Pukanec je bývalým svobodným hornickým městem na Slovensku a místem největšího výskytu moruše černé ve střední a západní Evropě.
Autor tohoto článku patří mezi čtenáře našeho časopisu Zahrádkář a rád by se podělil o zkušenosti s pěstováním moruší na Slovensku.
Co se týká názvosloví u moruší, stále je v tom tak trochu zmatek. Možná i proto, že český botanik Karel Domin identifikoval v roce 1947 vzorky moruše ze Slovenska jako křížence a nazval je moruší trnavskou. Ovšem v Trnavě žádné moruše černé nerostou. On měl k dispozici vzorek z Časté, kde roste možná 10 stromů moruše černé (Morus nigra).
Moruše černá v Pukanci. Strom starý okolo 400 let.
Jeho omyl vyvrátili botanici, jako hlavní botanik Arboreta Mlyňany Daniel Kovalovský v roce 1960 a další. Stále se však používá název moruše trnavská jako synonymum pro moruši černou a to i v zahradnictví.
Do Evropy se dostala v souvislosti s chovem bource a výrobou pravého hedvábí asi v 16. století z Číny.
Jde o opadavý strom, který dorůstá do výšky okolo 10m. Plody má sladké a nevýrazné. Snadno se rozmnožuje a roste bujně u cest. Existují její varianty červená a černá. I my máme nějaké německé a nizozemské v Pukanci vysazeny.
V Turecku se plody suší, melou nebo se z nich vyrábí marmelády. U nás jsou k dostání v sušené podobě v prodejnách se zdravou výživou.
Pochází z Íránu a jižního Kavkazu. Řekové ji rozšířili do Říma a odtud se šířila přes Římany a klášterní zahrady do Evropy.
Moruše černá je strom zcela jiného vzrůstu s výraznějšími sladkokyselými plody a jemnou vůní. Je náročná na teplo a složitěji se rozmnožuje.
Na svazích pukanských vinic roste okolo 470 starých stromů těchto moruší podobných olivám. V okolních vesnicích na jižních svazích Štiavnických hor je to dohromady asi 950 stromů. Na celém Slovensku ve vinařských oblastech je to okolo 1500 stromů. Nějaké se asi najdou také ve vinicích na Jižní Moravě, ale morušová zahrada v Litoměřicích má pouze moruši bílou.
Vypravili jsme se také na několik jejich lokalit v Evropě – Rhodos, Sicílii, Anglii. Navštívili jsme také tureské město Adana, kde se věnují výzkumu moruší na univerzitě.
Dosud je záhadou, kdo je tehdy u nás vysadil. Je o tom bohužel minimum zpráv. Jedna z nich poukazuje na dobu tureckého obležení, kdy došlo i k vypálení Pukance. Turci tu byli 150 let.
Tak či onak je pravdou, že Pukanec má mimořádně příznivé klima na teplomilné ovoce. Pěstujeme u nás vlastní mandloně, oskeruše, fíky, mišpule, kdouloně i révu, která ve výšce přibližně 400 m n. m. dozrává až k 25 stupňům cukernatosti.
Vypěstované plody moruše černé jsme začali podomácku sušit, děláme vynikající džemy, sirupy, likéry a pálíme špičkovou morušovou pálenku.
Foto autor a Shutterstock
Dříve morušovníky po léta mohutněly u silnic i na venkovských dvorech. Koruny příjemně stínily, plody zpestřily jídelníček člověku i drůbeži.
Odrůdy, pro které se ujalo označení historické, mohou lákat k výsadbě do zahrady také kvůli dávné minulosti, v níž se osvědčily.
K jídlu dozrávají plody mišpulí v nejteplejších lokalitách obyčejně až na konci října, jinde až po prvních mrazících. Teprve po dozrání se stávají atraktivním stolním ovocem.
Do evropské krajiny patří jeřáb oskeruše po staletí a to jak kvůli pradávnému přizpůsobení se teplému a suchému klimatu, tak díky své dlouhověkosti.
Červnem začíná léto, červnový sluneční svit ukusuje 13 % z celoročního slunečního koláče.
