčastěji ten velkokvětý – Hibiscus rosa-sinensis. Do češtiny se nepřekládá jako „čínská růže“, ale prostě jako ibišek čínský. Jenže rod Hibiscus zahrnuje na dvě stě druhů – rozšířených v mírném i tropickém pásmu. Například Hibiscus cannabinus, známý jako kenaf, je významná textilní rostlina. Její technické vlákno může být až 2,5 metru dlouhé, rostlina dorůstá výšky čtyř metrů a pochází z Indie. Vlákno se využívá podobně jako juta a semena obsahují až 20 % oleje.
Do Botanické zahrady, kde jsem působil, přinesl před lety dr. Jiří R. Haager semena či mladou rostlinu ibišku dřípeného (H. schizopetalus) z východní Afriky. Přestože jde o tropickou rostlinu, někdy se mu říká japonský ibišek. V Botanické zahradě Karlovy univerzity Na Slupi roste ve skleníku s bazénem viktorie královské. Jeho převislé květy s dřípenými korunními lístky daly vznik názvu schizo-petalus – „rozštípnutý okvětní lístek“.
V čajových směsích bývají nápadně tmavě červené sušené části, které dávají čajům růžovou barvu a příjemnou chuť. Ty pocházejí z ibišku súdánského pravého (H. sabdariffa var. sabdariffa) z tropické Afriky. Kalichy této rostliny po odkvětu dužnatějí, obsahují kyseliny, barviva i pektiny a používají se k výrobě džemů nebo sušené do čajů. Známé jsou pod názvem rozelle.
Nejznámější u nás je jistě ibišek čínský, pěstovaný v mnoha odrůdách, ale stále oblíbenější je i ibišek syrský (H. syriacus). Pochází spíše z jižní a východní Asie než ze Sýrie. Díky mírným zimám se u nás téměř zdomácněl – kvete od druhé poloviny léta a jeho modrofialové květy jsou ozdobou pozdních zahrad. Často se i sám vysemeňuje a stal se běžnou součástí našich podzimních záhonů.
Foto: D. Auf, J. Stanzel
Pokud půda není zamrzlá, můžeme přesazovat přerostlé trvalky a případně je množit rozdělením trsů. Lze odebírat i kořenové řízky. U rostlin nově zasazených a přesazených nezapomeneme na ochranu mulčováním před promrzáním.