K jídlu dozrávají plody mišpulí v nejteplejších lokalitách obyčejně až na konci října, jinde až po prvních mrazících. Teprve po dozrání se stávají atraktivním stolním ovocem.
Plně vyzrálé, nebo mrazem přešlé plody měknou, hniličkovatí, sládnou, ztrácejí se z nich třísloviny. Nakyslá dužnina zvláštně voní – připomíná hotovou marmeládu v přírodním balení. Obsahuje velká semena. Po odstranění slupky a semen se plody dají zpracovat na jednosložkovou marmeládu, na želé, konzervují se i sušením do směsí či ovocných placek.
Mišpule je i okrasnou dřevinou, stromem či keřem vysokým až 5 m, foto I. Dvořák
Ačkoliv latinské jméno mišpule obecné Mespilus germanica svádí k domněnce, že jde o téměř domácí druh ovoce, je všechno jinak. Druh pochází z Malé Asie, z oblasti Kavkazu a severního Íránu. Druhové jméno mišpuli přiřkl botanik Linné. V jeho době se hojně pěstovala ve střední Evropě, zejména v klášterních zahradách.
Do Evropy (Řecka) se dostala nejspíše v 8. století př. n. l. Zhruba za šest století se začala objevovat i v Římě a právě Římané ji při svých výbojích rozšířili po Evropě.
Mišpule se staly oblíbeným ovocem Ludvíka XIV. Říkal jim dobré hrušky. Nechal je dovážet z oblasti ve středověku zvané Levanta. Do Francie putovaly z oblasti dnešního Izraele, Palestiny, Libanonu, Jordánska a Sýrie, případně také z pobřežních měst Egypta, Řecka a Anatolie.
Plod mišpule je drobná (průměr 2,5–5 cm), šedozelená, tvarem zajímavá malvice. Mišpule upoutá i v době květu, ten je oproti ostatním pěstovaným druhům s malvicí výrazně větší, bílé barvy.
Pěstuje se často jako semenáč s menšími plody, nebo odrůda Holandská s plody většími. Množí se výsevem nebo roubováním na semenáče hlohu, na semenáč hrušně. Na semenáči jeřábu či kdouloni není mišpule dlouhověká. Keř může dosáhnout výšky a šířky 4–5 metrů. Plodí pravidelně, v některých lokalitách, kde ji lidé nesklízejí, se suché nepoživatelné plody udrží na stromech i do další sezony.
Jako okrasný strom poroste mišpule i na suchých kamenitých půdách, prakticky na celém území Česka. Jako ovocná dřevina vyžaduje mišpule polohy teplé, slunné. I když patří k teplomilným dřevinám, snáší velmi dobře nízké teploty i silné mrazy.
Mišpule má tvrdé dřevo vyhledávané řezbáři, výrobci intarzií.
Foto autor a Shutterstock
Prastará dřevina bývala ceněna v minulosti kvůli dřevu, které se používalo pro výrobu zbraní – kopí, oštěpů, šípů. Dnes nás dřín těší svou krásou i obsahem vitaminů v plodech.
Do evropské krajiny patří jeřáb oskeruše po staletí a to kvůli pradávnému přizpůsobení se teplému a suchému klimatu i díky své dlouhověkosti.
Jaká množství plodů, jaký díl úrody můžeme očekávat od jádrovin, peckovin, ořešáku nebo méně tradičních stromů, jako je moruše, mandloň, červený jeřáb, oskeruše?
K dřevinám, které spojují užitek s okrasou, patří pestrý rod jeřábů. Na sklonku léta upoutá barvami plodů i listí. A když jeřabiny nezachutnají nám, kulatí se bříška ptačí.
Koncem měsíce vysazujeme v teplejších oblastech a podle vývoje počasí hlíznaté květiny, z nichž zejména jiřinky (Dahlia) krášlí zahradu po celé léto až do prvních podzimních mrazíků. Pokud chceme kvetení jiřin uspíšit, můžeme je přirychlit v teplejších podmínkách v květináčích.
