Oblibu historických růží můžeme připodobnit k přízní, které se těší starožitností. I některé růže jsou dnes živými svědky časů dávno minulých.
Díky prozíravým zahradníkům, kteří začali staré odrůdy sbírat, se značná část historických růží zachovala do dnešní doby. Krásné a silně voňavé růže se vrátily zpátky na výsluní zájmu a dnes je najdeme v nabídce všech velkých růžových školek po celém světě.
Historické růže zdobí zahrady historických budov i venkovské usedlosti. Své místo si našly také v moderních romantických zahradách se smíšenými záhony v anglickém stylu.
Historické růže v přírodní zahradě
Označení historické růže se používá pro všechny odrůdy růží vyšlechtěné před rokem 1867. Toho roku se na trhu objevil vůbec první čajohybrid La France. On a jemu podobní kříženci odstartovali éru moderních růží. Ovšem hranice, kdy nové skupiny růží předčily v oblibě ty staré, leží na přelomu 19. a 20 století.
Základem historických růží jsou původní evropské zahradní růže patřící do sekce Gallicanae. Jedná se o nejstarší odrůdy, které byly pěstovány v Evropě dávno před dovezením čínských růží z objevitelských cest. Patří sem:
O něco mladší jsou skupiny potomků nejstarších růží:
Jsou to skupiny růží s největší odolností vůči mrazu, jejichž oblast pěstování zasahuje až do severských států. Bohužel jsou s výjimkou portlandek jednou kvetoucí. Kvetou extrémně bohatě, ale jen v první polovině června.
Velmi krásné, ale podstatně chloulostivější jsou historické růže ze sekce Chinensae vzniklé křížením s čínskými růžemi dovezenými do Evropy. Z této sekce se ve střední Evropě dají pěstovat ve volné půdě:
Ty sice křížením ztratily vysokou odolnost starých evropských růží, ale některé odrůdy jsou dobře zimovzdorné, jiné jsou vděčné za zimní ochranu. Po orientálních rodičích podědily ušlechtilý tvar květu a schopnost dobře opakovat kvetení. Téměř bez výjimky krásně voní.
Zbývající skupiny historických růží, které jsou nejvíce ovlivněné orientálními geny růží dovezených z Dálného východu, kvetou prakticky nepřetržitě, ale jsou citlivé na mráz, a proto nejsou vhodné pro pěstování v tuzemsku. Jsou to například
V Česku se dají úspěšně pěstovat pouze v prostředí vyhřívaného skleníku.
Staré evropské zahradní růže počínaje galikami a konče mechovkami sice ohromí záplavou květů, ale jen jednou v roce. To se jim nespravedlivě vyčítá; u šeříků ani azalek to nevadí. Růže můžeme doplnit atraktivními květinami, které obstarají květy pro zbytek sezony. Další možností, jak zahradu udržet dlouho v květu, je kombinace starých růží s podobnými růžemi moderními. Ty nakvétají o poznání později, a tak plynule navážou na odkvétající historické růže. Výběr moderních romantických, řekněme přímo „historizujících“ odrůd je veliký.
Foto autorka
Zdroj Zahrádkář 5/2013
Vyberte raději nižší druhy, neboť v podmínkách opečovávané zeleninové zahrádky porostou výborně a nebudou zelenině konkurovat.
Prohlédneme keřové i stromkové růže, neraší-li na nich výhony z podnože – vlky. Pokud ano, odřežeme vlky co nejblíže starého dřeva.
Známe je spíše jako léčivé rostliny. Své uplatnění však nacházejí v letničkových či trvalkových výsadbách, v sousedství vřesovišť, okrasných keřů a jinde v zahradě.
Tuzemské vodní rostliny, ať už těch vzplývavých na hladině nebo ponořených, se nejlépe hodí k osazování zahradních jezírek v českém podnebí.
Do našich zahrádek se v poslední době rozšířila Salix caprea Kilmarnock – otužilý, kompaktní pomalu rostoucí strom s deštníkovitou korunou a velkým množstvím kočiček v jarním období. Sazenice se prodávají jako stromky naroubované na kmínku.
Vysokou odolnost k mrazu (a houbovým chorobám) a opakované kvetení kombinují kříženci Rosa rugosa. V ČR se jim věnuje pan Benetka. Jeho velmi pěkným křížencem je například Jabloňový květ.
Historické odrůdy, odrůdy připomínající historii I. republiky mají ve Skaličanech. Drží něco ze sortimentu, který vyšlechtil Böhm, vedle toho třeba i Mánesovu růži a další.