Které nejzajímavější a nejkrásnější rody by neměly uniknout žádnému zájemci o pěstování kaktusů? Následující hitparáda zve zájemce k nádhernému hobby – ke kaktusaření.
Náročný rod kaktusů, o jehož pěstování by měli přemýšlet jen zkušenější kaktusáři. Rod čítá asi osm druhů, které obývají suchá stanoviště severního Mexika a jihu USA. Stonek, jehož velká část je ukryta pod zemí, je v horní části rozdělen na různě utvářené bradavky. Bílé, růžové nebo i fialovočerveně zbarvené květy se objevují v závěru vegetační sezony a patří k velkým ozdobám těchto prazvláštních kaktusů.
Ariocarpus trigonus
Jejich pěstování je s nejmenším rizikem v čistě minerálním substrátu (směs pemzy, antuky, propraného říčního písku a agroperlitu), který je velmi propustný a vysychavý. Asi nejméně problematickým zástupcem z hlediska pěstitelské náročnosti jsou rostliny z okruhu Ariocarpus trigonus. Dospělé rostliny ve sbírkách každoročně spolehlivě vykvétají v druhé polovině září smetanově zbarvenými květy.
Zajímavý a sběratelsky nesmírně atraktivní rod, jehož zástupci se vyskytují především v severním Mexiku. Stonky jednotlivých druhů jsou dosti rozmanitě utvářené, ovšem neomylným spojovacím znakem jsou květy, plody, semena, ale také bílé plstnaté vločky pokrývající více či méně hustě pokožku stonku těchto kaktusů. Žlutě zbarvené květy mají u některých druhů červeně zbarvený jícen (např. A. couahuilense, A. capricorne) a po opylení a oplození se mění ve vysychavé bobule s hnědými miskovitými semeny.
Astrophytum niveum
Nejznámějším a nejpěstovanějším druhem je určitě Astrophytum myriostigma. Jedním z nejkrásnějších zástupců v přírodě i ve sbírkách je Astrophytum niveum. Všechna astrofyta potřebují dobře propustný substrát, plné slunce a přezimování při teplotách okolo 12 °C. Pak kvetou bez přestání celou vegetační sezonu.
Astrophytum myriostigma
Tento rod vyskytující se od středního Mexika po jižní státy USA zahrnuje přibližně 50 druhů. Jejich stonek je rozdělen na bradavky s brázdou na svrchní straně, což je jeden z určovacích znaků rodu. Nejčastěji vykvétají žlutou barvou květů, ale existují i druhy např. Coryphantha elephantidens s květy v nejrůznějších odstínech růžovofialové. Kvetou pravidelně po celé léto, přičemž plody z letošního roku uzrají až rok následující, kdy se z temene vysune kyjovitá, nejčastěji zelená dužnatá bobule.
Coryphantha elephantidens
Jejich pěstování není nijak náročné, bez problémů rostou na vlastních kořenech. Pozor však na letní stagnaci – v době největších letních veder nedoporučuji zalévat! Zvláště pak menší rostliny snadno podléhají bakteriózám a pěstiteli doslova shnijí před očima. Coryphantha pallida z centrálních oblastí Mexika vykvétá typickým žlutým květem.
Coryphantha palida
Zástupce jihoamerických kaktusových rodů, který se vyskytuje prakticky jen na území státu Brazílie. Tam osídluje řídce zarostlé planiny a vytváří většinou jen malé, ostrůvkovité populace. Rod čítá několik desítek druhů, které jsou charakteristické tím, že v dospělosti začnou vytvářet na temeni shluk vaty a štětinovitých trnů tzv. cefálium, ze kterého vyrůstají smetanově bílé, velmi vonné květy otevírající se v podvečer a kvetoucí během noci. Úzce kyjovitá bobule ukrývá drobná černá semena, jimiž se rozmnožuje.
