Zplanění je slovo, které mezi zahrádkáři vzbuzuje obavy, ale často bývá nesprávně chápáno. Nejde jen o „zdivočení“ růží nebo jejich změnu k horšímu.
V článku si vysvětlíme, co přesně se skrývá za tímto pojmem — od návratu kulturních odrůd ke svým botanickým předkům až po záludnosti samo-výsevu a nebezpečí invazních druhů.
Zahradní odrůdy růží prošly složitým křížením a mají tedy mnoho předků. Mezi nimi se ukrývají i původní divoce rostoucí (neboli botanické) druhy, které mívají jednoduché, nikoliv plné květy. Zahradníci či pěstitelé se k těmto předkům mohou vrátit jedině pomocí generativního množení, tedy prostřednictvím semen. To se však u komerčně množených odrůd růží nedělá. Zplanět po výsevu ovšem mohou trvalky. Pokud třeba prošlechtěný vlčí bob nebo kopretina vytvoří semena, která vzejdou u rostliny a brzo ji nenápadně přerostou. Semenáče pak často mají vlastnosti původního divokého druhu. Tedy vlčí bob najednou nebude růžový ale modrý; kopretina se z poloplné stane prázdnou.
Známe u rostlin také mutace. Tehdy jeden výhon náhle změní své vlastnosti, ale jen v jednom směru. Třeba na jabloni se žlutými jablky se objeví plody červené a na růži se žlutými květy zase třeba výhon s květy růžovými. Takové změny ovšem nelze považovat za zplanění; tedy za návrat k botanickému druhu. Lidé používají termín zplanění (dokonce i ve sdělovacích prostředcích), když se nějakému cizokrajnému druhu u nás daří tak dobře, že se začne sám nekontrolovaně množit, pronikat do okolí, zastiňovat a likvidovat naši původní flóru. Jde jistě o nežádoucí jev. Tento proces může proběhnout v jediném parku, ale během let se může rozšířit třeba po celé střední Evropě. Zplanění často přináší nepříjemné následky, ale pořád jde o stejný neměnící se druh.
Vraťme se však k růžím. Na to, abychom pochopili, co se stalo s růží, která byla po léta červená, plná a teď je světle růžová a prázdná, se musíme podívat, jak se růže množí. Řízkováním se ve velkém pěstují jen půdopokryvné a miniaturní. Občas se podaří i podomácku některou velkokvětou růži řízky namnožit, ale vůbec to není jisté. Naprostá většina růží, které nakoupíme, je očkovaná. Uprostřed léta, kdy je slunce nejprudší, a kdy se vzduch tetelí horkem, poklekne růžař ke svému řádku podnoží, aby uctil královnu květin. Nejprve odkope kořenový krček a ten pečlivě otře vlhkým hadříkem. Pak udělá zářez ve tvaru T, odchlípne kůru, očko zasune a zaváže. Očko sice přiroste, ale zpravidla neproraší a až do března příštího roku se nic neděje. Proto se také metoda jmenuje “očkování na spící očko“. Na jaře růžař odstřihne nad očkem podnož a z tohoto jediného očka nakonec naroste celá ušlechtilá růže. Sazenice růže se tedy skládá ze dvou rostlin a místo očkování je nějakou dobu ještě i patrné. Nad zemí je zelená ušlechtilá část, kořeny tvoří podnož.
Růžaři během mnoha desetiletí vyselektovali opakovaným výběrem takovou mrazuvzdornou růži, která má dlouhý a rovný kořenový krček, je málo ostnitá, má dobrou afinitu (srůstavost s ušlechtilými odrůdami), má dlouho v létě mízu. Růží vhodných jako podnože je několik, ale u nás se nejčastěji používá Pávův Červený Šípek (jméno podle zahradníka) neboli Rosa canina Pollmeriana. Je to růže velmi blízce příbuzná obyčejné růži šípkové, která skoro všude u nás roste divoce.
