Zní to překvapivě, ale je to tak: Rod Pelargonium zahrnuje bezmála na tři stovky druhů, téměř celá polovina z nich jsou sukulentní muškáty!
Převážná část muškátů pochází ze suchých oblastí jižní Afriky, kde můžeme nalézt přes dvě stovky druhů. Další rostou ve východních oblastech Afriky. Několik druhů se nachází na Madagaskaru, na Blízkém východě a také v Austrálii.
Drobné květy Pelargonium klighardtense prozrazují, že rostlina přichází do vegetačního růstu
Sukulentní druhy pelargonií osídlují extrémní stanoviště pouští a polopouští, kde jsou srážky rozděleny velmi nepravidelně a během roku jich spadne jen 200–400 mm. V těchto oblastech je přibližně 240–260 slunečných dní v roce. Tyto podmínky daly vzniknout sukulentním adaptacím, které umožňují přežití rostlin v takto extrémních podmínkách.
Sukulentní zástupci rodu Pelargonium vytvářejí vytrvalé polokeře (spodní část rostlin dřevnatí, horní části jsou bylinné), u kterých může dužnatět stonek, ale sukulentní podoby mohou částečně nabývat i listy. Jejich čepel je nejrůzněji tvarovaná, na okrajích však většinou třásnitá a často i zubatá. Nejen to však činí botanické druhy pelargonií zajímavými a přitažlivými.
Květy Pelargonium cortusifolium jsou opravdu úchvatné
Další krásou, kvůli které jsou sukulentní pelargonie vyhledávaným objektem specialistů, jsou bezesporu jejich květy. Nejsou zdaleka tak velké a bohaté jako květy pěstovaných hybridních odrůd, ale jejich přírodní krása je stěží popsatelná. Skládají se ze dvou větších horních korunních lístků, které bývají často s kresbou či proužky a tří spodních, které jsou většinou jednobarevné.
Zobanitý plod dozrává za měsíc až za dva. Přitom se oddělují jednosemenné plůdky s úzkou dlouhou osinou, která se zkrucuje v závislosti na vlhkosti.
Vytvořit zcela jednotnou pěstební šablonu pro tak rozmanitý rod není možné, ale bereme-li v úvahu přírodní poměry, ze kterých sukulentní druhy pocházejí, můžeme určitý model nastavit.
Z uvedeného vyplývá, že hlavní vegetační dobou je jaro. Léto je pak obdobím částečného nebo úplného vegetačního klidu, přičemž rostliny začínají většinou znovu vegetovat s příchodem chladnějších dnů na podzim.
Během zimy se snažíme udržet rostliny v minimálním růstu, a to jen velmi sporadickou zálivkou a teplotami okolo 15 °C. Pokud bychom rostliny příliš zalévali a zimovali při vysokých teplotách (nad 20 °C), došlo by k deformitám růstu.
Substrát pro pěstování by měl být stejně jako u ostatních sukulentů velmi propustný a lehký.
Pelargonium ardens
Přírodní druhy pelargonií můžeme rozmnožovat semeny nebo i řízkováním (u těch druhů, které vytvářejí větvené stonky). Vyséváme nejlépe na jaře, protože semenáče z pozdějšího setí mnohem hůře přezimují. Pro rozmnožování řízky volíme dobu individuálně podle maximální vegetace daného druhu.
Odebírané vrcholové řízky by měly být dobře vyzrálé, avšak ne zcela ztvrdlé. Odebraný řízek seřízneme kolmo pod listem, který se odstraní. Takto odebrané řízky pícháme do čistého agroperlitu nebo do směsi agroperlitu a rašeliny v poměru 1:1.
Foto autor
Kosmatcovité rostliny, především jihoafrické, představují pro mnohé pěstitele sukulentů jeden ze základních kamenů jejich pěstitelské záliby v exotických květinách.
Sukulenty ho zajímaly už v dětství, ale živobytím se mu staly až po třicítce, dozvěděli jsme se při návštěvě pěstitele sukulentů Jaroslava Honce.
Zástupci rodu Crassula nečtou módní časopisy, a tak nevědí, že jejich české pojmenování zní dosti hanlivě. Jejich tloušťka má však docela zřejmý účel.
Málokterá skupina sukulentních rostlin je jedněmi tolik opěvovaná pro svou krásu a jedinečnost a druhými tolik zatracovaná pro odlišnou kulturu i pěstování.
Ovoce z vlastní zahrady si právem ceníme. Začínáme-li zahrádkařit, věnujme své úsilí osvědčeným druhům. S jak velkou výsadbou a úrodou bychom pak mohli počítat?