Discocactus mamillosus
Z pěstitelského pohledu se jedná o druhy, které jsou určeny kaktusářům s určitou zkušeností. Často se diskokaktusy pěstují roubované. Podmínkou jejich úspěšné kultury jsou poměrně vysoké teploty během zimování. Proto je velmi vhodné umístit tyto kaktusy na parapet okna a během vegetačního klidu je prakticky nezalévat. Discocactus mammillosus je bezesporu jedním z nejsnáze pěstovatelných zástupců rodu.
Dnes čítá tento rod pouze několik málo druhů, ale původně byl jakýmsi sběrným rodem pro všechny kulovité kaktusy. Jeho zástupci rostou v Mexiku a na jihu USA. Echinocactus grusonii je snad nejpěstovanějším kaktusem vůbec, ale v přírodě patří k velmi ohroženým druhům. Tato typická zlatě otrněná koule získala všude na světě úsměvné lidové pojmenování židle pro tchýni.
Echinocactus grusonii
Jeho pěstování je snadné, ale květuschopné velikosti doroste až za mnoho desítek let. Kdo však touží po velkých, dospělých rostlinách, stačí, aby zainventoval několik tisíc korun a pořídil si jedince vypěstovaného v některém zahradnictví na Kanárských ostrovech.
Jeden z velkých rodů kaktusů. Popsáno bylo přes sto druhů, jejichž areál se táhne od středního Mexika až po středozápadní oblasti USA, některé druhy dokonce patří mezi zimovzdorné nebo mrazuvdorné kaktusy, jako například Echinocereus triglochidiatus z chladnějších oblastí USA. Většinou se jedná o krátce sloupkovité, trsnatě rostoucí kaktusy, ale výjimkou nejsou v rámci rodu ani drobné solitérně rostoucí druhy. Také barva květů je u jednotlivých druhů rozdílná, nejčastěji kvetou echinocereusy růžovofialovým květem, ale v rámci rodu známe květy bílé, smetanové, žluté i oranžové. Typickým znakem však je zelená blizna, která výrazně kontrastuje s pastelovými barvami květů.
Echinocereus triglochidiatus
Pěstitelé mají tento rod ve velké oblibě, a to především pro snadné pěstování echinocereusů a pro jejich krásné květy. Typickým zástupcem tohoto rodu je např. Echinocereus rigidissimmus var. rubispinus, pro nějž je typické pektinátní otrnění zabarvené do červena a velký, růžovofialový květ se světlým jícnem.
Echinocereus rigidissimmus rubrispinus
Pro všechny kaktusáře velký oříšek, nikoliv z pěstitelského, ale z taxonomického hlediska. Jednotlivé druhy jsou si značně podobné až na ty nevyhraněnější a navíc jsou v rámci rodu velmi variabilní. Proto se většina pěstitelů uchyluje k tomu, že má ve sbírce rostliny s evidovaným původem, což do značné míry eliminuje potíže s jejich taxonomickým zařazením. Jedná se o mimořádně krásné kaktusy s větším počtem zvlněných žeber a většinou i s výrazným otrněním.
Echinofossulocactus pentacanthus
Květy jsou světlé, často s nafialovělým proužkem uprostřed okvětních lístků. Pěstování je velmi jednoduché a právě zástupci tohoto rodu krásně prospívají pod širým nebem chráněni stříškou proti dešti. Jedním z typických zástupců je Echinofossulocactus pentacanthus, který však může nabývat nejrůznějších podob, proto je určování jednotlivých druhů opravdu obtížné.
Asi nejpěstovanějším kaktusem v našich domácnostech jsou rostliny z okruhu Echinopsis eyresii. Během noci vykvétají velkým, bílým nebo narůžovělým trubkovitým květem, vytvářejí často mnoho odnoží, které snadno zakořeňují a proto se tak dobře množí a předávají sousedovi či známému.
Echinopsis obrepanda
Echinopsisy rostou v několika státech Jižní Ameriky a patří k nesmírně snadno pěstovatelným kaktusům. Vyžadují však dostatek čerstvého vzduchu a z toho důvodu se jim během vegetace snažíme dopřát dobře větrané pařeniště nebo umístění pod stříšku jako u předcházejícího rodu. Zimujeme při teplotách od 5 do 10 °C. Echinopsis obrepanda je typický tím, že jeho květy mohou být od bílé barvy až po sytě růžovofialovou.