Podnož má přímé, tenké a dlouhé skoro bezostné výhony, které vykvétají až na starším dřevě; tedy nikoliv jako letorosty. Také listy jsou užší, měkké a světleji zelené než má ušlechtilá odrůda. Květy vypadají jako u růže šípkové. Jsou tedy jednoduché s pěti korunními plátky, velmi světle růžové, mají průměr asi 5 cm. Šípky odpovídají těm, které vidíme v přírodě.
Vlevo ušlechtilá růže, vpravo podnož
Podnož je vitálnější než ušlechtilá růže. Vytváří často na kořenech očka a z nich přímé výhony. Někdy i několik decimetrů daleko od keře. Podnož se vytrvale snaží přerůst, zastínit a zničit ušlechtilou odrůdu. Proto musí být pěstitel neustále ve střehu a prorůstající výhony podnože odstraňovat. Nepomůže pouhé zkracování, protože se výhon podnože pouze rozvětví a roste dál. Je potřeba půdu odhrnout a odstranit nežádoucí část rostliny v kořenech. Tedy odstřihnout zahradnickými nůžkami, useknout rýčem, ukopnout motykou. Pokud je podnožový výhon mladý, často se dá dokonale i vytrhnout holou rukou, protože nepíchá. Rozeznat nežádoucí výhon z podnože při základním předjarním řezu v bezlistém stavu, nemusí být snadné. Ovšem kdykoliv během roku pěstitel uvidí prorůstající podnož, nesmí váhat a okamžitě ji zlikvidovat. Je i z tohoto důvodu třeba růže vysazovat tak, abychom se všude pohodlně dostali. Pokud podnož ponecháme, keř nějakou dobu pokvete ve dvou barvách. Je to sice zvláště u velkých pnoucích růží pro laiky zajímavá rarita, ale radost není na místě. Ušlechtilá část se každý rok zmenšuje, až uhyne kompletně.
Květ podnože
Na závěr je třeba říct, že existuje na zahradách ještě jeden jev. Ptáci roznášejí semena divoce rostoucí růže šípkové po celém kraji. Semenáče tedy nalezneme kdekoliv. Pokud je to náhodou u vysazené růže ušlechtilé, nastává stejný úkaz jako při prorůstání podnoží. A také jediné řešení; dokonalé vypletí. Doufám, že své růže budete bedlivěji sledovat. Vždy mne mrzí, když je vidím zbytečně zničené.
Foto autor
Růže Hugova stojí jisto jistě za pozornost. Je velmi netypická a dokáže zahradu krásně rozzářit. Přitom je ještě nenáročná na pěstování.
Dlouhé výhony, plazivý či zakrslý růst, tím se liší pnoucí, pokryvné a miniaturní růže od příbuzných. Díky tomu je využijeme jinde a jinak.
Také sadové růže vysazujeme na deset a více let, a tak se hodí při nákupu vědět, do které podskupiny druh patří. A podle toho mu najít místo.
Odkvetlé květy čajové růže odstraňujeme zpravidla se stonkem k prvnímu plně vyvinutému pětičetnému listu. U mnohokvětých odstřihneme celé květenství.
Na venkovních záhonech jsme začali se sklizní teplomilné zeleniny: rajčat, okurek a cuket. Sklízíme i fazolové lusky, letní salát, karotku a další druhy. Tyčkovým rajčatům průběžně vylamujeme zálistky a to co nejdříve, abychom předešli velkým poraněním.
Podnože mi kvetou bíle, prý jde o hybridní podnož Laxa, nevím to jistě. A ještě je další možnost a to, že staré růže vyhání výmladky. Rose de Recht je jedna z nich. Původní rostlina se takto rozšiřuje na úkor druhých růží a musím ji redukovat.
Další růže které to udělaly, jsou Leda (damašská růže) a Charles de Mills (galská růže). Ty jsem vykopala a poslala dál, k mému velkému překvapení za rok se na těch místech objevily výhony růží, už podle listů bylo jasné, že to není rosa canina. Přežily rekonstrukci plotu a už vytvořily keře, bohužel tyto kvetou jen jednou.