
Pestré a vonné květy bramboříků provázejí člověka po staletí od podzimu přes Vánoce až do předjaří. Byla by však škoda brambořík považovat za sezonní dekoraci.
Nahlédněme do historie a tajů pěstování bramboříků, jistě si to zaslouží.
Rod Cyclamen neboli brambořík zahrnuje přibližně dvacet druhů, pocházejících ze Středomoří, Malé Asie, vzácně je lze nalézt i v lesích evropských hor (Alpy, Česko, Polsko, Kavkaz), kde rostou jako podrost stromů a keřů. Ačkoliv byl rod Cyclamen po staletí řazen do čeledi Primulaceae, botanici jej přeřadili do čeledi Myrsinaceae.
Latinské jméno Cyclamen odvozené z řeckého kyklos (okrouhlý, točitý) upomíná na okrouhlý tvar hlízy, případně spirálovité stáčení semeníků. Jménem kyklaminos nazývá tuto rostlinu již Hippokrates a doporučuje ji proti hadímu uštknutí a jako ochranu proti zlým kouzlům. V zahraničí bývá lidový název odvozen od toho, že hlízy bramboříků jsou oblíbenou potravou divokých prasat, proto je označován jako chléb prasat. Poetické a něžné je naopak německé lidové jméno alpská fialka.
Zajímavější však jistě je, že některé druhy lze při dodržení pěstebních podmínek pěstovat také v tuzemském klimatu: na skalkách, jako podrostovou trvalku, případně přenosnou rostlinu.
Jedná se zejména o Cyclamen coum, který kvete na jaře, nebo i brambořík břečťanolistý (C. hederifolium) vykvétající na podzim, a vzácněji pěstovaný evropský brambořík nachový (C. purpurascens), jehož květy se objevují od konce léta do podzimu. Tyto druhy mohou být jistě zajímavým zpestřením zahrad.
Obecně známý druh pokojového bramboříku (C. persicum) je v původní, přírodní formě domovinou na Kypru, v Libanonu, Řecku a Izraeli. Je teplomilnější a nikdo by v něm dnes patrně nerozeznal ony rostliny, jež dnes zdobí naše domovy.
Díky neustálému šlechtění, které probíhalo již od počátku 17. století ve Francii, Anglii a Německu, se dnes můžeme těšit z úžasné rozmanitosti barev i tvarů květů, dekorativních stříbrně mramorovaných listů a rostlin, které mají miniaturní nebo naopak robustní vzrůst.
Velmi oblíbené a žádané byly také odrůdy vyšlechtěné pro řez květů, které vynikaly dlouhými květními stonky a velkými květy, mnohdy se zkadeřenými okraji nebo plnokvěté. Tyto řezané bramboříky byly velmi žádané, jelikož vykvétaly od podzimu do jara, tedy v době, kdy byl dříve nedostatek čerstvých květin do kytic. Svoji oblibu si zasloužily i díky dlouhé trvanlivosti ve váze.
K tomu, aby brambořík vydržel po mnoho let a byl stále krásnější a krásnější, stačilo málo:
Osudné bývá zalití bramboříku do středu (kde se vytvářejí nové listy a poupata); často způsobí hnilobu.
Zakoupit zdravé, silné a otužilé rostliny a umístit je na světlé místo s teplotou 12–15 °C (což bylo jistě v dobových interiérech se špaletovými okny jednodušší) a opatrně zalévat. Nejlépe do misky a přebytečnou vodu po chvíli vylít, aby zemina nebyla dlouhodobě přemokřená, ale ani přeschlá.
Správně pěstované bramboříky vykvétají od podzimu do jara.
Prospěšné je odstraňovat odkvetlé květy a případně odumřelé listy tak, aby ve středu hlízy nezůstal zbytek stonku, na kterém by se rozvinula houbová choroba.
Existují dva způsoby celoročního pěstování:
Rostliny, které absolvují vegetační klid, však vykvétají později, obvykle až po Vánocích.
Bramboříky pěstované bez přerušení vegetace vykvétají dříve a odměňují své pěstitele stovkami nádherných, vonných a trvanlivých květů. Tímto způsobem se v minulosti pěstovaly bramboříky po mnoho let, vyzkoušejte to i vy.
Foto autor
Záhony s podzimními košťálovinami chráníme netkanou textilií před dřepčíky a plodomorkou zelnou. Její larvy poškozují vegetační vrcholy, což podstatně snižuje sklizeň těchto zelenin.