Jeden z nejvýraznějších a nejrozšířenějších kaktusových rodů Mexika a jihozápadu USA. Rod čítá přibližně 35 základních druhů, které dorůstají obvykle větších rozměrů, ale existují i zástupci rodu, jejichž stonky jsou relativně malé. Pro ferokaktusy je typické jejich otrnění, výrazné květy a stavba plodů. Barevné otrnění, které nejvíce hýří barvami při plném růstu, nahrazuje krásu květů, které se větších druhů objevují až po několika desetiletích.
Ferocactus diguetii
Kvetoucí exempláře např. Ferocactus diguetii, proto můžeme obdivovat pouze na nalezišti. Pěstování většiny druhů je bezproblémové, nevyžadují žádné zvláštnosti. Pouze druhy pocházející z teplejších oblastí potřebují vyšší teploty během zimování, které by neměly dlouhodobě klesat pod 12 °C.
Mnohé druhy tohoto rodu jsou asi nejčastějšími zástupci jihoamerických kaktusů v našich sbírkách. Ve své domovině rostou většinou na travnatých pahorcích, na horských kamenitých svazích, často v přistínění okolní vegetace. Tomu také odpovídají jejich pěstitelské nároky, přičemž většina druhů dá přednost rozptýlenému světlu před přímým slunečním úpalem.
Gymnocalycium oenanthemum patří do skupiny drobnosemenných druhů
Pro pěstování jim vyhovuje lehká směs namíchaná z kvalitního rašelinového substrátu s přídavkem písku, proprané antuky a agroperlitu. Charakteristickým znakem rodu je květní trubka pokrytá šupinami, které směrem k vrcholu přecházejí ve vnější okvětní lístky. Barva vnitřních okvětních lístků u jednotlivých druhů je od bílé přes žlutou, růžovou až po sytě červenou. Jejich pěstování je jednoduché a lze ho doporučit i naprostým začátečníkům.
Další z významných jihoamerických rodů, jehož zástupci rostou především v bolívijských horách. Jsou to kulovité, ploše kulovité nebo mírně sloupkovité kaktusy vyznačující se výrazným otrněním a krásnými květy pastelových barev, které však vydrží kvést pouze jediný den.
Lobivia ferox má velké květy v barvách od smetanové až po žlutou
Nejlépe se jim daří v dobře větraných pařeništích nebo pouze pod přístřeškem na čerstvém vzduchu. Zimování vyžadují poměrně chladné (5–10 °C), jinak se v předjaří mohou „probudit“, což se projeví zahájením růstu a následnou deformací stonku v důsledku malé intenzity slunečního záření. Rozmnožujeme je výsevem semen nebo u některých druhů i zakořeňováním sporadicky se tvořících odnoží.
V rámci čeledi Cactaceae se jedná o druhově nejpočetnější rod. Popsáno bylo několik set taxonů, ovšem spolehlivě můžeme rozlišit přibližně 150 druhů. Největší druhové zastoupení má tento rod v Mexiku, ale zasahuje i na území USA a nejjižnější taxon roste až v jihoamerické Kolumbii. Stonky nejrůznějších tvarů jsou rozděleny na bradavky, jejichž vrcholová část nese trny, kdežto v paždí bradavek se vyvíjejí květy. Květy jsou buď menší, avšak vytvářejí věneček mnoha květů okolo vegetačního vrcholu. Druhá skupina takzvaných velkokvětých mamilárií vytváří květy zakládané v horní třetině stonku, květy jsou většinou velké, trubkovité nebo nálevkovité a mají nejrůznější barvy.
Typický věneček červených květů vytváří např. Mammillaria crassior
Mamilárie patří k pěstitelsky velmi oblíbeným kaktusům. Existuje dokonce mnoho specializovaných sbírek právě na tento kaktusový rod. Velká většina patří mezi pěstitelsky nenáročné druhy, ale v rámci rodu jsou i výjimky, jejichž pěstování je určeno přeci jen zkušenějším kaktusářům.
Významný jihoamerický rod kaktusů, vyskytující se ve státech Brazílie, Argentina, Paraguay a Uruguay. Obsazují travnaté pampy, skalnaté výchozy kopců, ale některé druhy rostou i v horském prostředí. Trošku problematická je taxonomie tohoto rodu, protože mnozí botaničtí odborníci se nemohou shodnout, zda do rodu Notocactus zařazovat i zástupce jiných rodů (např. Brasilicactus, Eriocactus, Parodia, Wiginsia) či nikoliv. To však většině pěstitelů nedělá příliš vrásky.
Notocactus crassigibus vytváří velké žluté květy
Zástupci tohoto rodu jsou jedněmi z nejvyhledávanějších a nejpěstovanějších kaktusů. Pěstování prakticky všech druhů je bezproblematické a valná většina druhů kvete velkým žlutým květem s červenou bliznou. V rámci rodu je však i několik druhů, jejichž barva květů je fialovočervená nebo červená.
Pro svou nenáročnost bývají zástupci tohoto rodu často pěstováni i v málo vyhovujících podmínkách, kde vytvářejí nepěkně formované články táhnoucí se za světlem. Jelikož se zástupci tohoto rodu vyskytují na všech třech amerických kontinentech, ty nejseverněji rostoucí opuncie z USA a Kanady přežívají na skalce i naši zimu. Stonek je rozdělen na články, které jsou buď ploché, nebo válečkovité. Kromě normálních trnů mají opuncie v areolách jemné štětičkovité trny se zpětnými háčky na vrcholu, tzv. glochidy (glochidie). Velmi snadno se zapíchnou do pokožky, ale o poznání hůře se z ní odstraňují. Dříve se používal rozehřátý vosk, který po nakapání na pokožku vychladl a při jeho strhnutí se odstranily i glochidy. V současnosti k jejich odstranění zřejmě postačí některé běžné depilační prostředky.
Typickým druhem pouští jihozápadu USA je Opuntia basilaris
Opuncie snadno rozmnožujeme zakořeňováním oddělených článků. V úvahu připadá i výsev semen, ale cesta k větší rostlině je tak mnohem zdlouhavější. Opuncie patří k významným komerčně využívaným kaktusům, protože plody některých druhů (především Opuntia ficus–indica), jsou vyhledávaným ovocem i surovinou pro výrobu šťáv a džemů. Jejich plody se prodávají pod španělským označením tuna nebo v anglofonních zemích jako prickley pear.
Tento jihoamerický rod kaktusů obývá většinou podhůří And a dokáže vystoupat až do nadmořských výšek okolo 3 000 m. Z toho důvodu mu také svědčí dobře větrané prostředí pařeniště. Pro celý rod jsou charakteristická malá semínka, ovšem vyklíčené semenáčky dobře prospívají, poměrně rychle přirůstají a brzy kvetou. Jejich květy jsou opravdovou pastvou pro oči, jelikož hýří všemi barvami.
Zástupci rodu Parodia patří mezi oblíbené a často pěstované kaktusy
Pěstování v dobře propustném substrátu je bez větších potíží. Zimujeme na světle při teplotách 5–10 °C.
Vysokohorský rod bolívijských kaktusů, blízce příbuzný s rodem Rebutia, od kterého se však liší úzce protáhlou areolou a rýhou na horní straně hrbolců, do kterých se stonek rozpadá.
Rod Sulcorebutia je jakýmsi hitem posledních let. Jedním z nejkrásnějších druhů v rámci celého rodu je bezesporu Sulcorebutia rauschii.
V současné době se jedná o rod, který zažívá svůj pěstitelský boom. Příčinou jsou zřejmě malé rozměry, překrásné různobarevné květy, nevšední pestrost v barvě trnů a jejich skladbě a v neposlední řadě i poměrně snadné pěstování. Některé druhy s řepovitým kořenem jsou citlivější k dlouhotrvajícímu přemokření. Spolehlivou metodou rozmnožování je výsev semen a u trsnatých zástupců rodu pak i dělení trsů.
Nepříliš početný rod čítající jen asi 12 druhů pocházejících většinou z Mexika a okrajově z jihu USA, je však pěstitelsky natolik zajímavý, že se o něm rovněž zmiňujeme. Vyznačuje se překrásnými květy a velkou variabilitou jednotlivých druhů pocházejících z různých nalezišť. Z toho důvodu má řada kaktusářů jednotlivé druhy tohoto rodu označeny také původem, jelikož rostliny z jednotlivých nalezišť se mohou výrazně odlišovat formou otrnění, částečně habitem ale také i barvou květů (podobně tomu však je i u jiných rodů jako u předešlého rodu Sulcorebutia).
Jedny z nejkrásnějších květů mezi kaktusy vytváří Thelocactus bicolor
Thelokaktusy pěstujeme v dobře propustném, výrazně minerálním substrátu s přídavkem agroperlitu. Zimujeme při teplotách okolo 10–12 °C. Semena klíčí spolehlivě a semenáčky přirůstají poměrně rychle.
Nesmírně zajímavý rod miniaturních mexických kaktusů, k němuž bylo přiřazeno v minulosti mnoho dalších druhů, které jsou nebo byly zařazeny do samostatných rodů jakým je např. Gymnocactus. V současnosti uznávají botanici asi 20 druhů, které jsou vesměs na pěstování přeci jen choulostivější než běžné druhy. Jednak je to způsobeno tím, že většina z nich má tzv. řepovitý kořen a také tím, že v přírodě obsazují extrémní stanoviště v puklinách skal nebo v kolmých skalních stěnách.
Turbinicarpus pseudopectinatus má velmi jemné hřebínkovité otrnění a velké růžovofialové květy
Ve sbírkách vyžadují umístění na plném slunci a minerální substrát. Ideální je vysázet několik jedinců téhož druhu do jedné misky. Zimujeme na světle při teplotách 10–12 °C, jelikož některé druhy jako např. Turbinicarpus pseudocetinatus nebo T. valdezianus nasazují poupata extrémně brzy, kdy má většina kaktusů ještě vegetační klid.
Foto autor
Kaktusy se často spokojí s parapetem jižního okna. Mnozí pěstitelé své oblíbence letní, což řadě druhů kaktusů asi opravdu prospívá.
Každý začínající pěstitel kaktusů zjistí při pročítání první knihy o svých oblíbených rostlinách, že pocházejí z Nového světa. Tedy z oblastí Severní, Střední a Jižní Ameriky.
Během vegetace potřebují všechny kaktusy teplo. Chladnomilnost a teplomilnost se týká nároků jednotlivých druhů a rodů na teploty během zimování.
V našich zeměpisných šířkách a délkách nemají kaktusy úplně ideální podmínky k růstu. Především jim schází dostatek slunečního svitu během podzimních a zimních měsíců.
Ovocné stromy můžeme začít prořezávat již v prvním měsíci roku. Podmínkou je však teplota nad bodem mrazu, které trvá aspoň několik dní po sobě. Průklest v tomto období děláme u jabloní a hrušní, u rybízu a angreštu.
Všichni kaktusáři jsou skvělí lidé.Neznám, žádného kaktusáře lumpa.Škoda, že ti staří vymírají a ti mladí dnes mají jiné koníčky .Kaktusy pěstují od 12 let a mám i 75 lete kousky.Vlastně celý rok, podle druhů kvetou a jejích květy jsou nádherné a jedinečné.Některé druhy nádherně voní.
Pěstuji kaktusy jen pár let a neznám ani druhy,které mám.Jen bych potřebovala informaci,zda se mají odstranit u jednoho žlutě kvetoucího zbytky starých květů na vrcholku kaktusu,když z nich příští rok vykvétají znovu.Jen jednou kvetl i po stranách,ale letos z těch postranních už nevykvetl.
Děkuji Marta Hrabáková
Jak velkou zahradu bych musel mít na 50 růží nebo jiřin! A mně stačí při vhodné volbě jeden velký stůl. Květy skoro celý rok a skoro každý jiný. Paráda.